PlayStation

Před pár dny mě sklátila nějaká zlá, blíže neurčená, choroba, tudíž jsem usilovně přemýšlel, co bych mohl podniknout s volným časem. Ležet v posteli, ládovat se prášky a popíjet čaj mě nebaví, do školy stejně nemůžu (díkybohu), s kamarády do hospůdky asi jen těžko zajdu a výlet na hory jsem musel zavrhnout hned na začátku. Naštěstí i v těch dobách nejtěžších je tu s vámi stále vaše věrná PlayStation 2, která vám pomůže jednoduše a efektivně se zbavit nudy a zapomenout na všechny starosti a nepříjemnosti, které vás obklopují v tom skutečném světě. Nuže, zabalil jsem se do peřin, rozhodl se spojit nepříjemné (chřipka) s příjemným (hraní her) a užitečným (sepsání pár tisíců znaků recenze) a pomalu jsem se pustil do prozkoumávání dalšího herního světa, tentokrát je na řadě Matrix.

*img1*

Nebudu vám nic nalhávat, a rovnou přiznám, že nejsem žádný Matrixoidní maniak, z filmů jsem viděl pouze ten první a zhruba polovinu třetího. I přes tento fakt se nebojím konstatovat, že tato trilogie zatím nenašla v oblasti akčních science-fiction filmů konkurenci. I když se bojové scény a přestřelky zdají být místy přemrštěné, dokáže Matrix dávkovat sousta akce a určitého mystika hezky plynule a přitom vás nenechá rychlý dějový spád téměř ani na chvíli vydechnout. Filmu takových kvalit a věhlasu odpovídá i tučný rozpočet (Vždyť kdo si také může dovolit postavit jako filmovou kulisu několik kilometrů dálnice?), s jehož pomocí by producenti bez jakýchkoliv problému zasytili kdejaký hladovějící africký stát. Aby se ty peníze také mohly nějak vrátit, vznikla postupně spousta produktů víceméně zeleného charakteru s nálepkou MATRIX na obalu. Mimo jiné to byly i hry s průkopnickým titulem Enter The Matrix, který ovšem nenaplnil všechna očekávání a raději na něj bylo vcelku rychle zapomenuto. Avšak není všem dnům konec, o jakýsi videoherní comeback se nyní pokouší dílo The Matrix: Path of Neo.

*1* *2* *3*

Snad se na mě nebudete zlobit, když vám hned na začátku prozradím, že Path of Neo má hned několik konců. Pokud chcete mít alespoň jeden rychle za sebou, vezměte si v úvodu modrou pilulku, shlédněte animaci, jak Nea probouzí pískot budíku (docela mě zaskočilo, že si někdo nastavuje budík na 9:18, nejspíš si Neo svůj denní rozvrh plánoval velice pečlivě) a celému svému okolí se chlubte tím, že jste dokončili jeden z možných konců určité hry za necelých pět minut, možná sklidíte i nějaký obdiv. Já jsem v zájmu alespoň nepatrně kvalitní recenze musel zvolit cestu, skrývající se za spolknutím červené pilulky a tudíž doporučuji i vám, abyste raději volili stejně, chcete-li si hru alespoň trochu užít. Už jen v tomto maličkém detailu je poznat, jak je hra komplexní a zabývá se každou drobností, na kterou můžete při hraní narazit. Ve chvíli, kdy přede mnou stál Morfeus s nataženýma rukama a rozevřenými dlaněmi, myslel jsem si, že jde stále o videoukázku, která vás má zasvětit do hry, ale až po chvíli, kdy mi bylo divné, že se podezřele dlouhou dobu nic neděje, jsem zkusil pohnout páčkou DualShocku… Podobných překvapení vám Path of Neo přichystá více.

*img2*

Hra The Matrix: Path of Neo kopíruje až na pár odboček, vynechání a naopak doplnění, příběh celé trilogie. Fanoušek bude nadšen, průměrný divák, který sledoval Matrix jen jednou, aby se neřeklo, nejspíše také, ale těch pár hráčů, co nemají s Neoem a jeho partou takové zkušenosti, budou místy nejspíš zmatení, poněvadž hra počítá s alespoň minimální znalostí všech tří filmů. Samotné hraní pak probíhá celkem bezproblémově. Na samém začátku se ocitnete v prázdné hale, do které budou přicházet skupinky nepřátel a podle toho, jak dlouho tomuto nátlaku vydržíte čelit, pomůže vám hra nastavit obtížnost a rozsah nápovědy. Toto vcelku chytré řešení kazí snad jen fakt, že když se hrou začínáte, jen těžko se vyznáte v poměrně složitém ovládání, takže na první pokus se stejně spokojíte pouze s „easy“.

*reklama*

*4* *5* *6*

Pokud je něco, co se na The Matrix: Path of Neo povedlo, je to bez diskuzí grafika a především efekty. Ať už jde o obyčejné pěstní souboje či o přestřelky s mnohonásobnou přesilou, při pohledu na všechny ty triky, chvaty a úskoky budete slintat blahem (a to nemluvě o skvělém bullet timu). Vizuální zpracování mě poprvé a naposled zklamalo v misi, kde jsem se mlátil na prostranství s bujnou jihoasijskou vegetací. Kamera se začala trochu chaoticky pohupovat, zprůhledňování stromů, které zastiňovali Neovu postavu nefungovalo zrovna tak bezvadně, jak bychom si možná přáli… Naštěstí bitky a přestřelky v interiérech jsou zastoupeny hojněji, takže se nebojte, že byste si dosyta neužili Neových parádiček v příjemných prostředích čínské čajovky, anebo luxusních rezidencí. Bohužel procenta ve finálním hodnocení ještě o kousek sráží fakt, že hra občas mívá tendenci snižovat frame-rate v graficky náročnějších scénách.

*7* *8* *9*

The Matrix: Path of Neo produkuje zvuk ve formátu Dolby Pro Logic II, jenž by měl dostatečně uspokojit i více náročné ušní bubínky. Radost z faktu, že zvuk kulek zarývajících se do kamenného zdiva zní opravdu dobře, může mírně pokazit druhá skutečnost, že z hlavních postav si zachovává hlas původního herce snad jen pouze Morfeus (Laurence Fishburne). Ostatní charaktery včetně samotného vyvoleného (nemyslím Vladka) jsou namluveny vcelku neznámými dabéry. Hudebnímu doprovodu nemohu naštěstí naprosto nic vyčíst. Vybrané skladby skvěle doplňují dusnou atmosféru Matrixu a jejich přítomnost nikterak nevyrušuje od hraní.

*img3*

Ještě chvilku předtím, než se mi titul The Matrix: Path of Neo dostal do rukou, jsem často narážel na prorocké myšlenky, které všude hlásaly o tom, jak to bude nepovedená, nezábavná a nezajímavá hra. Opak je pravdou, nedá se říct, že stoprocentně, ale Path of Neo není v žádném případně nějaká nezáživná záležitost. Pokud jste trilogii shlédli celou, určitě se pobavíte zjišťováním příběhových rozdílů, kterých se tu během hraní také pár najde. V každém případě jde o povedenou kombinaci akce s drobnými prvky advetury, která dokáže servírovat porce napětí a akce s takovou kadencí, která by hravě překonala i kdejaký kulomet z období druhé světové války. Pokud přímo neoplýváte Matrixovým nadšením, zpraví vám náladu vizuální zpracování, které ač neobsahuje tak detailní textury, dokáže mnohé fascinovat skvělými střihovými scénami a speciálními efekty, kterými se zde opravdu nešetří. Kvalitní hudba už je jen pomyslnou třešinkou na dortu. Nakonec by se dalo říct, že The Matrix: Path of Neo je povedená hra s až nepřiměřeně velkým počtem drobných chybek, které mi bohužel nedovolí dát hře hodnocení větší osmdesáti procent, avšak jestli se cítíte v nazelenalém světě virtuální reality jako doma, přihoďte si klidně těch dalších deset procent navíc.