Jak jsem již uvedl v perexu, [b]Imperial Glory[/b] je nejnovějším počinem Pyro Studios, kteří se již na poli historických strategií předvedli se hrou [i]Preatorians[/i]. Jejich nejnovější dílo si svým vynikajícím grafickým zpracováním a propracovaným systémem diplomacie určitě najde své příznivce. Ovšem hra je dosti komplexní a má jak mnoho kladů, tak i několik záporů. Vezměme si to pěkně po pořádku…
*1* *2* *3*
Imperial Glory se hraje ve dvou rovinách. Nejvíce času strávíte v komplexní tahové části hry, kde na mapě Evropy posouváte armády jako šachové figurky z jednoho území na druhé, stavíte budovy, obchodujete a provádíte různé diplomatické akty. Hra začíná v roce slavné francouzské revoluce, kdy měly v Evropě hlavní slovo velmoci Anglie, Francie, Prusko, Rusko a samozřejmě Rakousko. Takže stačí vybrat jedno z těchto impérií a můžete se pustit do hraní.
Na strategické mapě se kromě velmocí nachází také mnoho menších států a státečků, které si lze podrobit. Jednotlivá okrajová území všech zemí ještě nemají takovou hodnotu. Nejdůležitější je pro každou zemi její hlavní město. Stačí napochodovat s armádou do nepřátelského hlavního města a po krátké okupaci se vám vzdá celá země. Stejně to ale platí pro vás, pokud si necháte vzít hlavní město, je s vámi konec. Hlavní města mají svůj strategický význam také v tom, že produkují body pro výzkum a peníze z obchodu. Menší země si ovšem lze podrobit i po dobrém, což je pro hráče dlouhodobě závislého na sérii [i]Total War[/i] příjemná změna. On vůbec celý systém diplomacie a jeho možnosti je velmi složitý a stojí za detailnější popsání.
*4* *5* *6*
Asi nejlepším aspektem hry, jenž mi v podobných hrách dosti chyběl, je právě diplomacie, na níž klade Imperial Glory velký důraz. Kromě běžných diplomatických aktů, jako je vyhlášení války, uzavírání obchodních či mírových smluv a utváření aliancí, můžete s ostatními státy zakládat obranné spolky, koalice proti konkrétnímu nepříteli, můžete požádat o vojenskou pomoc, zajistit si průchod vašich vojsk nebo zapůjčit vlastní vojska spřátelenému státu. Ve všech malých státech lze také postavit budovy, jako je konzulát, obchodní pobočka či kulturní centrum, a tím si dále rozšířit vliv a dobré vztahy. Navíc si u každého státu i velmoci můžete zkontrolovat, jaké k vám mají sympatie, což je znázorněno na stupnici od nuly do sta. Vzájemné sympatie ovlivňuje ještě mnoho dalších faktorů, jako je shromažďování vojsk na hranicích, napadení spřáteleného státu či odmítnutí diplomatických návrhů. Na globální úrovni si lze polepšit svoji pověst vysvobozením menšího státu z okupace, nebo ji naopak zničit popravováním zajatců nebo podniknutím invaze bez předchozího vyhlášení války. Pokud vzájemné sympatie mezi některou z velmocí a menším státem dosáhnou maxima, tak dojde k mírové anexi a připojení menšího státu k impériu. V podstatě tak lze získat teoreticky polovinu mapy, kterou tvoří menší státečky, jako je Portugalsko, Holandsko či Dánsko. A hlavně se na své spojence můžete spolehnout. Tedy pokud máte nějakou slušnou vojenskou sílu. Jakmile se počet vašich vojáků drasticky zredukuje, vrhnou se na vás všichni jak hladoví psi. Možností a prvků, které mohou ovlivnit diplomatické vztahy, je skutečně přehršel, což rozhodně dodává hře na výjimečnosti.
*7* *8* *9*
Dalším důležitým prvkem hry je, vedle budování vlastního impéria a šíření vlivu, zajištění dostatečného množství surovin, mezi něž patří peníze, stavební materiály, potraviny a lidské zdroje. Peníze a suroviny slouží pochopitelně k výstavbě budov a potraviny k vyživování vojáků. Vojáci konzumují potraviny v závislosti na tom, zda jsou v kasárnách či na vlastním nebo nepřátelském území, pokud tedy chcete provést nějaké masivní tažení, musíte zajistit dostatek proviantu. Nejdůležitější jsou ale lidské zdroje, z těch totiž najímáte vojáky či zaměstnance zahraničních úřadů. Lidí je většinou nedostatek, takže si musíte dobře rozmyslet, zda je „využijete“ k budování vojska či k mírovým účelům. Neméně důležitým faktorem úspěchu je výzkum. V zásadě nejde o nic převratného, vybíráte si ze stromu vynálezů, z nichž nakonec stejně vynaleznete skoro všechny, zde jde především o rychlost. Výzkum lze urychlit stavbou škol a univerzit, čím více je pokročilejší, tím lepší technologickou výhodu pak získáte na bojišti. S výzkumem ještě souvisí vládní zřízení; můžete si vybrat z demokratických či absolutistických režimů, od nichž se odvíjí specializace na ekonomiku či vojenství.
*10* *11* *12*
Pokud nakonec dojde ke střetu a sejdou se dvě znepřátelené armády či flotily na jednom území, přesune se hra na skvěle vymodelované a graficky ztvárněné bitevní pole, kde můžete svojí těžce vybudovanou armádu během několika minut úplně rozsekat. Můžu říct, že jsem byl grafickým provedením bitev zprvu zcela ohromen. Tak skvěle vypadající krajinu jsem ve strategii ještě neviděl. Hravě strčí do kapsy i Rome: Total War. Krajina je plná terénních nerovností, stromů, hradů, kostelů, farem, řek a mostů, zřícenin či velkých paláců. Do budov nebo i za malou zídku lze vojáky schovat, čímž lze získat taktické výhody. Navíc můžete v detailu pozorovat, jak vojáci střílejí z oken nebo jak se uvnitř budovy řežou s nepřítelem. Má to ovšem i druhou stranu mince. Zatímco v sérii Total War bylo taktických map přehršel a málokdy jste museli bojovat na stejné mapě dvakrát, v Imperial Glory je na každou provincii mapa jen jedna, tedy celkem jich je padesát. To je sice dost, ale občas se stane, že se musíte bránit neustálým útokům na jedno území, takže se vám bitevní krajina brzy okouká a na jiné mapy třeba nikdy nedojde.
Bitevní umělá inteligence oponenta není úplně na výši a docela by se mi líbilo, aby se čas od času zablýskl nějakou tou taktickou finesou, což se však v podstatě nestává. Na druhou stranu, chování celých národů v globální částí není vůbec špatné, a i když pořád celkem často dochází k nepochopitelným tahům, nezřídkakdy se budete i hodně divit šalamounskému jednání fiktivních politiků. Po této stránce bych vytkl akorát příliš dlouhou dobu, kterou je třeba čekat, než všechny státy realizují svá rozhodnutí. Hra obsahuje i multiplayer, který si v kompletní podobě užijí převážně trpěliví hráči, jelikož bitvy samy o sobě nejsou natolik zábavné, aby se mezi online komunitou významněji uchytily. Ale historické bitvy, jako je například ta u Waterloo nebo ústup od Slavkova si určitě rádi vyzkoušíte.
*13* *14* *15*
Zatím jsem rozebral grafické provedení bitev, teď bych se měl zmínit o tom, jak se ovládají. Zde na mne dolehlo trochu zklamání, protože jsem od vlastního boje čekal trochu větší propracovanost. Ovládání bitvy by se dalo charakterizovat jedním slovem – „arkádové“. Příznivcům strategií typu [i]Total War[/i] bude rozhodně boj připadat poněkud zjednodušený. Zatímco v [i]TW[/i] se při střetu dvou oddílů bralo na vědomí nespočet proměnných, od únavy, morálky, udatnosti a terénním postavení jednotky, přes meteorologické podmínky, až například po generálovy komplexy, tak v Imperial Glory nic podobného nenajdete. Různých výhod, jež můžete ve svůj prospěch na bojišti využít, je oproti TW minimum, takže se většinou nemusíte zabývat nejrůznějšími variantami postupu a musíte využít cokoliv, co se naskytne, ve svůj prospěch. Bojeschopnost jednotky může kladně ovlivnit formace (k dispozici jsou tři), zvýšený terén či obsazení budovy. Naopak pochod přes oranici nebo brodění se přes řeku vaše jednotky citelně znevýhodní. Tím to ale v zásadě hasne. Nevíce mne překvapilo, že hra vůbec nepočítá s morálkou. V manuálu sice stojí, že může jednotka zpanikařit, ale za celou hru jsem se tím nesetkal a všechny nepřátelské jednotky i v naprosté přesile hrdinně bojovaly a umíraly do posledního muže. Dále mne překvapila i nemožnost jednotku stáhnout z boje muže proti muži. Jakmile se do sebe jednotky pustí na bodáky, tak se budou řezat, dokud jedna z nich nelehne na bojišti. Ústup nepřipadá v úvahu. Překvapivě působí i skutečnost, že až na střelbu z kanónů hra nepočítá se střelbou do vlastních řad, takže můžete do šarvátky střílet bez obav z vlastních ztrát. Pokud si nepřítel během bitvy zvolí ústup, boj se okamžitě přeruší a pak teprve máte možnost jen pomocí dialogového okna zvolit pronásledování ustupujících vojsk, kdy můžete pár nešťastníků zajmout. Nakonec bych si postěžoval na konstantní rychlost boje, která je při přesunu vojsk dosti pomalá, ale jakmile ke střetu dojde, zdá se mi naopak až moc rychlá. Boj sice lze pozastavit, během pauzy však nelze rozdávat vojákům rozkazy, což považuji za zbytečně nepříjemné omezení.
*19*
Imperial Glory je podle mého soudu jednou z nejlepších strategií letošního roku a může se směle měřit se svým vzorem i konkurentem v podobě [i]Rome: Total War[/i]. Nabízí interesantní téma napoleonských válek, které si každý určitě rád projde a dovede svůj stát k nadvládě nad starým kontinentem. Možností se k tomu nabízí opravdu spoustu a ačkoliv je tou zřejmě nejvýznamnější válčení, jistě si nenecháte ujít ani diplomatickou stránku věci, obzvlášť je-li tak propracovaná jako zde. Fandům historie a strategií mohu vřele doporučit a nemusíte se bát, že byste hře nerozuměli, jelikož je kompletně přeložená, a dokonce nadabovaná do našeho mateřského jazyka. Pravda, namluvení možná občas tak úplně nesedí a ani textová forma se nevyhnula několika krkolomnějším formulacím, ve výsledku však můžeme Ceneze za tento krok připsat malé bezvýznamné plus.
Po síti se dají hrát jen pozemní či námořní bitvy, což mne opět trochu zklamalo, protože kdyby se dala hrát s více lidmi i strategická část hry, určitě bych k výslednému hodnocení alespoň 5 bodíků přidal. Tím jsem se tedy dostal k výslednému verdiktu. Přes veškerou kritiku musím uznat, že jsem se po překonání sugestivní nedokonalosti taktických bojů u hry náramně bavil. A těm, kterým určitá jednoduchost bojů nevadí, ji rozhodně mohu doporučit. Druhé skupině, tedy těm, kteří mají o vedení války trochu jiné představy a oželí vynikající grafické zpracování, bych doporučil, aby si počkali na recenzi [i]Cossacks II[/i].