Zdá se, že v poslední době se s českými hrami na
hrdiny roztrhl pytel. Vždyť po dlouhých letech půstu se během měsíce objevily
dva nové tituly. Po povedeném Numenu přichází Inquisitor, který je opět dílem
lidí z pražského Cinemaxu. Povede si alespoň stejně dobře jako jeho
soukmenovec ze starověkého Řecka?
Na Inquisitorovi se pracovalo neuvěřitelných deset let a na
hře je to vidět, a to v dobrém i špatném slova smyslu. Po spuštění vás
zřejmě čeká šok, protože grafika je opravdu velmi zastaralá a působí jak
zjevení z dob dávno minulých. Časem si naštěstí zvyknete a i přes
technickou zastaralost mají prokreslené lokace co nabídnout. Tím, na co si
ovšem nezvyknete, jsou animace. Ty jsou skutečně hrozné a i ty takřka patnáct
let staré z prvního Diabla byly lepší. Postavy se pohybují neuvěřitelně
pomalu a uměle, bojové animace jsou pak příšerné. Postavy dlouze stojí, aby
následně během kratičkého okamžiku sekli a následně opět dlouze stáli a civěli.
Grafikou si vás Inquisitor rozhodně nezíská, ale naštěstí má jiné přednosti. A
co si vlastně Inquisitor přinesl dobrého z dob herního pravěku (nebo
minimálně středověku)? Klasickou old-schoolovou hratelnost. Budete se divit,
ale v době, kdy vás hry provedou za ručičku od začátku do konce během pěti
hodin, má nekompromisní hratelnost Inquisitora stále co nabídnout. Čeká vás
mnoho náročných bitev, rozsáhlé rozhovory a návraty za léčiteli do měst.
Inqusitor se dosti podobá legendárním Baldur’s Gate, které si také bere za
vzor. Čeká vás tak rozsáhlé RPG s důrazem na rozhovory a poněkud akční
boj.
Na počátku dobrodružství si vyberete ze tří postav, volba
poznamená nejen váš způsob boje, ale i váš společenský status. Na výběr je
z kněze, příslušníka neúprosné inkvizice, paladina, člena Bratrstva
spravedlivých, a zloděje, což je bývalý šlechtic. Dle vaší volby se bude lišit
přístup obyvatel k vaší maličkosti, což je příjemné zpestření. Za každé
povolání můžete pomocí speciálních úkolů dosáhnout na vyšší hodnost, která vám
zajistí příjemné výhody. Po prvotní volbě si vyberete portrét, schopnosti a
rozhodíte pár bodíků do síly a spol., poté už nic nechybí tomu, abyste se
vydali na dlouhou pouť příběhem Inquisitora. Vývoj postavy probíhá klasickou
cestou, zabíjením nepřátel a plněním úkolů získáváte zkušenosti a postupujete
po úrovních. Při každém takovém postupu získáte čtyři bodíky do vlastností a
čtyři do schopností, které jsou z většiny pro každou postavu unikátní.
Navíc ve schopnostech můžete dosáhnout určitého stupně mistrovství. Stupně jsou
vždy čtyři – učedník, učeň, tovaryš a mistr, a kromě dostatečné schopnosti
budete potřebovat i odpovídající úrovně postavy a vlastností. Systém je to
zajímavý, bohužel ho trochu kalí fakt, že schopnosti jsou vesměs spíše pasivní
a nepřátele budete, kromě kouzlení, řezat základním útokem.
Ze sluncem zalitého Řecka z Numenu se přesuneme do říše
Ultherst, do doby temného středověku. Říše je v rozvratu, probouzejí se
temné síly, bují kacířství a dokonce i samotný Bůh ztrácí s obyvatelstvem
trpělivost a sesílá několik božích ran. Zoufalou situaci se snaží řešit
Inkvizice, která Ultherstu vládne železnou rukou, ale příliš se jí to nedaří.
Do všeho se ještě plete Bratrstvo spravedlivých, které zpochybňuje inkviziční
metody a snaží se samo dostat k moci. Temné události odehrávající se v poslední
době však nejsou žádnou náhodou, nýbrž za nimi stojí smrtící spiknutí usilující
o konec království božího na Zemi.
Příběh se velice vydařil a místy připomíná až detektivní
adventuru. Začíná sice nenápadně, kdy máte prověřit smrt obchodníka, avšak brzy
rychle nabírá na obrátkách a vy jen s ústy dokořán sledujete, kam až
hereze sahá. Vaším úkolem v každém ze tří měst je pátrání po hříšnících. Nejdříve
je třeba získat usvědčující důkazy, poté vám soudce vystaví zatykač a můžete se
vrhnout na mučení podezřelého. K dispozici budete mít postupně až čtyři
mučící nástroje, vedle starých známých skřipce, železné panny a pranýře vás
čeká i méně obvyklé stappado. Pokud je osoba vinna, tak se dříve či později
přizná a následuje poslední fáze – soud. Ten se koná kousek za městem na
popravišti, je třeba přednést důkazy a následně upálit kacíře na hranici. Hřát
vás pak může pocit, že je Ultherst zase o něco blíže spáse.
Ruku v ruce s příběhem jde i skvělá atmosféra. Při
pouti říší se setkáte s pokrytectvím, intrikami a spoustou lží. Atmosféra
temného středověku ze hry přímo sálá. Dobrému pocitu z herního světa
nahrává i velice vydařená hudba, která skvěle dokresluje dojem ze středověkého
světa. Bohužel zvuky se už zdaleka tolik nepovedly, kromě několika málo výkřiků
vás toho moc nečeká.
Hlavní podíl z neuvěřitelně dlouhé hrací doby zabírají
rozhovory a boje, tudíž nebude na škodu podívat se na ně pěkně z blízka.
Začněme tím, co se povedlo více, rozhovory. Ty jsou opravdu velmi rozsáhlé a
umím si představit, že spoustě hráčů to bude vadit, pro ty ovšem tato hra není
určena. Hlavní je, že rozhovory si i přes svou až grafomanskou rozsáhlost
zachovávají velice vysokou kvalitu. Všemožné postavy se vyjadřují takřka ke
všem tématům a tuny textu by jistě vydaly na celou knihu. Na vás však
v rozhovorech občas čeká možnost výběru, jak se zachováte. Dle vašeho
jednání pak vaše duše spěje k nebi či peklu a na vaší morálce závisí i to,
jak celý příběh dopadne.
Hlavní nedostatek hry nevidím v zastaralém technickém
zpracování, ale ve zpracování bojů. K Inquisitorovi by se skvěle hodily
tahové souboje, avšak na ty si musíme nechat zajít chuť. Místo nich
v Cinemaxu aplikovali jakýsi nezdařený pokus o kopii akčních bojů
z Diabla. Boje se nedají pauzovat, jsou zmatené a hlavně velice
frustrující. Zaměření nepřítele je obtížné, herní postava se motá okolo soků
místo aby zaútočila. Problémem je také schopnost se strefit do protivníka,
která působí až moc náhodně. Někdy nepřítele zdoláte na to tata, jindy ovšem
boj s tím samým protivníkem trvá mnohem déle jen proto, že máte zrovna
smůlu. Docela tedy záleží na náhodě, což není příliš šťastné řešení.
Každopádně, když boj poprvé nevyjde, tak snad více štěstí přinese další load.
Různorodí nepřátelé jsou také dosti obtížnostně nevyvážení. Velké problémy
dělají mágové, kteří jsou několikanásobně silnější než jejich na blízko
bojující příbuzní. Nepřátelé se ještě částečně respawnují, ale působí to
poměrně věrohodně a nijak to nevadí.
Dalším problémem Inquisitora je několik bugů. Jde o nesmírně
rozsáhlou hru s nelineárním příběhem, takže je logické, že všechny
možnosti volby se autorům nepodařily vychytat, a když máte smůlu, tak vám hra
nepůjde dohrát. Naštěstí autoři na opravách usilovně pracují a případné
poškozené pozice opravují. Inquisitor také občas zamrzá a padá, ale nejde o nic
hrozného a nestává se to příliš často.
Zamrzí také absence pořádných spolubojovníků. Nějaké pohůnky
si do party sice můžete přivést, ale nijak je nevybavujete vybavením a kromě
primitivních příkazů trhej/stůj s nimi ani nelze diskutovat. Zkrátka
slouží pouze jako podpora v boji, což je škoda. Zrovna nedávno Dragon Age
ukázal jaké kouzlo může mít pečlivě prokreslená parta dobrodruhů. Problémy se nevyhnuly ani inventáři, ve kterém panuje chaos. Zde by jistě každý ocenil funkci automatického zarovnání předmětů.
I přes tyto nedostatky nelze Inquisitora hodnotit jinak než
kladně. Nabízí v dnešní době neviděnou porci dobrodružství, které vám
zabere několik dlouhých zimních večerů. Atmosféra temného středověku je skvělá
a příběh jí zdatně sekunduje. Užijete si i propracované rozhovory a výbornou
hudbu. Před takřka ultimátním hodnocením zastavilo Inquisitora přeci jen velmi
archaické zpracování a špatný systém bojů. Také jsem postrádal zajímavé
osobnosti a vztahy v partě. Škoda, protože opravdu nechybělo tolik, aby
Inquisitor překonal přehypované Dragon Age. Právě atmosférou a příběhem ho
hravě strčí do kapsy a dokonce si troufám tvrdit, že pro mnoho old-schoolových
hráčů bude lepší než nový hit od BioWare. Překonejte předsudky ze zpracování a
dejte Inquisitorovi šanci, bohatě se vám za to odmění!