Už na první pohled je zřejmé, že tato hra není úplně klasickou simulací boxu – když pro nic jiného, tak proto, že postavy svým vzhledem zcela záměrně opouštějí realitu a inklinují spíše ke kresleným filmům japonské produkce. Dost možná že někteří z vás nostalgicky zavzpomínají na stařičkého Street Fightera ještě z osmibitových počítačů. Mě stará vzpomínka vytanula na mysli hned, jakmile jsem spatřil krabici hry.
Hra nabízí tři možné herní scénáře. První dva jsou určeny hráčům, kteří mají rádi akci bez zdlouhavých příprav. Stačí si vybrat svého boxera a vrhnout se takřka po hlavě do ringu. V módu rychlé akce si pouze určíte soupeřící boxery, případně místo konání zápasu a obtížnost. Turnajový mód pak nabízí možnost „šplhat\" po tělech poražených protivníků až k vavřínům.
*1* *2* *3*
Co se týče samotného boje, musím říct, že mé pocity jsou poněkud smíšené. Na jedné straně několik velmi příjemných překvapení, na straně druhé ovšem rozpaky. Tím příjemným zjištěním je bezesporu pestrá škála pohybů a úderů a jejich kombinací, včetně tří speciálních pohybů každého boxera. Stejně dobře vypadají i reakce na obdržené údery. Ty si ostatně můžete prohlédnout doslova na vlastní oči, jelikož jeden ze tří pohledů na ring je právě očima vašeho bojovníka. A pěkně zblízka zírat do rozplizlé tváře té funící hory svalů před vámi, to tedy má něco do sebe.
*4* *5* *6*
Box není jen o hrubé síle, nýbrž také o technice. Toho si tvůrci byli dobře vědomi, takže jen neustálým mačkáním tlačítek se k vítězství nedostanete. S každým pohybem vám totiž ubývá energie a vyčerpaný boxer nejenže nerozdává tak silné údery, ale také mnohem obtížněji blokuje rány protivníka. A každá obdržená rána zase snižuje úroveň druhého důležitého sloupce, kterým je zdraví – nebo chcete-li zkrátka schopnost udržet se na nohou. Máte-li uspět, pak především musíte dobře znát boxera, za nějž hrajete, všechny jeho schopnosti a pohyby. Je třeba počítat také s tím, jak daleko který boxer rukama dosáhne. A tady mohou být dost velké rozdíly.
Potud ještě všechno v pořádku a příznivci boxerských a bojových simulací vůbec by mohli řvát nadšením. ALE:
Vítěze a poraženého určí buď součet bodů po pěti devadesátivteřinových kolech, nebo Total K.O., to jest kdo se třikrát octne na zemi. Klasický knockout je tu pojem zcela neznámý. Odpočítávání ležícího boxera je pouze trapná kosmetická záležitost, protože on se nejpozději po sedmi vteřinách stejně zvedne a relativně nezraněný klidně pokračuje v zápasu. Pokud si odmyslíme mírný úbytek zdraví i energie, dá se říct, že každý má v ringu tři životy.
*reklama*
Vůbec nejhorší vadou je však ovládání. Paradoxně je to právě to, čím se hra vychloubá coby revolučním ovládáním. Veškeré útočné pohyby totiž ovládáte myší. Když už bych vynechal sarkastickou poznámku o tom, že člověku občas kvůli rejdění ocasatou potvorou nestačí celý stůl, rozhodně nemohu opomenout to, že ne každý pohyb myši je hrou rozpoznán. Přitom mějme na paměti, že pro každý úder je třeba udělat myší několik stanovených pohybů – například dolů a šikmo doprava nahoru. Když to neprovedete zcela přesně, místo zdrcující bomby do čelisti váš boxer udělá něco absolutně nechtěného. Že je k vzteku prohrávat zápasy kvůli tomu, že místo zadaných zvedáků jen dloubete soupeře do žeber, to snad ani dodávat nemusím. Což o to, po pár hodinách tréninku si nacvičíte pár pohybů provádět tak, aby to počítač pochopil, ale to vám bude stačit tak nejvýš na střední obtížnost. Zkrátka a dobře, patentovaný systém Simu-Punch pravda dokáže vytvořit sérii docela zajímavých pohybových kreací, ale často jiných, než jste chtěli. V tomto případě snaha o revoluci v ovládání dopadla poněkud rozpačitě.
A ještě jeden, tentokrát už spíše kosmetický nedostatek. Jelikož je hra určena výslovně pro hráče starší dvanácti let, čekali bychom zřejmě krvavé důsledky úderů, praskot kostí a podobné brutality. Nic z toho ve hře však neuvidíme. A jelikož tady mluvíme o boxu, nikoli o šachách, je to trochu zvláštní. Přirozeně neříkám, že by ve hře měla stříkat krev, ale přece jen by vypadalo lépe, kdyby boxer po dvou knockoutech přece jen nějaké ty drobné šrámy ve tváři měl.
*7* *8* *9*
Bývá dobrým zvykem neomezovat hráče jen na přednastavené charaktery a umožnit mu, aby si do hry vytvořil postavu podle svých představ. Tvorba vlastního boxera v Heavyweight Thunder je docela příjemná a zábavná. Předně, jak už je patrno z předcházejících odstavců, síla není jedinou vlastností postavy. Nastavit musíte v rámci možností hned několik. Původních deset boxerů přitom při tvorbě nového fungují jako šablony (nebo jak by řekl vzdělanec archetypy). Někdo je velký, silný a pomalý, jiný je zase hubený a pohyblivý. Kromě toho, že váš nový zápasník dostane do vínku tvář a postavu své šablony, jsou s ní spojeny také limity minimálních i maximálních hodnot jednotlivých vlastností. Zní to na první poslech jako omezení, ale není tomu tak. Ve skutečnosti je to docela logické. Koneckonců jak by na vás působil svalovec typu Schwarzeneggera, který by neměl žádnou sílu a přitom lítal po ringu jako kybernetická myška?
*10* *11* *12*
Nyní se dostávám k hlavnímu módu hry. Kariéra v Heavyweight Thunder vypadá trochu jinak, než bychom asi čekali. Prvním zajímavým zjištěním je, že vlastně ani tak nejde o box. Tedy alespoň ne prvoplánově. Do ringu nelezete proto, abyste zmlátili co nejvíc místních frajerů, ale abyste si vydělali peníze třeba na nový byt, auto nebo televizi. Nejde vlastně ani tak o simulaci kariéry boxera, jako spíš o jistou simulaci života člověka, který je čirou náhodou zrovna boxer. Zapojení této, řekněme existenční složky do kariéry hru mnohem víc přibližuje skutečnosti, čímž se markantně zvyšuje také hratelnost. Tak si do svého kalendáře plánujete zápasy, dovolené, kupujete si luxusní věci, najímáte trenéry a tak dále. Všechny tyto činnosti zase zpětně ovlivňují vaši popularitu, respekt či prestiž. Jejich patřičné hodnoty vám umožní vyzvat lepší boxery, kteří by se s vámi jinak nezahazovali. Stejně tak vám přibývají také body, kterými si můžete zlepšovat své vlastnosti, které jsou na začátku kariéry pěkně nízko. Mimochodem, pokud vás omrzí pořád jen mlátit celý večer někoho do obličeje, můžete se jen tak podívat na zápas jiných borců, případně si vsadit na výsledek. Anebo coby známá celebrita zajet do Las Vegas zahrát si blackjack, poker, nebo poškádlit jednorukého banditu. Heavyweight Thunder tak vlastně mimo boxu nabízí ještě další tři minihry, které pravda svým zpracováním příliš neoslní, nicméně jsou příjemným osvěžením. Jedinou nepříjemností kariéry je snad jen příšerná drahota a s tím související stálý nedostatek financí.
*13* *14* *15*
Pokud už přijmeme jako fakt, že postavy připomínají zmiňovaného Street Fightera a reálnými lidmi záměrně nemají mnoho společného, pak grafickou stránku hry můžeme označit za celkem uspokojivou. Vadou na kráse jsou však diváci, kteří vypadají jako vystříhaní z papíru a jejich fandění spíš připomíná skupinové cvičení na Všesokolském sletu. Rovněž také mohlo být více grafiky použito mimo ring – pohříchu však narazíme pouze na ikonky či malé obrázky. Dokonce ani když získáte nějaký mistrovský pás, jedinou grafikou je stručná e-mailová gratulace k vítězství. A to je trochu málo.
Zvuky nejsou nijak revoluční, avšak ani neuráží dobrý vkus. Hudební doprovod je po mém soudu zvolen velmi příhodně. (Vzpomínáte si na hudbu z filmu Taxi taxi? Tohle je jí velmi podobné.) Bohužel se však na stejných místech hry (například v hlavním menu, při zápase a podobně) ozývá stereotypně pořád stejná melodie. Navíc nelze hudbu ani vypnout nezávisle na zvucích, což mi vadilo hlavně v ringu. Tam přece jen hudba příliš nepatří.
Celkem vzato je Heavyweight Thunder hrou, která si nedělá ambice být skutečnou simulací boxu, ale hrou zábavnou, kterou si hráč rád zpříjemní dlouhou chvíli.
Heavyweight Thunder
\"Co je to s tebou?! Tak už se konečně seber! Ten maník na tebe nemá! Stojí tam jako boxovací pytel, tak s ním podle toho zacházej!!!\"