X2 - The Threat - recenze

Jestli jste si někdy říkali, jaké to asi je, být třeba vesmírným pirátem jako Han Solo z Hvězdných válek, magnátem plundrujícím nevyčerpatelné kosmické zdroje, nebo velitelem vlastní flotily lodí, pak X2 – The Threat bude jistě titul, který vás zaujme. Jedná se o volné pokračování hry X – Beyond The Frontier, pod nímž je podepsána společnost Egosoft. Kdo se již seznámil s pojetím vesmíru z prvního dílu, toho nepřekvapí prapodivné časové jednotky, často poněkud rozpačitá jména postav i věcí, ba ani skutečnost, že mezi rasami nenajdete lidi v pravém slova smyslu, tedy rozumějte „Pozemšťany“. Pro ty z vás, kteří s vesmírem X přijdete do styku poprvé, dovolím si krátké osvětlení: V dobách dávno minulých, kdy Země byla ohrožována galaktickým válečným konfliktem, část pozemské obranné flotily odlákala nepřátele do vzdáleného kvadrantu vesmíru a zničila spojovací bránu se Zemí. Obětovali se pro záchranu své planety; za její přežití zaplatili tím, že svou Zemi už nikdy nespatří. Začali osídlovat svůj nový domovský kout vesmíru a postupem staletí vyspěli v jakousi bizardní rasu někde na pomezí Hvězdných válek a cyberpunku, jak lze soudit podle fyzionomie postav. Nyní však k ději. Jak brzy po úvodních videosekvencích vyjde najevo, jste mladík jménem Julian, excelentní pilot a člověk s ne právě čistým trestním rejstříkem. Poslední "akce" se vám a vašemu parťáku Bretovi vůbec nepovedla a nebýt zásahu vysoce postavených osob, mohli jste pěkně dlouho hnít v nějaké trestanecké kolonii. Dostáváte druhou šanci – pracovat pro společnost TerraCorp. Vaším otcem, jak se dozvídáte, je totiž Kyle Brennan, hrdina prvního dílu a zakladatel jmenované společnosti, který se chce po letech opět setkat se ztraceným synem. Jenže než dojde k plánovanému setkání, tatík Brennan nečekaně zmizí. Ano, správně jste uhodli: najít ho bude jedním z vašich hlavních úkolů. A jen tak mimochodem přitom ještě budete muset zachránit celou galaxii. Příběh ale zase tak moc nesvazuje, není nezbytné sledovat stále jen tuto linku. Čas vás ve většině případů příliš netlačí, takže se v klidu můžete věnovat dalším lákadlům. Pravda, je trochu diskutabilní, že do hry přicházíte jako nepopsaný list a vlastně nic ze své minulosti si nepamatujete. Že neznáte vlastního otce, by proto nebylo tak neuvěřitelné, jako je skutečnost, že navzdory tomu, že jste zkušený pilot, nemáte sebemenší přehled o sektorech vesmíru, kterých je v X2 opravdu požehnaně. Ba ani palubní počítač lodi, vybavené megaspolečností TerraCorp, neoplývá mapou a všechno si musíte objevovat sami, nebo si data o sektorech za drahé peníze kupovat. Někde na hranici mezi povedeným a nepovedeným zůstalo chování vesmírných plavidel, zejména v boji. Umělá inteligence sama o sobě je zvládnutá docela dobře, sestřelit nepřítele není nijak nemožné, ale ani příliš snadné, nicméně souboje přesto působí trochu neohrabaným dojmem. Naopak nepochybným kladem hry je obrovský vesmír, rozdělený na desítky a desítky sektorů plných obyvatel s vlastní technologií, politikou a přístupem k vaší osobě. Vedle nosného, byť kýčovitého rodinného příběhu nabízí hra nespočet možností jako: ovládat několik desítek různých lodí(od stíhačů až po obří kolosy), vybudovat si své vlastní ekonomické impérium, obchodovat, těžit suroviny, vyrábět zbraně, pašovat, loupit, bojovat, atd. Můžete zkrátka podnikat dle libosti a tržních pravidel, která ve hře doopravdy fungují - ne všechny suroviny stojí na všech místech stejně a ne každý pasažér vám za svezení zaplatí stejnou částku. Je tedy na vašich obchodních vlohách a umu najít si nejlepší nabídku. Kredity jsou nezbytností a nahromadit slušnou sumičku není nic jednoduchého. Vskutku lze jen doporučit před hraním vlastní hry projít dobře zpracované tréninkové mise, seznámit se lépe se všemi možnostmi, které hraní nabízí, a naučit se svižně ovládat alespoň základní příkazy. Staráte-li se jen sami o sebe a svou loď, není na ovládání mnoho složitosti - s trochou cviku během půlhodinky zvládáte vše potřebné. Zato jakmile se musíte starat o více lodí, případně o celé své ekonomické impérium, začne atmosféra houstnout. Komplexní ovládání totiž zahrnuje několik desítek příkazů klávesovými zkratkami, nebo přes konzolu palubního počítače. Tady trochu zamrzí minimální využití myši a přílišný důraz na ovládání prostřednictvím klávesnice, což je náročnější a také většinou o hodně pomalejší. A můžete si být jistí, že konkurence ani nepřátelé nebudou čekat, až si svůj příkaz pořádně rozmyslíte. Grafické zpracování je třeba rozdělit do dvou podskupin. Samotný vesmír vypadá nádherně. Také vesmírné stanice a lodě jsou vytvořeny velmi přesvědčivě, byť ty posledně jmenované trochu postrádají eleganci svých kolegyň ze sci-fi her a filmů. Mnohem horší je to však, přijde-li řeč na drobnější objekty a postavy. Zlé jazyky by mohli tvrdit, že v Egosoftu nebyli schopní nakreslit člověka, takže vytvořili společenství hybridů - už jen vaše postava Juliana vypadá jako kříženec terminátora s vysavačem, spíš než jako lidská bytost. Ale pohříchu nejde jen o fyzické parametry. Jestliže postavy se všemi svými rysy, vousy i oblečením vypadají jako ulité z jednoho kusu vosku, těžko lze jejich zpracování hodnotit jinak než podprůměrnou známkou. K nepovedeným součástem hry řadím také komunikování, zejména během videosekvencí. Předně zapomeňte na minimální systémový požadavek počítače s výkonem 800 MHz. I na o dost výkonnějších počítačích jsou videosekvence nechutně trhané. Interaktivita sice spočívá ve volbě replik při rozhovoru s postavami, ale scény jsou naskriptovány takovým způsobem, že rozhovor má vždycky jen jediné předem dané vyústění. Často máte „na výběr“ jen z jedné, maximálně dvou možností, které v rozhovoru nakonec stejně musíte použít obě. Tedy prakticky žádná alternativa, jak rozhovor vést. Navíc česká verze spíš než dialogy vesmírných vlků připomíná společenskou příručku. Velké mínus a velká škoda. Naproti tomu hudbu lze směle řadit do šuplíku s nápisem zdařilé. Hudební doprovod za klidného letu prohlubuje už tak hluboký vesmír, ve chvílích ohrožení razantně přidá na dynamice a podtrhuje akční dění soubojů. Navíc během přistávacího manévru zní z reproduktorů velkolepý smyčcový opus, za který by se nemuseli stydět ani ve Star Treku. Žel, faktem je, že po čase, kdy odezní prvotní ohromení z velikosti prostoru a všech možností, upadá hra trochu do stereotypu. Cestování vesmírem od jednoho úkolu k druhému se stává nudnou povinností, kterou ani urychlovač času plně neodstraní. To však nic nemění na skutečnosti, že hra nabízí hráči dostatečné vyžití na poli obchodním, budovatelském i válečném. Třebaže X2 – The Threat má své mouchy, zaslouží si určitě pozornost všech, kterým v žilách koluje krev vesmírných dobrodruhů.