PlayStation

Když jsem před lety psal o výborném Medal of Honor: Frontline, v úvodu článku jsem si dost stěžoval na fakt, že her ze druhé světové války je jako šafránu. No a co čert nechtěl, dnes jich je možná až příliš. Do takto přeplněného žánru nyní přichází nový přírůstek od známých Gearbox Software, tvůrců datadisků k původnímu Half-Life. Na pomoc si přizvali bývalého člena americké armády, plukovníka Johna Antala, a vytyčili si nelehký cíl – přinést co nejrealističtější ztvárnění akcí na evropském bojišti. Nyní si tedy můžete přečíst, jak se jim Brothers In Arms: Road to Hill 30 povedlo a jaké originální prvky přináší.

*1* *2* *3*

Po spuštění hry a výběru obtížnosti se s vámi hra nemazlí a hned vás uvrhne na v názvu zmiňovaný Kopec 30, který váš tým zuby nehty brání. A již zde se začne ukazovat vcelku závažný nedostatek – BiA totiž absolutně selhávají v situacích, kdy mají šanci být alespoň trochu atmosferické. Kolem vás se odehrává chabě vymyšlená situace, kterou nemůžete ovlivnit a celou dobu, během níž se vaši spolubojovníci snaží zoufale odrážt německý útok, můžete klidně proskákat okolo nebo si jen tak stoupnout a sledovat děj okolo. Nemá vůbec smysl snažit se po někom střílet – stejně nikoho netrefíte. Podobně je na tom i jedna z pozdějších misí, tzv. Cole\’s Charge, která nabízí přeběh přes pole navzdory silné palbě fašistů. V první vteřině to skutečně vypadá působivě – horizont je zahalen v kouři, proti vám létají kulky a vy běžíte a běžíte. Pak ale oblaka mlhy opadnou a vy najednou jen přebíháte přes nějakou louku, na druhé straně je cca 6 nepřátel a tím to hasne. A hudba to nezachrání. Zpět ale na Hill 30. Po několika minutách této trapnosti přijede tank a rána z něj vás posílá do bezvědomí. Poté se děj přesouvá o 8 dnů nazpět, do dne D, na začátek vašeho výsadku. Ten neprobíhá zrovna podle plánu a vy, jako seržant Matt Baker, vypadáváte z letadla úplně mimo zbytek vaší jednotky. Prvním úkolem je tedy dát dohromady jakous takous skupinu spojeneckých vojáků a pak už jen vzhůru do boje!

*4* *5* *6*

Klíčovým prvkem hry jsou samozřejmě přestřelky a v těch naštěstí BiA nezklame, a naopak, obohacuje je přidáním taktického prvku. Ten sice není tak úplně ideální, ale o tom až později. K dispozici samozřejmě nebudete mít kdovíjak širokou paletu zbraní, přece jen se BiA snaží být realistickým ztvárněním akce. Skvělým nápadem je ale rozhodně nepřesnost jednotlivých pušek a samopalů. Abyste s nimi přece jen něco trefili, je třeba zamáčknutím pravého analogu přiložit oko k hledáčku a střílet z tohoto pohledu. Z okolních obrázků si jistě dokážete udělat obrázek o tom, jak celá věc probíhá. Autentičnosti přidává také roztřesenost zbraně, kterou lze částečně eliminovat zakleknutím. Nyní pár slov k taktické části hry. Pod svým velením můžete mít až dva malé týmy amerických vojáků a navzdory potenciálu, který tato možnost má, se vše zvrhává v opakování jedné a té samé finty. Když při vaší cestě narazíte na odpor, jsou nepřátelé většinou schovaní v nějakém krytu. Nad hlavami mají barevná kolečka, která naznačují, jak moc jsou vaší palbou přitlačeni k zemi. Jeden tým se většinou stará o krycí palbu, zatímco vy, spolu s druhým týmem, oběhnete Němce někde oklikou a vpadnete jim dozad. Komandování spolubojovníků se ale neobejde bez problémů, protože jejich umělá inteligence není na nikterak vysoké úrovni. Závažné problémy jsou ale v případě, že pod svým velením máte tank, nedejbože dva. Pokud po nich totiž chcete tak složitý úkol, jakým je přejetí malé terénní nerovnosti, dokud onen kopeček nevyběhnete, prostě se tam nedostanete. Pozici, kam se mají ostatní jednotky přesunout, totiž určujete kurzorem, který se objeví po stisknutí L1. Bohužel, za horizontem ho neuvidíte, a tak je zadání příkazu téměř nemožné. Přítomen je sice pohled z výšky, který občas poskytne vítané informace o pozicích nepřátel, ale chybí možnost zadávat v něm příkazy a ve výhledu věčně překážejí větve stromů. Navzdory svým mouchám však tyto možnosti přidávají do hry trochu toho strategického prvku, který způsobuje, že se BiA dostatečně odlišují od podobných her.

*7* *8* *9*

Brothers in Arms se ale hraje příjemně, navzdory nedostatkům v zadávání příkazů a umělé inteligenci. Bohužel, dlouhého trvání zábava nemá. Ačkoliv se zpočátku může zdát, že misí je přehršel a všchny jsou strašlivě rozsáhlé, opak je pravdou. Dohráváním misí na různé obtížnosti (včetně brutální Authentic) se sice odemykají všelijaké bonusy, ale většina z nich je jen krátký komentář k dobovým zbraním a technice nebo krátká reportáž \’\’Jak pilní chlapci z Gearboxu hledali dobové informace.\’\‘ Přesto snaha vývojářů, co se autentičnosti týče, přinesla své ovoce a jen s malým množstvím nadsázky se dá říct, že ve hře se proběhnete skutečnou Normandií roku 1944. To je patrné obzvláště v městských částech – obyvatelé Carentanu si možná najdou při pohledu z kostelní věže i svůj dům. Asi už v této recenzi budu hanit příliš, ale nemůžu si pomoct a musím zmínit i neduhy, které se týkají \’\’realističnosti\’\‘ hry. Tak třeba nelze zalehnout. Ne, že by to nějak extra vadilo, většina překážek a krytů je designována tak, že je možno skrýt se za ně jen přikleknutím, ale přece jen je to zarážející. Další výtka patří spíše k technickým, ale zmíním ji již teď. Autoři do hry jaksi pozapomněli zakomponovat průstřelnost materiálů, takže když proti vám stojí třeba i německý tank, hopsa hejsa za kupku sena a máme vystaráno. Nebo se na vás snad žene celá jednotka? Hurá za plot, tam nás netrefí. No a vlastně, když trefí vaše spolubojovníky, nic vážného se neděje. Nejsou sice neprůstřelní jako jejich kolegové v Killzone, ale definitivně zemřou pouze jako součást příběhu (a mnohdy velmi trapně – tankista v misi Dead Man\’s Corner měl možná být emotivní, já na to ale zíral s nevěřícným úšklebkem). Asi si teď říkáte – a co když vaši vojáci padnou v bitvě? Nic se nestane, v dané misi vás je sice o jednoho míň (což prakticky nevadí), ale ať už je poslal na \’\’věčnost\’\‘ dělostřelecký granát nebo byli provrtáni kulkami, v další kapitole si vesele poskakujou znovu. Tady dostává věrohodnost pořádně nafrak.

*10* *11* *12*

Grafické zpracování rozhodně neurazí. Modely vojáků jsou povedené a hýbou se realisticky, navíc mají i zdařilou mimiku. Bohužel, chvílemi klesá plynulost obrazu pod únosnou úroveň, ale to je jen výjimečný jev. Pokud jde o ztvárnění prostředí, nemají se autoři za co stydět, snad jedině s vyjímkou vody, která je sice na pohled nádherná, ale absolutně nereaguje na procházející vojáky nebo kulky. Zvuky jsou autentické, a co musím skutečně pochválit, to je vedle namluvení hlavně hudba. O tu se postaraly zlaté české ručičky Pražského symfonického orchestru a výsledkem jsou sice ničím nepřekvapující, ale velice působivé melodie. Těžko si je sice budete pobrukovat cestou do školy/práce, ale alespoň trochu zachraňují nepovedenou atmosféru, o které jsem se již zmiňoval. Hra nabízí také multiplayer – ten onlineový jsem neměl možnost otestovat, ve splitscreenu ale stojí za houby.

*13* *14* *15*

Mnohým z vás se jistě bude zdát tato recenze snad až příliš kritická, ale já si prostě nemohu pomoct. Brothers in Arms slibovalo hodně, ale ne vše se podařilo dovést do zdárného konce. Z nějakého nepopsatelného důvodu se to přes všechny výše zmíněné zápory hraje vcelku dobře, a proto se hodnocení vyšplhalo tam, kam je. Ohlášeno je již i pokračování, Brothers in Arms: Earned in Blood, tak doufejme, že nám nabídne kvalitnější obsah než díl první.