[i]Jmenuji se Farepoynt, Nicholas Farepoynt. Má minulost je temná, stejně jako vyhlídky do časů budoucích. Jsem člověk, jehož životní úděl nepatří mezi ty, jenž by ostatním mohl připadat jako záviděníhodný. Mým osudem je pronásledování těch nejhorších lidských zrůd. Vrazi a jiní jim podobní, to jsou elementy mého denního chleba. Ano, jsem lovec bestií. Vykonávám práci, jež výrazně prospívá celé společnosti. Zbavuji svět toho nejhoršího zla, sám se však utápím v kalužích krvavé minulosti. Ačkoli již tohle všechno ze mě dělá neobyčejného člověka, je tady ještě něco, čím se odlišuji od ostatních. Jsem také Haresh al-Dorem, tedy „Ten, který mluví s mrtvými“. Pravda, tahle schopnost mi v řadě případů honbu za všemožnými vyvrheli ulehčuje, leč vše má v životě svůj rub i líc a nic není černobílé. Toulám se po lesích a krajích středověkého Albionu a konám svou povinnost. Píše se rok 1350 a můj příběh začíná.[/i]

*1* *2* *3*

Není všechno zlato co se třpytí. Dobrým příkladem tohoto tvrzení může být nový přírůstek do rodiny tuzemských počítačových her -[b]Daemonica[/b]. Herní prvotina tvůrčího týmu RA Images stála po celou dobu vývoje spíše stranou všeobecného zájmu herní a novinářské komunity. Nyní je však finální dílko na světě a žánrově se řadí mezi akční adventury. Nicméně Daemonica dokáže velmi zdařile klamat tělem. První pohled na hru umí zmást i nejednoho zkušeného hráče, jemuž už harddiskem za ta léta nějaká hra prošla. Prostředí i herní interface jsou jako vystřižené z klasického RPG. Na postavičku koukáme z izometrického pohledu, na zádech se jí blyští ostří meče, nechybí ukazatel zdraví v podobě bušícího srdce a vůbec všechno tak nějak zavání hrou na hrdiny. Ale informace na krabici nelžou, Daemonica je skutečně adventurou s trochou té akční příměsi. Jen ji autoři pojali kapánek nekonvečním způsobem. To je nepochybně chytré lákadlo pro hráče, protože závan čerstvého vzdoušku je v žánru adventur vždy do jisté míry vítaným osvěžením. O to více potěšitelným faktem je, že pokus o jiný přístup vznikl v našich končinách. Nechvalme však den před večerem a koukněme se Daemonice hezky na zoubky a zhodnoťme, jak český pokus o tak trochu „jinou“ adventuru dopadl.

*4* *5* *6*

[i]Má příští destinace byla jasná, malé městečko uprostřed hlubokých lesů jménem Cavorn. Požadavek, jenž byl obsahem dopisu zaslaného samotným starostou Philipem Saintjohnem, zněl poměrně jasně. V Cavornu došlo k záhadnému zmizení postarších manželů Greerových, kteří se do městečka přistěhovali před časem s touhou strávit zde poslední roky svého života. Přivítání bohužel nebylo zrovna dvakrát příjemné. Strážný nejprve otálel, ale nakonec přeci jen městské brány s jistou nevolí otevřel. Bylo zřejmé, že Cavorn je místem, kde místní obyvatelé jen neradi vidí cizí návštěvníky. Nedůvěra však byla přinejmenším pochopitelná. Lidé byli rádi za to, že vlnu černé nemoci, jež sužovala celou Anglii, relativně v klidu přestáli a teď jsou spokojeni s tím, co mají. Starosta obdivoval mé předešlé úspěchy a jeho vstřícnost vůči mé osobě alespoň zpočátku neznala mezí. Předně mi obstaral přesně takový dům, jaký splňoval podmínky k vykonávání mé práce. Příbytek na okraji městečka a zejména sklep byly věci velmi důležité, neb klidu budu ke svým skutkům budoucím nezbytně potřebovat.[/i]
*7* *8* *9*

Příběh patří již od nepaměti k základním stavebním kamenům každé pořádné adventury. Je sice možné přidávat všelijak (ne)povedené akční či jiné prvky, ale pokud se zkrátka podcení dějová linie, může se hra s klidným srdcem odporoučet do říše zapomnění. Autoři si tuto skutečnost vzali náležitě k srdci a vyrukovali s dějem, jenž se může pasovat do role hlavní devízy hry. Vážně pojaté adventury jsou zejména v našich luzích a hájích stále ještě něčím méně obvyklým, tudíž i z tohohle pohledu se jedná o krok správným směrem. Děj je situován do malého městečka Cavorn, kde hlavní postava Nicolas Farepoynt vyšetřuje záhadná zmizení a taktéž neustále přibývající podivná úmrtí. Příběh odehrávající se v pěti aktech nabízí vše lákavé, interesantní zápletku, nečekané zvraty, nechybí prvky tajemna a své dozajista sehrává i určitá dávka mystiky. Rouška tajemství dějové zápletky se navíc poodkrývá přiměřeným tempem a nechává relativně slušný prostor pro vlastní fantazii. Samotné zpracování vyprávění děje je poněkud neobvyklé. Hře chybí animované intro, které by hráči objasnilo, o co v průběhu hraní půjde. Namísto toho vás čeká „pouhý“ text předříkávaný hlasem hlavního hrdiny, pojednávající o jeho minulosti a současném stavu. I během hry se důležité příběhové akce též prezentují jen jako obrazovka s textem toho, co se právě děje či dělo. Ačkoli má i tento způsob své nezpochybnitelné kouzlo, mnohem atraktivnější by byl kupříkladu styl známý z Thiefa, kde byla řeč hlavní postavy prokládaná nejrůznějšími obrázky, jež znamenitě dokreslovaly danou situaci.

*10* *11* *12*

[i]Starostovy představy o vývoji vyšetřování se poněkud rozcházely s těmi mými. K nezvěstným manželům bohužel přibyla mrtvá dívka. Vina padla na hrobníka Duncomba a s trestem si starosta Saintjohn příliš těžkou hlavu nedělal. Téměř okamžitě jej nechal poslat na šibenici. Já jsem tedy měl v tomhle případu hrát roli loutky, která pouze potvrdí starostovo obvinění, a obhájí tak právoplatnost jeho rozsudku. Ovšem brzy se ukázalo, že nalezené důkazy starostovi do karet zrovna dvakrát nehrají. Postupem času mi začal čím dál více házet klacky pod nohy. Výsledky mé činnosti jej příliš neuspokojovaly a z jeho narážek šlo snadno vyčíst, že bych měl Cavorn opustit a jít si svou cestou. Jenže právě tohle jsem neměl v úmyslu. Rozhodl jsem se setrvat a přijít celé záhadě na kloub. Bylo mi jasné, že nejen starosta, ale i další obyvatelé něco skrývají. Ve vzduchu bylo cítit víc než jen pouhá vražda a podivné zmizení. Co je to za místo? Je snad prokleté?[/i]

*reklama*

NPC postavy a dialogy jsou důležitým hnacím motorem. Ani ony se nemusejí za svou kvalitu nikterak stydět. Autoři moc dobře vědí, jak zaujmout a přiložit pod kotel výsledné atmosféře. A v Daemonice se jejich cit pro atraktivní odvyprávění příběhu projevil více než dokonale. Rozhovory jsou důležitým prvkem a ve valné většině případů se pouze díky nim dostanete zase o kus dále. Hra se sice řadí k těm poměrně „ukecaným“, avšak v konečném součtu ani zdaleka nepůsobí dojmem zbytečného protahování kvantem bezúčelných a nudných vět. Vše má své místo a svůj důvod. Pochvalu si rovněž zaslouží vykreslení jednotlivých postav. V Cavornu přebývají lidé, kteří svými vlastnostmi obsáhnou širokou škálu lidských charakterů. Nalezneme tady dobráky od kosti, podivíny, ale taktéž parchanty od pohledu. Nadto mi žádná z postav nepřišla nějak vyumělkovaná, nebo jinak „násilím“ začleněna a výsledek díky tomu působí jedním slovem impozantně. Ke slovu se dostanou i běžné adventurní problémy. Sbírání, kombinování a následné používání nalezených předmětů je však zastoupeno v mnohem menší míře než obvykle. Ono se vůbec celá hra nevyznačuje kvantem interaktivních předmětů a i v důsledku toho není inventář nafukovací. Obsáhne jen stanovený počet věcí, tudíž pokud nezbude místo na nové, musíte jednoduše nějaké uvolnit. Předmět, jenž upustíte, můžete pochopitelně kdykoli zpětně vzít. Zprvu jsem se zvoleného přístupu spíše děsil, ale skutečnost ukázala, že není důvod k panice. Při rozumném způsobu hraní (tzn. nevlastníte více stejných předmětů) se nedostatku místa bát nemusíte. Snad jen v závěru hry se inventář kapku zaplní, ale to už je zcela zřejmé, co si můžete dovolit postrádat. Prostor zbyl i na logické hádanky, nicméně je spočítáte na prstech jedné ruky válečného veterána a ani s obtížností to nijak nepřehánějí.

*13* *14* *15*

Nicolas Farepoynt je obdařen jistými užitečnými schopnostmi. Předně se jedná o velkého milovníka všelijakých bylin. Babky kořenářky by mohly jen tiše závidět nad jeho kouzly s rostlinnými dary přírody. Proto je jednou z důležitých náplní hry bylinný sběr. Stačí chvilka hledání a váček s bylinami je pořádně nadutý. A s těmi správnými recepty pak dokážete učiněné zázraky. Můžete si ukuchtit lektvar hojící rány nebo kupříkladu nápoj plně nahrazující účinky prášků na spaní. Ovšem ten nejdůležitější a hojně užívaný je lektvar Soulgreep. S jeho pomocí totiž zvládnete vstoupit do Chrámu obětí, což je místo na pomezí lidského života a smrti. Nicolas zvládá rozmluvu s mrtvými, a to je schopnost, jež by mu mohl závidět kdejaký vyšetřovatel. Jak se říká, nejlepší informaci dostanete vždy od zdroje, v tomhle případě rovnou od samotné oběti. Stačí jen najít tělo nebožtíka, odnést jej do svého příbytku, vypít lektvar a hle, Chrám obětí vás vítá s otevřenou náručí. Tady stačí správně určit znamení a životní cestu daného nešťastníka a hovor se světem mrtvých může začít. K poslední velmi praktické schopností se řadí umění zacházet s mečem. Ve světě živých se sem tam najdou bojechtivé bytosti, jež by Nicolase rády viděly v pánu. Boj nepatří k těžkým částem hry. Kliknutím myši provedete útok (případně dvojklikem dvojí útok), držením mezerníku pak zaujímáte obranný postoj. Bránit se však nelze neomezeně, čas kdy je obrana účinná signalizuje průhlednost štítu, který vám během boje poletuje nad hlavou (obrana se „doplňuje“ během útočného manévru). Bojování působí trochu těžkopádně a na můj vkus zbytečně zdlouhavě, na druhé straně se s ním setkáte pouze okrajově (řadu protichůdných názorů lze vyřešit i mírumilovnou cestou).

*16* *17* *18*

Velkým neduhem, jenž značně ovlivňuje výsledný dojem, je komornost celého herního světa. Kromě samotného Cavornu čítajícího jen několik domů, navštívíte ještě přilehlé okolí (klášter, doly, bažiny). Ovšem ani to rozlehlosti nikterak nepřidává. Navíc na adventuru poněkud nezvykle objevíte takřka všechny lokace hned na počátku. Z toho jednoduše plyne, že během hraní pouze neustále pobíháte po důvěrně známých místech a v nich cosi činíte. Kouzlo adventur spočívá v odkrývání míst neznámých, jenomže Daemonica ho tímhle přístupem ztratila. V tomhle případě tvůrci dost tvrdě narazili. Lehce se tak může stát, že propadnete neduhu známého pod pojmem stereotyp. K dispozici je mapa, která značně ulehčuje přesuny v okolí. Důležitá místa se vám v mapě automaticky označí, takže se na ně můžete dostat pouhým kliknutím. Další pomoc v sobě skýtá vytvoření waypointu. Na mapě vyberete jakékoliv místo a při přepnutí do hry vám směr k němu naznačuje vytvořená šipka. Mapa je užitečný pomocník a díky ní ušetříte spoustu času. Dobrým přítelem je rovněž deník, ve kterém jsou zaznamenávány všechny nezbytné informace.

*19* *20* *21*

S technickým zpracováním je Daemonica dosti na štíru. Volně rotovatelné 3D prostředí s možností částečného „zoomování“ může být sice na první pohled přitažlivé, k adventuře se však příliš nehodí. Občas se dostavuje nepřehlednost, a to je v tomto žánru drobet smrtonosné. Naštěstí se autoři celkem s úspěchem vyhnuli pixelhuntingu, takže není potřeba na každém metru rotovat s kamerou a „šmidlat“ kurzorem po obrazovce ve snaze najít něco důležitého. Grafika inklinuje spíše k rovině průměrnosti. Už když jsem viděl obrázky a in-game video ze stádia vývoje, připomínala mi hra až nezdravě Dungeon Siege. A dojem se nezměnil ani v případě konečné verze. Grafické ztvárnění sráží malá detailnost. To je patrné zejména ve venkovních prostředích. Chválu si však zaslouží snaha o oživení světa. Poletující ptáci, působivý efekt deště, plápolající oheň či kymácející stromy jsou dobrými bojovníky proti statičnosti, bohužel pořád to jaksi nestačí. Zvlášť podivně vypadá voda. Nebýt toho, že do ní nemůžete vstoupit, lehce by se dala zaměnit za cestu. Některé efekty potěší, ale celkově se dá grafika označit spíše za účelovou (spousta animací je nahrazena trochu zastaralým systémem zčernalé obrazovky). A ještě jeden rýpanec na adresu technické prezentace. Velká nepříjemnost se skrývá při přechodu mezi interiéry a exteriéry. Neustálé načítání dat moc radosti ve výrazu nepřidává a zcela zbytečně prodlužuje dobu hraní. Co však lze vychválit až do nebes je zvuková stránka. Hudba vyniká svou podmanivostí a má lví podíl na výsledné tajuplné atmosféře. Již dlouho jsem neslyšel tak vydařené hudební motivy a mám za to, že některé z nich by se neztratily ani ve světě stříbrného plátna. Klobouk dolů, tahle část si zaslouží bez mrknutí oka jedničku s hvězdičkou. Hra se pyšní i profesionálním dabingem, který rovněž velkou měrou přispívá k uvěřitelnosti jednotlivých postav. Paradoxně však nejlepší práci odvádějí dabéři vedlejších rolí (V. Brabec, M. Táborský, P. Soukup aj.), zatímco Nicolas v podání Davida Suchařípy výrazně ztrácí. Místy jsou velmi patrné intonační chyby, což působí hodně uměle a nepřirozeně.

*22* *23* *24*

Pokud nahlížím na Daemonicu jako na celek, jedná se o hru, která dokáže jistým způsobem upoutat. Velkou měrou k tomu přispívá výborný příběh a charaktery jednotlivých postav. Pokud překousnete jednotvárnost herního světa, nevelkou rozsáhlost a slabší technickou stránku, pak se vám hra odmění poutavou atmosférou, drobnými náznaky nelineárnosti a také třemi možnými způsoby zakončení. Adventuristé budou asi namítat nad jednoduchostí, ale celkově se dá říci, že se jedná o zajímavý a netradiční žánrový přírůstek. Nelze však od něj očekávat nic světoborného. Výsledek je přímo úměrný ambicím hry.