Mám rád válečné hry. A nestydím se za to. Pokud se vývojářům a tvůrcům vůbec podaří dobře zachytit atmosféru daného konfliktu, jeho napínavost, dramatičnost a unikátnost, jsem většinou navýsost spokojen a často tak i ochoten přehlédnout nějakou tu dílčí chybu, šmouhu na kráse. První díl Brothers in Arms většinu lidí velmi příjemně překvapil. Sic to nebylo proklamovanou realističností, velkolepým příběhem nebo jakostními reáliemi, jako spíše famózním nápadem v podobě kombinace akce a taktické hry, ale to už je jedno. Nápad spíše převzatý z titulu Star Wars: Republic Commando byl v případě BiA dotažen k dokonalosti a nejeden hráč si tak pomlaskával blahem, aniž by si připouštěl, že to vše vypadá na první pohled značně ošuntěle, takřka jako dva tři roky stará hra.
*1* *2* *3*
Zdroj úspěchu je nutno hledat v hráčově touze po objevování nových a originálních titulů, které přinášejí rovněž inovativní a neotřelé situace, které může řešit naprosto unikátním a zatím nevyzkoušeným způsobem. To jest to, co potencionálních kupce motivuje nejvíce. Hra nenabízí pouze nové kulisy pro starou hratelnost, ale zcela jiný způsob hry, který si bere to nejlepší z taktických perel typu Rainbow Six či Ghost Recon, na které by jinak třeba týž hráč nestačil. Bohužel, fakt, že BiA 2 (není to vlastně ani tak úplně legitimní druhý díl) vyšel pouhých pár měsíců po svém předchůdci, na kterém vývojáři strávili jinak roky vývoje, je na první pohled citelně znát – a to přirozeně v negativním slova smyslu.
Základem původní hry byl krom taktické složky a příslušných povelů tzv. \"flanking\". Tento na první pohled nic neříkající termín spočíval v tom, že jste jednoduše jednou ze svých jednotek zaměstnali např. německou pěchotu schovanou v rozpadlé budově, odlákali tak jejich pozornost a následně daný oddíl napadli kupříkladu zezadu, kam jste se proplížili sami nebo za podpory druhé čety. Kámen úrazu BiA 2 spočívá v tom, že výše nastíněný model přebírá naprosto bez sebemenších úprav a dalších rozšíření a ten se tak stává vrcholně stereotypním, pokud už se vám takovým nezdál být během pozdějšího hraní dílu prvního.
*4* *5* *6*
Zajímavou perspektivu snad pro někoho přináší fakt, že příběh BiA 2 rozvíjí události z prvního dílu a odehrává se souběžně s nimi. Potkáváte tak občasně staré známé tváře, ale většinu času díkybohu řešíte situace úplně nové jen na pozadí téhož konfliktu a týchž dní. Nakolik to považujte za originální nebo zajímavé už nechávám jen na vás samotných.
Oproti ostatním verzím hry, zejména pak PC inkarnaci, musím nemilosrdně zadupat do země vizuální zpracování tohoto kousku. Grafika je mírně řečeno vrcholně zastaralá a bohužel engine potřebám PS2 naprosto nevyhovující. Nahrávání hry a jednotlivých úrovní rozhodně nepatří k nejkratším, framerate je naprosto ostudný a nelze v jeho případě mluvit ani tak o kolísání jako jeho trvale takřka nehratelně nízkých hodnotách. Dvakrát potěšující není ani absence widescreen zobrazení nebo zoufale zpracované ovládání. Kritiku si bohužel nemohu odpustit ani v případě designu samotných misí, které často evokují vzpomínky na staršího sourozence.
*7* *8* *9*
Na druhou stranu, abych pouze nekritizoval, musím opětovně ocenit kvalitní dabing a skutečně vyzdvihnout tradičně perfektní hudební doprovod. Přítomnost multiplayeru se mi zdá býti naopak spíše sporadická, takže se jeho hodnocení raději zdržím. Pro dobro tvůrců a hry samotné, řekl bych. Přes veškerou kritiku a jasné nedostatky je titul Brothers in Arms: Earned in Blood stále po řemeslné stránce docela solidně odveden, to nelze ignorovat. Chabou vizuální podívanou dohání solidní map design a atmosféra celkově na vás dýchne docela hutně.
Osobně mi to však nestačilo. Váhám, jak titul ohodnotit; nejraději bych ho označil za čistě průměrný, ale vzhledem k tomu, že ne každý se mohl střetnout s jeho předchůdcem, musím být trochu shovívavější, a proto je můj verdikt, jaký je. Je sice stále přísný, ale BiA 2 také obsahují naprosto fatální chyby v hratelnosti, nehledě na fakt, že se jedná o sprosté ždímání peněz z kapes důvěřivých hráčů bez špetky zásadnější inovace.