Zlo a nenávist je všude. A to nejen v reálném světě. Zlo si našlo cestu i do světa hraček. Jedním ze zástupců, který šíří zkázu, je žlutý (možná spíše hnědožlutý) plastový generál. Jmenuje se Malice, nijak neskrývá svou inklinaci k fašismu a je docela dost možné, že při pohledu do zrcadla v sobě vidí nového vůdce. A není sám, jako správný generál má k dispozici nemalou armádu oddaných žlutých plastových vojáčků. Ale není třeba se bát, protože na opačné straně barikády už zbrojí ti dobří. Jsou jimi zelení plastoví vojáčci, kteří se těm žlutým rozhodli nakopat zadek. Ano, nejeden z nás si v dětství hrál s plastovými vojáčky. Každé správné \"militaristicky\" založené dítě musí mít doma krabici s celou armádou. Obliba podobných hraček není zrovna malá, takže se není čemu divit, že svou cestu si našly i na monitory počítačů v podobě série Army Men. Momentálně posledním dílkem je hra s názvem Army Men: Sarge\’s War. Je až s podivem, že ačkoli se Army Men hry nikdy netěšily příznivým ohlasům (až na pár výjimek), dočkaly se už tolika pokračování. Mohlo by se možná zdát, že po tolika neúspěších by mohli autoři vymyslet něco hratelnějšího, ale opak je pravdou, bohužel. Možná to někdy ve fázi koncepce měli pánové z Global Star Software snad i v úmyslu, ovšem to byla zřejmě poslední chvíle, kdy se jim něco podobného honilo hlavou. Pak už asi jen bezhlavě bušili do klávesnice a poněkud zapomněli na to, co znamená alespoň průměrná počítačová hra. Protože jinak by ze Sarge\’s War nemohli udělat to, co si ve výsledku může zkusit každý sebevražedný hráč.
*1* *2* *3*
Existuje jeden až nezdravě zelený plastový voják jménem Sarge, kterého se rozhodně nevyplatí naštvat. Je to totiž tvrďák, jenž snese porovnání s hrdiny z masa a kostí. A vy budete mít to \"štěstí\", že se budete moci vžít do jeho kůže, respektive plastu. Hned na začátku vás čeká nelehký úkol. Přesunete se do města, které bylo napadeno zlými žlutými vojáčky z armády \"Tan\". Vy musíte vzít veškerou dostupnou bojovou techniku a ukázat těm žlutým, že tohle vážně přehnali, a pokusit se je zahnat zpátky. Pokud se vám to povede, jistý zelený generál vám prozradí, že žluté síly se čím dál více rozpínají a bude potřeba velkého nasazení, než dojde k potlačení jejich útoků. Pak ale náhle přijde dějový zvrat. Mezi žlutými a zelenými dojde k uzavření míru a chystá se oslava. Ano, v tu chvíli možná nebudete příliš chápat souvislosti (možná se scénáristovi během práce pomíchaly stránky a on nevěděl, v jakém pořadí je měl původně), ale jak posléze poznáte, tenhle poněkud zmatený začátek děje je to nejmenší zlo. A tady na scénu přichází generál Malice. Sarge se na poslední chvíli dozví, že Malice chystá během oslav atentát. I přes veškerou snahu (Sarge běží a křičí \"Nééé\") se mu nepovede atentátu zabránit. Bilance je tragická, všichni jsou mrtví, a to včetně generálovy dcery, která navíc našeho hrdinu milovala. V tu chvíli je jasno, Sarge vyráží na cestu osobní pomsty a všichni žlutí třeste se. A ještě něco, třeste se i vy hráči!
*4* *5* *6*
Jen těžko se dá popsat pocit, který ve vás hra vyvolá už v prvotní fázi. Mísí se všelijaké emotivní prožitky, od \"kamenovat tvůrce\" až po (u slabších povah) \"zničit CD s hrou rovnou s celou CD-mechanikou\". Rozumnější nejspíš zvolí klasickou metodu odinstalování a pokusí se rychle zapomenout. Ale pěkně popořadě, abych náhodou neopomněl nějakou vlastnost hry, vedoucí k jejímu rychlému smazání. Děsuplný zážitek začíná už v menu. Tam totiž poprvé zjistíte, že něco není v pořádku. Světe div se, ale nic není možné nastavit (kromě hlasitosti audia a citlivosti myši). Hra tak běží pouze v daném rozlišení 800×600, což je na dnešní dobu jev nevídaný (pro zkušenější je tady možnost změnit si rozlišení úpravou konfiguračního souboru). Druhé překvapení vás čeká v položce nastavení ovládání. Všechny klávesy jsou již přednastaveny, takže nezbývá než doufat, že autoři zvolili ovládání co nejpohodlnější. No nebudu chodit okolo horké kaše, člověka, který určil herní klávesy, bych za trest nechal celý život hrát pasiánse jen s klávesnicí. Až se budete skrčovat \"levým Shiftem\", mačkat akční tlačítko v podobě \"levého Ctrl\" a například zoomovat pomocí kláves \"R\" a \"V\", poznáte první fázi utrpení. V případě, že vás tohle neodradilo, dovoluji si vás pozvat do části trénink. Tady je možno se poprvé letmo setkat s tím, co má pro vás hra přichystáno ve své \"ostré\" herní části. Jestliže pro většinu her znamená trénink příjemné seznámení s herním ovládáním, tak v případě Army Men: Sarge\’s War ho vřele doporučuji přeskočit, protože po kouknutí do options je to druhý mezník, na kterém může skončit celá řada hráčů, jenž jsou momentálně při smyslech (i když možná není na škodu \"zachránit\" se již tak brzy). Jediné, co na tomto tutorialu zůstává zajímavým, je způsob vybírání toho, co si chcete procvičit. Konečně se dostáváme k samotné hře. Jak již bylo řečeno, ve vaší první misi se ocitnete uprostřed města obsazeného žlutou armádou. Na první pohled vás jistě \"zaujme\" grafika. Ta je svou kvalitou na dnešní poměry kdesi pod čarou určující hranici průměrnosti. Před pár lety by se jistě jednalo o solidní záležitost, ale dneska bohužel svým dechem nestačí. Šetřilo se, kde se dalo, na efektech, na detailech a o kvalitách textur ani nemluvě. Ale abych pořád jen nehanil, koukat se na to místy dá. Takže vzhůru vybíjet \"žluťáky\". Ale ejhle, to snad ne, takhle jednoduše to nepůjde! Předchozí větou se dostáváme k nejhorší části celé hry. Tou je ovládání. Jakmile se nám dá Sarge do pohybu, začíná to pravé peklo (doslova pekelné peklo).
*7* *8* *9*
Hra je ztvárněná jako střílečka z pohledu třetí osoby. Již klasický neduh spočívá v práci kamery. Stačí vejít jen do trochu zúženějšího prostoru a kamera nám nabídne různé skvostné pohledy. Škoda jen, že mezi nimi chybí ten hratelný. Ovšem tohle je zatím jen \"předpeklí\". Opravdu svazácky je řešeno úkrokování. Od kláves, od kterých byste očekávali úkrok, se dočkáte jen otočení. Že by tedy nešlo krokovat? Ne, úkrok přeci jenom učiníte, ovšem musíte k tomu mít ještě zmáčknuté pravé tlačítko myši. Možná se to takhle na papíře nemusí zdát až tak šílené, ale věřte mi, že v bitevní vřavě je to znát. Zapomeňte na efektivní rychlé uhýbání kulkám, než si uvědomíte, jak podobný manévr provést, je účinnější stát na místě (a to nemluvím o tom, že během úkroku je zaměřit nepřítele úkol nadlidský). Autoři zřejmě chtěli ukázat, jak široké nám to nabídnou bojové možnosti, když do hry navíc implementují pohled první osoby. V případě že si chcete přivodit skutečně silný záchvat vzteku, doporučuji ho používat v plné míře. Nic podobně frustrujícího jsem už dlouho v žádné hře nespatřil. Tak zaprvé, pokud se přepnete do módu první osoby, nevidíte zbraň, ale jen zaměřovač. Zadruhé nemůžete se pohybovat, jen rozhlížet. A zatřetí je tady pekelný bonbónek. Zaměřit nepřítele v tomhle módu je věc nemožná. Ať už se pohybujete horizontálně nebo po vertikále, připravte se na skokový pohyb zaměřovače (problémem je zaměřit i třeba tank). NE, takhle zkrátka NE! Pokud bych tvůrce, který vtipně nakonfiguroval klávesy, odsoudil k celoživotnímu hraní pasiánse klávesnicí, pak člověka, který je odpovědný za mód první osoby, bych donutil sednout si vedle hráče, který bude Army Men hrát a bude se snažit sejmout nepřítele právě přes onen mód. Budiž tomuto programátorovi země lehká. Poslední hřebík do rakve pak zabila citlivost myši, která je i při své největší nastavené hodnotě loudavá až hanba. Grrr, není nic horšího než když vám do zad naběhne nepřítel a vy se dva dny snažíte otočit čelem k němu.
*10* *11* *12*
Army Men: Sarges\’s War je klasickou arkádou. Na začátku každé z dvanácti misí dostanete primární a sekundární úkoly (třeba najít tajné dokumenty, ukrást vlajku). S jejich plněním nejsou pražádné problémy, protože mise jsou silně lineární. Nedá se sejít z cesty, nedá se zabloudit. Místy jsem si ani nevšiml, že už mám úkol hotový (hra vás ke splnění úkolu vede téměř automaticky). Za zmínku stojí jistě umělá inteligence nepřátel. Jejich tupost nabírá opravdu nečekaných rozměrů. I zombie má rychlejší reakce. Chvíle, kdy před vámi protivník jen tak tupě stojí, nebo je dokonce otočen zády, nejsou ničím neobvyklým. Jediný problém pak spočívá ve chvíli, kdy je nepřátel víc a vy se musíte prát s ovládáním. Jedině tehdy hrozí, že by vás mohli dostat. Pokud budete střílet přes pohled třetí osoby, pak se můžete \"těšit\" na automatické míření. A jako perlička je tady dodatek, že povětšinou vám zbraň míří na nepřítele, na kterého zrovna spadeno nemáte.
Přestože na závěr recenze normální hry se připomínají nedostatky, dnes můžu připomenout jedině opak, tedy jisté náznaky kladů. Poměrně povedeně je ztvárněn hod granátem, kdy se před hodem objeví trasa, po které granát poletí. Zajímavý je i nápad deformovat hlavní postavu v případě, že nemá zrovna mnoho zdraví (třeba chybí část hlavy, objeví se díra v těle apod.). Na rozdíl od nepřátel, u kterých platí, že ač se trefíte kamkoliv, vždy jim upadne ruka, ojediněle přijdou o hlavu. Posledním kladem zůstává hudba, která do hry přirozeně zapadá. Tím výčet všeho dobrého končí. Závěrečný verdikt je jasný, vyhnete-li se této hře obloukem, jste morální vítězové, protože každá minuta strávená ve víru boje plastových vojáků, stojí jednu hodinu života. A jestliže se přesto odhodláte hru hrát, pak doporučuji sníst předem tunu čokolády, abyste si patřičně obalili nervy. Návrat ke krabici plné plastových vojáčků je mnohokrát lépe strávený čas.