[i]Každý máme v sobě své druhé já. Komu ale vyplouvá na povrch, má problém. Nebo snad ne?[/i]
Dala by se použít i fráze „Kdo je bez vinny, ať hodí kamenem.“ Známe to přece všichni. „Tak máslo mám v lednici, musím si ještě koupit rajčata.“ Nebo „Doprčic, já si to zapomněl uložit.“ Kdo by si alespoň občas něco neřekl sám pro sebe. A ať už se jedná o poslání sama sebe někam nebo se nazváním kastrovaným skotem, popřípadě rohatým mlékodajným hovězím, vždy jde jen o jedno. Prolomit onu bariéru mezi něčím, co nelze definovat, ba ani lékařsky vysvětlit.
*1* *2* *3*
Oldřich Kaiser coby mu, který má jeden svět v hlavě navíc si však sám se sebou nepovídá, ba naopak. Spíše vyhledává s kým by si pokecal, nebo alespoň prohodil několik slov. Jeho každodenní práce je jednoduchá. V tílku a trenkách zvoucích spartakiádu vysedávat u okna, či zevlovat pře ním, hulit jak předsametové hnědouhelné elektrárny v severních Čechách a vyhlížet „oběti“, se kterými lze hodit řeč. V tom mu pomáhají buďto jeho neskutečné historky, nebo zdánlivě obyčejné příhody jako například stavba lešení, vyhozené plastové kachničky v popelnici, nebo starší kabát po mamince, který je mu malý. Díky tomu navazuje nové a nové kontakty, které mu pomáhají překonat tu celodenní nudu, která je pro něj téměř smrtící.
*4* *5* *6*
Při každém novém rozhovoru je na Kaiserově postavě vidět, že mu doslova a do písmene vlévá životodárnou sílu do žil. I když někdy mluví docela od věci, přestává alespoň na chvilku být tím „nemocným“ a připadá si jako potřebný. Když se začne jeho žralok ozývat, obraz většinou přejde do kreslených obrazů, jejichž animace se podobá té Švankmajerovo a fabulovaných zvuků, které se mu právě promítají, díky svému druhém já v hlavě. Vysvobození vždy nalézá v kouzelné kulaté pilulce, která spíše v jeho vizích vypadá jako hravá kulička či balónek.
*7* *8* *9*
Že je Oldřich Kaiser vynikajícím bavičem již dokázal v mnoha filmech a televizních estrádách. O tom, že je také velmi dobrý charakterní herec se mohou přesvědčit diváci v divadle a nyní také i v kině. Ne že by Kaiser nikdy nehrál dramatickou postavu, ale s takovou energií grácií a chutí jako ve Žralokovi sem ho snad ještě neviděl. Do této rolo doslova dozrál a zcela hravě celému filmu vládne, jako všemocný kroužek na prst z Pánu prstenů. Zdatně mu přihrává Jana Krausová, jejíž civilní projev vám dá vzpomenou na sousedku, či jakoukoliv jinou osobu z vašeho blízkého okolí.
*10* *11* *12*
Jak již bylo řečeno, Kaiser v tomto filmu kraluje v čemž mu pomáhá i normální, balastu zbavený „look
“ filmu, který navíc umocňuje hudba Jana P. Muchowa a to především v sekvencích, kdy Kaiser dostává svojí schýzu. To poté diváka až mrazí v zádech. Podtrženo a sečteno se jedná o zajímavý počin s minimem zbytečných scén a herců, čímž však neztrácí na své atmosféře. Občas se i zasmějete, jako například, když Kaiser hledá čísla do jakési obdoby sportky. Závěr je lehce odhadnutelný o to více však emotivní. A kdo při závěrečných titulcích nezačne přemýšlet o tom, proč vlastně na této planetě je, tak s ním nebude něco v pořádku.
Závěrečné informace: Aby bylo dosaženo kýženého efektu rozdvojení osobnosti, bylo při psaní této recenze použito následujících propriet: Omšelý počítač, dva halucinogenní prášky zapité stakanem rumu a tmavá noc.
[b]Žralok v hlavě[/b]
[i]ČR, 75 minut, drama[/i]
[b]Režie, scénář:[/b] Maria Procházková
[b]Hrají:[/b] Oldřich Kaiser, Jana Krausová, Jiří Lábus, Kristýna Leichtová
[b]premiéra:[/b] 6. ledna 2005