Druhá světová válka se v posledních letech stává zvláštním fenoménem. Skrznaskrz hnusná doba plná hrůz a teroru je herním průmyslem zmapována tak podrobně, že hráč, který pečlivě pročítá všechny manuály a je schopen si zapamatovat historické souvislosti uváděné v brífinzích jednotlivých misí, toho pravděpodobně o konfliktu ví víc než běžný středoškolský učitel dějepisu. Proto asi nepřekvapí, že se na nás valí další pokračování áčkového titulu, těžícího ze zajímavé tematiky bojů mezi Osou a Spojenci.
Zatímco v prvním díle jsme se podívali do Ruska a západní Evropy, tentokrát si do baťůžku raději přibalte sluneční brýle a opalovací krém, jelikož dvě hlavní kampaně odválčíme v dunách severní Afriky. Do akce se nám opět vrací veterán Hans von Gröbel, který bude hájit společné německo-italské zájmy; druhou kampaň překvapivě povedete za spojence, zajímavou změnu slibuje však až ta třetí, partyzánská. Problém je v tom, že nejdříve musíte projít obě předchozí, což může pro někoho znamenat lehké sebezapření. Proč?
*1* *2* *3*
Už první pohled na hru totiž dokazuje, že se od minula zase tak moc nezměnilo. Začínám mít dojem, že hlavní motto CDV v poslední době zní – dokud to lidi budou kupovat, měnit to nebudeme. Ostatně potvrzuje to i série Sudden Strike, která sama sebe vyždímala až do poslední kapičky. Autoři sice hrdě uvádějí dvacet nových jednotek, ale po bližším prozkoumání zjišťujeme, že to není zase až tolik – většina z této dvacítky totiž pochopitelně patří do nepříliš atraktivní výzbroje italské armády. V ovládací liště přibylo snad všeho všudy jedno tlačítko, které slouží k rozsvěcení světel. Noční mise jsou tak jedním z mála viditelných vylepšení celé hry, pěkné je, že v případě, že nepřítel v noci zapne světla, tak se vám jeho jednotky částečně odkryjí malou ikonou, pohybující se na „fog of war“. Nicméně viditelnost se za tmy snižuje jen částečně a mně osobně se vždy vyplatilo postupovat bez reflektorů. Ale to jen tak na okraj.
*4* *5* *6*
Co se týče grafiky, tak zde došlo k úpravám spíše jen kosmetickým. Výbuchy jsou pořád moc pěkné, stejně jako animace postav zůstává stále ještě poněkud kostrbatá, ale když uvážíme, že se obvykle díváte na bitevní pole z co největší výšky, tak se přes ni rozhodně přeneseme. Vynikající jsou cutscény, doplněné atmosferickou hudbou, a přestože je toto srovnání možná trochu násilné, vzpomněl jsem si na podobně skvěle režírované scény z Operation: Flashpoint. Celkově je tedy grafika velmi povedená, ale to se dnes stává již pomalu samozřejmostí, tudíž na tomhle skvělé hodnocení stavět nebudeme. To všechno jsou podružnosti, pravděpodobně vás zajímá jediná věc – jak se to vlastně hraje? Hahá, na to lze totiž odpovědět pouze protiotázkou – a co od toho čekáte?
*reklama*
Nadšenec vojenské historie totiž v žádném případě nemůže očekávat, že to, co mu bude v Codename Panzers: Phase Two naservírováno, bude skutečná válka. Tahle hra si totiž z druhé světové války hlavně charakteristiku jednotek a fakt, že Němci koukali na Italy v Africe jako na trumbery, kteří dokaží svést vyrovnanou bitvu tak akorát s Habešany. Jinak však přísně zachovává osvědčená a zažitá pravidla RTS, včetně určitého počtu hitpointů (čili jeden panáček s puškou, pokud mu na to dáte dostatek času, v klidu odstřelí Tigera včetně čtyřčlenné posádky a psa) nebo třeba okamžitých oprav na bojišti, kdy z dýmající trosky udělá váš šikovný opravář během dvou minut opět výstavní stroj. Lehký by byl ovšem úděl recenzentův, kdyby mohl šmahem něco odsoudit, proto při bližším pohledu na hru nalezneme i docela „hardcorové“ prvky. Můžu zmínit pancíř tanků, který je vepředu silnější než vzadu, nebo pestré vybavení pěšáků, mezi něž patří nálože, detektory min a v neposlední řadě plamenomety, jimiž můžete ohřívat osazenstvo tanků a tím je donutit vystoupit. Přítomen je jakýsi základní RPG prvek, tedy ono klasické „levelování“ vašich jednotek. Příjemná je i pauza, kterou si lze vynutit prostým úderem mezerníku. I když tyto „vychytávky“ prakticky nemusíte používat, rozhodně nelze autorům upřít snahu je do hry zaimplementovat, byť jsme se s většinou ve větší či menší míře setkali již v minulém díle. Bohužel se také setkáme se stejnou umělou (ne) inteligencí, kdy stále ještě některé jednotky nevzrušuje, že kolem záhadně umírají kamarádi a raději vesele postávají na paloučku, obstaveném vašimi howitzery. V těchto případech si počítač obvykle vypomáhá přesilou, což je sice také způsob, jak si zachovat konkurenceschopnost, ale rozhodně ne ten nejelegantnejší. Přesto přese všechno je zde naděje, že i náročnější hráč si zde najde to své, ačkoliv, jak už bylo řečeno, simulátor války to není.
*10* *11* *12*
Pokud jste však milovník RTS, těch, které pamatují snad i stařičkého Red Alerta, tak rozhodně nemůžete s Codename Panzers šlápnout vedle. Příjemné (a lety prověřené) ovládání, nijak šílená obtížnost, hratelné a přístupné všem, tyto aspekty napňují základní předpoklady pro kvalitní pařbu. Jediný problém snad může nastat v případě, že jste si od druhého dílu slibovali revoluční změny. Ty se nekonají, ale upřímně – potřebujete je?
*7* *8* *9*