\"Jmenuji se Nick Scraper a soukromý očko dělám už vod tý doby, co mě pro nezpůsobilost vyhodili z děcáku. Ta dáma, vo kerý vám budu vyprávět, se do mý kanceláře navezla v pátek odpoledne, zrovna v tu dobu, kdy jsem začal uvažovat vo tom, do který putyky zalezu na tenhle víkend. Na tu jasně červenou rtěnku nezapomenu… – STOP! Steve, že ty už jsi zase chlastal? Táhne to z tebe až sem. Kruci, dá se tady pracovat?\"

Asi nebudu daleko od pravdy, když se odvážím tvrdit, že na The Movies řada hráčů už delší dobu čekala. V záplavě kvalitních, ale leckdy poněkud fádních titulů se originalita začala vyvažovat zlatem a Peter Molyneux už dlouho předem sliboval, že hru, kterou nám spolu s Lionhead Studios naservíruje, jsme tu ještě neměli. Nebudeme se navzájem napínat, jdeme na to!

*1* *2* *3*

The Movies nejsou klasickým tycoonem. Spojují v sobě tři základní roviny hry – jednak je to
mikromanagment vaší soukromé továrny na sny, druhak sim-like mód, ve kterém se snažíte zajistit bezproblémové fungování místních hvězd a třeťak (ehm, to se mi nějak nepovedlo) máte možnost sami si své snímky vytvářet, doupravovat a podobně. Tvůrci se chlubili, že každá z těchto částí by obstála jako samostatná hra. To jim nevěřte, v tom případě by byl mikromanagment příliš plytký, simovská část málo variabilní a tvorba filmů pouze dětskou hračkou. Kouzlo The Movies spočívá právě v tom, že tohle všechno máte pokopě a vyzobáváte si jen tak to nejlepší, co dané žánry nabízejí.

V první fázi musíte rozběhnout vlastní studio. Kriticky důležitých budov je několik – stage school musí absolvovat všichni, kdo se chtějí na place objevit jako herci a režiséři, dále si postavíte budovu pracovníků štábu, pracovníků technické podpory (údržbářů a uklízečů :)) a v nevábné chatičce opodál usadíte scénáristu, člověka s tím nejpodivnějším smyslem pro humor, jaký jsem v životě zaznamenal. Před každou budovou se vám do fronty řádí lidé, obvykle s nějakým základním předpokladem pro tu či onu práci. Máte-li ovšem dojem, že támhle uklízeč Frank by se jednou mohl stát hvězdou vašeho studia, nic vám nebrání jej přeřadit. Zde bych měl také první drobnou výtku, v pokročilejší fázi hry totiž zaznamenáte naprosto brutální nedostatek lidí. V průběhu hrání jsem tak začal podezírat autory, že při betatestingu zřejmě přišli na to, že v případě angažování velkého množství lidí lze také točit ohromné množství filmů najednou a tím se dostávat do přehnaného zisku. Jinak si nedokážu vysvětlit fakt, že mnohdy celá výroba stojí kvůli jednomu scházejícímu komparzistovi a vy musíte stahovat své vědce z výzkumů a posílat je na plac v molitanových maskách vesmírných běsů. Zpočátku zajímavé, později lehce frustrující.

*4* *5* *6*

Kostra studia je tedy připravena, je načase postavit kulisy. Protože hra mapuje vývoj filmové tvorby od samého počátku, v roce 1920 tak můžete na nějaké pompézní snímky rovnou zapomenout. Postačí dřevené pódium a jako pozadí si nahodíme pomalované prostěradlo, postupem času se ale můžete těšit na další a další dekorace, od westernových městeček přes rozbombardované pole až ke školní chodbě, dekorací je slušné množství a jejich vliv na výslednou kvalitu filmu je nezanedbatelný. Takže jdeme točit!

Prvním krokem k vytvoření filmu je scénář. Protože to není žádná snadná práce, tak drtivou většinu filmů, které ve hře natočíte, bude mít na svědomí váš scénárista. Poté, co je scénář dokončen, můžete přistoupit ke castingu, určíte režiséra, obsazení, případně doladíte složení štábu či komparz. Po krátkém období zkoušení dáte povel k natáčení, celá parta se sebere a film natočí, v ideálním případě již bez vašeho aktivního přičinění. Zní to idylicky, ne vždy tomu však tak je.

*7* *8* *9*

Tak předně žánr. V The Movies máte na výběr z pěti žánrových kategorií. Zájem o ně poměrně výrazně kolísá, v období dobývání vesmíru točíte jedno sci-fi za druhým a penízky se hrnou, však běda vám, když v éře hippies začnete točit akční filmy. V žánrech také vaši reziséři a hvězdy získavají svou zkušenost, čili pokud jeden tým točil deset let skvělé romantické filmy, tak se může lehce stát, že při pokusu o válečné drama bude tiskem okamžitě strhán za diletantský přístup. Někteří herci se také někam hodí více a někam méně, když ke svému třicetiletému milovníkovi přiřadíte přestárlou pětašedesátiletou dohasínající hvězdu, setká se to s lehkým nepochopením veřejnosti.

*reklama*

Na výsledku se také hodně podepíše stav vašich herců. Někteří jsou spokojení a hrají ve hvězdné náladě, někdo zase může být třeba naštvaný, že „všichni už mají nový karavan a jen já ne“, nebo třeba točí už třetí film v řadě a je ve velikém stresu. Stres se zde vůbec zahání velmi veselým způsobem – pitím či přejídáním. První vede k tomu, že vaše namazané hvězdy jsou dočasně mimo hru a i do budoucna mají tendenci k alkoholu sklouzávat, naopak přejídání dotváří figuru velmi nežádoucím způsobem, což je sice možno řešit liposukcí, ale to už potom nikdy není ono.

Přímo na place ještě můžete dotvářet detaily, měnit hercům výrazy tváře, určovat úhly, ze kterých se bude natáčet, ale nic z toho není nutné a na výsledném hodnocení filmu se to neprojeví. Asi těžko dodávat „bohužel“, protože při množství filmů, které produkujete, by každý takový zásah byl po čase rutinou. Možnosti vám hra dává, ale k ničemu vás nenutí, to je jistě plus.

*10* *11* *12*

Výsledná kvalita filmu je určována (jak jinak) hvězdičkami. Zde se sečtou všechny faktory, které hrály roli při tvorbě snímku. Hra je překvapivě milosrdná k propadákům, i sebehorší film pár šušňů vydělá a nikdy se mi nestalo, že bych prodělal. Ba právě naopak, čím lepší film, tím déle se natáčí, tím větší možství peněz, materiálu a lidí spolkne a výsledek je nejistý. Proto jsem se v určité fázi hry věnoval laciným béčkům, které jsem měl raz dva hotové a zisky byly jisté, i když ne závratné. Tím se dostávám k dalšímu, pro někoho možná problémovému, faktoru. Jak už jsem napsal, The Movies nejsou klasickým tycoonem. V klasickém tycoonu jste měli jasný cíl – rozběhnout svůj podnik tak, aby „šlapal“, sám od sebe vydělával, zkrátka abyste se mohli na křesle jen tak rozvalit a chvilku se dívat, jak promazaný stroj, který jste sestrojili, skvěle funguje. Ne tak zde. I když se vám podaří vytvořit skvělé studio, stejně se budete muset každou volnou chvíli činit, abyste nezkrachovali. Vydávání filmů totiž není nikterak automatizované, a tak se musíte neustále znovu a znovu vydávat na kolečko „scénář-casting-točíme“ (s tím vyšší intenzitou, čím více zaměstanců musíte platit), což po čase může znamenat jistý stereotyp. Jenže takové prostě obchodní hry jsou a asi těžko se lze vztekat, že hra, která se jmenuje The Movies, nutí hráče produkovat filmy.

*13* *14* *15*

Tolik k tomu hlavnímu, co vás ve hře potká. Druhá část hry, ne nepodobná tomu, co známe z The Sims, je přeci jen trochu upozaděná. Své hvězdy sice hýčkat musíte, ale naštěstí to nejde nijak do extrémů (ono v případě, že jich máte kolem patnácti, by to asi nebylo to pravé ořechové). Ačkoliv statistik mají požehnaně, včetně vztahů s každým kolegou zvlášť, v případě, že se o ně nestaráte, jsou stále v rozumných mezích. Ono ani tolik toho vyžití vaše hvězdy k dispozici nemají, zájem mají zejména o osobní asistenty, luxusní karavany, po šichtě si mohou zajít do baru či restaurace, případně si zvyšovat popularitu v PR centru. Musím říci, že jsem se tady poněkud oddechl, „starání se“ o vaše hvězdy je do hry vpraveno velmi sympatickým a nenásilným způsobem.

Třetí část hry, tedy samotná tvorba filmů, je zcela dobrovolná. Výsledné hodnocení filmu totiž závisí pouze na přítomnosti nejrůznějších faktorů, nikoliv na jejich vhodné kombinaci. To pravděpodobně poznáte hned po shlédnutí prvních „bijáků“ počítačového scénáristy, který filmu málokdy dodá nějakou ucelenou formu, nebo, nedejbože, dokonce pointu. První výtvory přesto asi budete hltat s nadšením, už třeba jen kvůli moc pěkné patině a dobové hudbě, později už vás pravděpodobně trochu omrzí. Proto se asi vrhnete do tvorby vlastních snímků, která probíhá velmi intuitivně, skládáním předpřipravených scén, které můžete dále dotvářet téměř do nejmenších detailů. Posuďte sami:

„Tak, teď chci, aby Jack pomalým upírským krokem prošel po kabině vesmírné lodi. Ne, tenhle úhel se mi nelíbí, vezměte ho zezadu. Proč se tak divně tváří? Jacku, kruci, hraješ šílence, chci, aby ses smál. V ruce budeš mít… no nůž ne, sekyra ti bude slušet více. Tak, zkusíme to.“

– po cvičném prohlédnutí scény –

„Dobré, akorát prostředí je moc světlé, chtěl bych to mít ponurejší, depresivnější. Na zem té kabiny poházejte nějaké zbraně a papíry, ať to vypadá, že evakuace proběhla ve spěchu. A Jacka mi trochu nalíčíte, dejte mu nějaké červené oční stíny. Prima, kamera, klapka, jedeme!“

*16* *17* *18*

Nemusím snad dodávat, že do svých scén můžete později přidávat i hudbu či zvukové efekty, včetně řeči, kterou si můžete sami namluvit. Vyhrát si s editorem můžete tedy velice – a nebo vůbec. V každém případě můžete své filmy vyexportovat přes wmv kodek a uveřejnit je, takže brzo již sami uvidíme, jak moc variabilní snímky lze natočit.

Co se týče technického zpracování hry, tak zejména musím pochválit autory za grafiku, která ma tři úrovně detailů, přičemž na nejnižší si zahrajete už na dosti ošoupaném železe (tvůrci dokonce uvádí 800 MHz procesor). Hudba je velmi příjemná (včetně „ladění“ při loadování hry), trochu mi vadil uřvaný moderátor rádia, který sice vcelku vtipně glosuje dění té či oné doby (Dnes ráno mi někdo zaparkoval před výjezdem z garáže. Nejspíš to byl nějaký komunista!), ale jinak mi přišel neopodstatněný. Za co ovšem The Movies nepochválím, je podivné ovládání. To je celé založeno na principu přetahování ikonek, chci-li například dát film do castingu, musím jej vyzvednout od scénáristy, přescrollovat kus mapy a položit jej do budovy, kde casting proběhne. Chápu, že se tím tvůrci snažili hru oprostit od nejrůznějších tabulek a hejblátek, ale poměrně dost to zdržuje. Když chci napsat scénář, musím najít scénáristu, najít scénaristickou budovu a upustit jej na příslušnou kancelář. Proč si nemůžu jen tak kliknout? Hledání budov je také někdy poměrně složité, protože hra vyloženě svádí k otáčení a zoomování obrazu, což ovšem často znamená dezorientaci, takže někdy zoufale hledáte nějaký záchytný bod, o který byste se mohli opřít. Máte jich naštěstí dost, ale stejně si myslím, že „přetahovací“ ovládání není pro nás, pcčkáře, tím, co by nám nějak extra přirostlo k srdci.

Co tedy říci závěrem? Do rukou se nám dostává vyjímečná hra, titul, který je sympatický už jen tím, že se rozhodl jít neprošlapanou cestičkou. Na rozdíl od jiných (Black and White I, Republic: The Revolution) neselhal a jistě si najde přízeň ohromného množství hráčů. Bohužel, ani zde se po čase nevyhnete upadnutí do stereotypu, což ale u tohoto typu her vcelku lze předpokládat. Bohaté možnosti a poctivost, s jakou je celý titul zpracován, vám to však jistě vynahradí. Pokud vám alespoň jednou v životě někdo řekl, že jste „hračička“, bylo by chybou The Movies minout.