Kdo z nás nikdy nechtěl být samurajem? No dobře, raději se zeptám, kdo někdy chtěl být samurajem? Asi moc takových není, každopádně jestli se někdo takový najde, dnes recenzovaný kousek je pro něj jako stvořený. Bohužel, tento titul si naplno vychutnají asi jen tito jedinci. Way Of The Samurai 2 není moc ambiciózní hra. Dá se možná říct, že tak trochu stojí ve stínu slavnější Onimushy, ale je to skutečně správně? Není, a v této recenzi se vám pokusím nastínit kvality, které má tento simulátor samuraje od slavného vydavatele Capcom.
*1* *2* *3*
Předně je třeba říct, že WotS není hra pro každého. Pokud očekáváte ukrutnou řežbu, jděte o dům dál (třeba ke zmiňované Onimusha), protože zde se dočkáte pozvolného, skoro až adventurního putování se spoustou rozhovorů a souboje jsou taktické a velice pomalé, což zní asi stejně nudně jako noční přenosy z poslanecké sněmovny, ale přesto je skutečnost překvapivě povedená. Zhostíte se role osamělého samuraje, který přichází do ostrovního městečka Amahara, kde proti sobě stojí krutý Aoto Gang a Magistrate Office, která funguje asi jako policie (a je i stejně zkorumpovaná). Hned po příchodu se na vás vychrlí spousta více či méně důležitých rozhodnutí, která ovlivňují příběhovou linku a výsledkem je neskutečných 15 různých zakončení. Replayabilita je tedy zaručena také díky postupnému odemykání nových kostýmků a postav. Je jen na vás, komu budete pomáhat během 10 dnů (každý je rozdělen do pěti částí) strávených ve městě a jak se budete chovat k lidem okolo sebe. Všechny příběhové možnosti se krátce po začátku rozbíhají, aby se sešly v den konání každoročního festivalu (a právě tady je zajímavé, jak stejnou událost lze pozorovat z několika možných úhlů) a během následujících dnů mnohdy nečekaně vyvrcholily. Příběh rozhodně patří k největším kladům hry. Město je rozděleno do deseti čtvrtí, mezi kterými se můžete volně potulovat a plnit úkoly. Občas také narazíte na sub-questy, ale těch moc není. Navštívit můžete lázně, restauraci, bar, bord… ehm, veřejný dům a mnoho dalších budov, jejichž význam je však minimální a nejčastěji se budete odebírat do vašeho útulného domečku.
*4* *5* *6*
Co by to bylo za samuraje bez pořádného meče, a že jich tady je, celkem okolo 80! V tom jsou započítány nejen obyčejné meče, ale také méně tradiční zbraně jako kyj nebo kopí. Ke zbraním se váže poměrně zajímavý systém jejich zlepšování, které se logicky odehrává u místního kováře a závisí hlavně na kvalitě zbraně. Čím kvalitnější, tím více jí lze vylepšovat útok a obranu. Třetí položkou je výdrž, která ovlivňuje množství úderů, které zbraň vstřebá než se zlomí. Se zlomenou zbraní umlátíte méně lidí než je počet osob věřících Standovi Grossů jeho upřímné prohlášení z billboardů, proto je lepší dávat si na výdrž zbraně pozor. Od zbraní je jen malý krůček k soubojům, které jsou zpracování poměrně realisticky a je v nich nutná také taktika. Naráz můžete bojovat pouze s jedním protivníkem a otevírá se vám široká paleta úderů, z nichž některé lze vázat do jednoduchých komb. Nechybí samozřejmě možnost obrany a k ní vázaný systém úhybů, kdy stisknutím správného směrového tlačítka ve správný čas můžete většinu protivníků jedním úderem poslat na věčnost. Tento systém je velice těžký na naučení a zabere vám hodně času, než ho skutečně ovládnete. Důležité je pozorovat, ze které strany je úder veden, je to ale občas hodně matoucí, protože kamera si možná příliš často vybírá své slabé chvilky (a to hlavně v blízkosti stěn).
*7* *8* *9*
Krátce se zmíním o zřejmě nejhorším aspektu hry. Ano, tušíte správně, jedná se o audiovizuální zpracování. Což o to, grafika nepůsobí nijak ošklivě, ale je málo detailní, se spoustou podobných textur a nepovedenými stíny, které sice na pohled nevypadají zle, ale brzy zjistíte že jsou prakticky statické a nezávislé na jakémkoliv umělém zdroji osvětlení. Zvuky jsou jakžtakž poslouchatelné, zamrzí ale špatný a neúplný dabing a nudná hudba. Zvláštní je také systém profilů hráčů a hlavně ukládání pozic, kdy hra nevynechá jedinou příležitost nabídnout vám přepsání starší pozice i v případě vaší smrti, což je pro jedince, kteří veškeré dotazy odklepávají bez přečtení (já k nim naštěstí nepatřím), katastrofa. Pro příklad nechutné zdlouhavosti práce s uloženými pozicemi uvedu následující příklad. Hráč si na mapě města uloží hru. Vejde do lokace, kde zemře. Logicky si chce načíst uloženou pozici, ale ještě předtím musí odklepnout, že ji nechce přepsat. Poté následuje úvodní obrazovka (nutnost zmáčknout Start), chvilka načítání, výběr profilu (skutečně chcete tento profil? Ano-Ne), další načítání, odklepnutí možnosti Start, načítání a tradá, hráč pokračuje ve hře. Z toho plyne jediné ponaučení: nenechte se zabít. A měl bych pro vás ještě jedno: Pokud vás samurajská tématika alespoň trochu zajímá, nenechejte se odradit všemi zde jmenovanými zápory a hře Way Of The Samurai 2 zkuste dát šanci. Na závěr jen dodám, že se této hře jako první podařilo odtrhnout mě od Burnoutu 3. A to už o něčem svědčí.