Počítačová hra a film, dva význačné body na poli současné masové zábavy. Na téma hra podle filmu a film podle hry toho již bylo napsáno a řečeno mnohé, proto nemá momentálně přílišného významu nad tím znova bloumat. Namísto neustálého přemýšlení nad kvalitami obojího je zkrátka lepší smířit se s faktem, že potenciálně úspěšný film bude s největší pravděpodobností doprovázen svým interaktivním sourozencem. Nehledě na fakt, že doba, kdy bude v čase vydání nějakému hernímu hitu sekundovat i jeho filmové zpracování, také není rozhodně tak galakticky vzdálena. Jedno se však prozatím nechat musí, a bylo to již výše trochu naznačeno, kvalita titulů, jež vzešly z filmových předloh, není nikterak valná. I když čestné výjimky se najdou, hry jako Lord of the Rings: Battle for Middle-Earth či The Chronicles of Riddick: Escape from Butcher Bay jsou kromě svých předlouhých názvů rovněž exemplárními příklady toho, jak správně naložit s filmovou licencí. Tady se hodí jedna drobná odbočka, kvalitu v tomto případě ani zdaleka nelze hodnotit podle komerčního úspěchu, protože hry s filmovou předlohou v zádech jsou tradičně kupovány po vagónech, nehledě na míru přinášející zábavy a hratelnosti. Rozšířit prořídle řady kvalitních herních titulů na motivy děl stříbrného plátna se snaží i nový přírůstek jménem [b]Constantine[/b].
*1* *2* *3*
[b]Vymítač ďábla[/b]
Úvod herního příběhu nebude znalcům filmu nikterak cizí, ba právě naopak. Počáteční scéna s vymítáním démona totiž jakoby z oka vypadla té filmové. Mohlo by se zdát, že stejně tomu bude i v budoucnu, ale tady naštěstí autoři mile překvapili a vymysleli příběh, jenž se vydává do jisté míry svým vlastním směrem. Pochopitelně mnohá místa a zejména postavy zůstaly zachovány. Ale i s těmi zažijete situace, které byste ve filmové předloze hledali jen marně. Ve finále je tedy herní zápletka jakýmsi rozšířením filmu. Pro ty, kteří neznají ani hollywoodský snímek, potažmo původní komiksovou předlohu Hellblazer, malé připomenutí, o co tady vlastně jde. Hlavní postavou je chlapík jménem John Constantine. Na první pohled normální člověk, jakých po téhle planetě běhá spousta, on však zvládá něco, o čem jiní nemají ani potuchy. Svět je jakousi přestupní stanicí mezi nebem a peklem. Každý smrtelník na jednom z těchto pólů chtě nechtě skončí. Na kterou stranu se vydá, záleží jen na tom, jakým způsobem bude žít. A po tomhle našem světě se vesele producírují andělé a démoni, kteří se snaží přetáhnout lidi na svou stranu. Démoni jsou však potvory vpravdě mazané, vystupují zcela nenápadně a obyčejný člověk nemá o jejich přítomnosti ani potuchy. Ne však náš milý John. Ten se díky schopnosti vidět věci pekelné dostal až na samé dno, sáhl si na život. Nicméně ne tak úplně s úspěchem. Cena za přežití je vysoká, ví, že tenhle hřích mu vynesl předplatné na cestě do pekla. Proto je náplní jeho dalšího života vykoupení se. Stává se z něj moderní vymítač démonů v naději, že se dočká odpuštění. Při jednom běžném vymítání narazí John na démona, který se snaží vstoupit do našeho světa ve snaze porušit rovnováhu mezi nebem a zemí. Démon sice najde díky Johnovu fíglu se zrcadlem svůj konec, náš příběh se ale nachází teprve na počátku.
*4* *5* *6*
[b]Pekelná akce[/b]
Constantine je v základu čistokrevnou akcí, což nám dokazuje již po prvních pár okamžicích. Tempo, které hra nasazuje, je přímo ďábelské a namísto pomalého rozjezdu se vrháme téměř okamžitě do pekla, a to doslova. Ano, hra nabízí nejen „procházku“ po povrchu zemském, ale rovněž má pro nás pozvánku, která se neodmítá, návštěva míst pekelných. Oproti filmu se do těchto lokalit podíváme mnohem častěji. Přesun se děje pomocí vodních ploch, na něž vstoupíte, vyslovíte mocné zaklínadlo a hop, místa „tam dole“ vás vítají s otevřenou náručí. Peklo je ztvárněno velmi zajímavě. V podstatě se jedná o klasický svět, ovšem s tím rozdílem, že zde probíhá jakási apokalypsa. Rudá ohnivá záře všude kam oko Constantinovo dohlédne, tetelící se vzduch, ruiny všeho jako působivá kulisa a zejména horda nebezpečných démonů, proti kterým je jen jediný lék, pořádně jim nakopat vše co lze. Ale pravda, není to tak úplně jen o akci. Zbraně občas vyměníte za chvilku přemýšlení, protože i logické hádanky vám tu a tam stíží cestu. Ale není vše tak horké jako prostředí pekelné. Hádanky nejsou nikterak složité (scvrkly se jen na pouhé posunování něčeho někam, popřípadě šlapání po něčem v daném pořadí) a jejich vyřešení zabere jen minimum času. Jako odbočka od neustálého boje je to jistě příjemné, avšak přeci jenom mohli autoři využít tohoto potenciálu poněkud více a nabídnout trochu záživnější logické problémy. Ale buďme rádi alespoň za tohle, protože mám za to, že jisté skupině hráčů budou i tak spíše na obtíž.
*7* *8* *9*
[b]Démoni jako obraz zla[/b]
Nepřátel je skutečně dostatečný počet (osmnáctka rozličných potvor je celkem slušné číslo) a věřte, že vám budou znesnadňovat cestu, jak jen bude v jejich silách. No ono by se asi spíše hodilo slovní spojení v jejich počtu, protože pekelníci příliš té inteligence nepobrali (strýček Lucifer by se měl při výcviku více snažit, aby nedocházelo k situacím, že se jeho služebníci snaží jen tupě kopírovat vaši cestu, nebo v tom horším případě pouze bezcílně pochodují na místě, navíc otočeni zády k vám). Dohánějí to tedy alespoň tím, že bojují ve skupině, takže se jejich hloupost s přivřením očí víceméně ztratí. Zajímavější je to s bossy, tu a tam na vás vykouknou a snaží se vás zastrašit svými schopnostmi. Sice se co do inteligence také zrovna moc nepochlapili, na druhé straně chtějí o nebezpečnosti přesvědčit svou silou, případně pak velikostí. Nutno dodat, že jim to vcelku jde. Tihle „týpci“ mají k tomu všemu zajímavou vlastnost, nelze je zabít běžným způsobem „tluč a dotluč“. Vždy je potřeba najít tu správnou fintu, to patřičné citlivé místo, které zapříčiní jejich definitivní skon.
*10* *11* *12*
John Constantine disponuje zajímavými a v boji teoreticky užitečnými schopnostmi. Mezi jeho standardní dovednosti patří tzv. skutečné vidění, díky kterému zří i to, co je běžně lidskému oku skryto. Pokud aktivujete tuto speciální vlastnost, přepne se pohled do jakýchsi invertovaných barev, a vy tak máte možnost spatřit věci nadpozemské. Dokážete třeba určit, který ze zdánlivě normálních smrtelníků je ve skutečnosti démonem. Spíše než samotné vědění toho, kdo je přisluhovačem pekelným, se hodí tento pohled pro relativní osvětlení zvlášť tmavých míst, na jejichž nedostatek si vskutku nelze stěžovat. Dalším zajímavým umem je dnes již značně profláknutý efekt zpomaleného času (bullet-time). I když tady je proveden velmi prazvláštním způsobem. Čas ze zpomalí pouze tehdy, pokud provedete otočku o 180 stupňů. Bullet-time je věru užitečný prvek, avšak díky této trochu krkolomné implementaci se jedná o věc v praxi nepříliš používanou (proti jednomu druhu nepřátel je však k nezaplacení). John rovněž ovládá magii. V rukávu má ukryto několik kouzel, které nepřátelům dokážou pořádně zavařit. Stačí jen zmáčknout danou klávesu a kombinací číslíček na numerické klávesnici (klávesy nutné ke správnému vykonání se objevují během magického aktu na obrazovce) vyřknout kouzelnickou formuli. čarování taktéž jako na potvoru působí trochu neohrabaným dojmem, protože musíte během něj obětovat pohyb kamery, takže ztrácíte potřebný přehled. Navíc je způsob sesílání obestřen tajemstvím, z nějakého neznámého důvodu není totiž možné kouzla použít v libovolnou chvíli.
*13* *14* *15*
[b]Arzenál svatých relikvií[/b]
Zbraně patří k velmi důležitým Johnovým pomocníkům. Zvládá sice obstojně i bojové chvaty, a na střední obtížnost se dá mnohdy většina nepřátel bez větších šrámů na vlastním těle jednoduše ukopat, ale teprve zbraně přinášejí ten kýžený požitek. Arzenál zbraní, zejména jejich vyváženost, se řadí k velkým kladům hry. Pokud chcete zabíjet způsobem efektivním, užijete si hromadu zábavy s tím, kterou zbraň na kterého parchanta použít. Na každého totiž platí něco jiného, takže vyberete-li ze své zásoby ten správný kousek, odporoučí se na pravdu boží hodně rychle. A které hračky patří do Constantinovy výbavy? Předně jsou k dispozici dva kolty, dále pak můžete nepřátele na onen svět poslat „svatou“ brokovnicí, plamenometem nebo třeba krucifixátorem. Ten má jednu velkou výhodu, vystřelené náboje se dají posbírat a znova použít. Pokud budete dobrými hledači, pak máte jasného kandidáta na „věčnou“ palebnou sílu. Zbraní sice není moc, ale postačí a navíc si s nimi dozajista slušně vyhrajete. Ale to ještě není všechno, jak by řekl nejeden teleshopingový vymývač mozků. Jestliže vám nestačí střelné zbraně, můžete využít prostředků sekundárních. Z nabídky stojí za zmínku třeba svěcená voda (obdoba granátu), svaté světlo (takový svatý flashbang) nebo řvoucí brouk, který dokáže znehybnit všechny okolo. A jak známo do nehybných se už to mlátí o poznání snadněji.
*16* *17* *18*
[b]Skáčeme na povel[/b]
Constantine je klasickou „max paynovkou“. Základem je tak pohled z třetí osoby a volná kamera, kterou libovolně ovládáte myší. S kamerou nebyly žádné výrazné kiksy, takže i za tuto část mohou tvůrci sklidit zasloužené díky. Velmi dobře odvedená práce. Kromě standardního third person si lze pak ještě „zazoomovat“ na pohled přes rameno, popřípadě přepnout se do první osoby skrz již zmiňovaný pohled pravdivého vidění. I v tomto módu se dají překvapivě svádět plnohodnotné boje. Ovládání tedy dopadlo relativně slušně, i když do krve rozhodně nepřejde hned napoprvé. Ale netrvá to nikterak dlouho, pár prošmejděných místností a už jsme „doma“. Co je bohužel velkým současným problémem podobných her, to zůstalo i v případě Constantina zachováno. Mluví se o lineárnosti a nalajnování celé hry. Spád a rychlé tempo sice nechybí, ale za cenu toho, že budete chodit jenom a jen tam, kam je to pro další postup nezbytné. Ano, je tady pár tajných místnůstek, které není nutné navštívit, ale to je jenom malá kapička v moři a v žádném případě se nedá hovořit ani o sebemenším náznaku nelineárnosti jednotlivých misí. Autoři šli dokonce až tak daleko, že nám nalajnovali i skoky, skrčování a šplh. Jak to může fungovat? Jednoduše. Objeví-li se před vámi překážka (a je možno ji překonat), pak k ní stačí přijít, zmáčknout klávesu pro pohyb dopředu a naše milá postavička už provede patřičný, do daného místa se hodící pohyb (skočí, vyšplhá se po plotě, popřípadě pod něčím podleze). Trochu mi to připadá, že se z nás tvůrci snaží udělat hráče, kteří nebudou umět nic jiného než tupě mačkat tlačítko pro střelbu. Když už jsem u toho hanění, pak nemůžu nezmínit save systém. Ukládat je možné sice kdekoliv, ale loadování se řídí zákony náhody. Když se člověk po nahrání hry objeví dokonce v předchozí kapitole, tak se záplavě vzteku a vyřčených kleteb směr vývojářský tým nelze ubránit.
*19* *20* *21*
Po grafické stránce hra ničím nevybočuje z průměru, nicméně toho lepšího. Stejně tak jako neurazí, tak také ničím výrazným nepřekvapí. Na druhé straně se ona „pekelná“ část hry vyznačuje poměrně slušnými efekty. Tetelící se horký vzduch dokáže i v dnešní době trochu toho úžasu vyvolat, stejně jako třeba zajímavé tříštění skleněných tabulí. Pochvalu ale dozajista zaslouží animace postav a také renderované filmové sekvence v průběhu hry. Těch je tady nespočetně a vypadají velmi povedeně. Navrch hra je i přes svůj konzolový původ hodně slušně optimalizovaná a běží navýsost svižně. Nad tím vším ale vyčnívají zvuky a hudební motivy. Ty se snaží seč můžou vyvolat temnou atmosféru a je třeba jim sklonit poklonu, protože se opravdu povedly. Podobně dobře je na tom dabing jednotlivých postav, zejména ironické hlášky hlavního hrdiny patří k tomu vítanějšímu osvěžení hry. Mimochodem všechny postavy byly dabovány svými filmovými představiteli, takže John Constantine nejen že vypadá jako Keanu Reeves, ale taktéž má ty správné hlasové propriety.
*22* *23* *24*
Jak tedy na závěr Constantina zhodnotit? Celkově se jedná o relativně slušnou střílečku, ale jak se říká, tak nějak na jedno použití. Začátek hry dozajista zaujme, postupem času se však začíná projevovat výrazný neduh v podobě stereotypu. Přímý konkurent v podobě nedávno vydaného Punishera je na tom o ten pověstný chloupek lépe, což však z Constantina nedělá nijak špatnou hru. Není to ani špatná slátanina vezoucí se na filmové licenci, ale taktéž se nejedná o herní hit. Za vyzkoušení určitě stojí, ale jen pro ty, kteří od ní neočekávají nic víc než pouhou chvilkovou oddychovou střílečku a překousnou i to vskutku hodně lineární provedení.