X-Men Origins: Wolverine - recenze

Hry založené na filmových licencích nemají na růžích ustláno a nutno podotknout, že po zásluze. Občas se však objeví titul, který nás svou kvalitou příjemně překvapí a jedním takovým je i herní podoba nejnovějšího přírůstku do rodinky X-Menů. Wolverine je dokonce tak dobrý, že dokázal zastínit i film, a to se jen tak nevidí!

Jak už název napovídá, hrajete za Wolverina (ten sice jako Hugh Jackman vypadá, ale nezní), a to pěkně od jeho minulosti až po současnost. Sice si nezaválčíte ani v jedné ze světových válek, ale zabojujete si i v době, kdy ještě Wolverine nebyl prorostlý adamantiem.

Děj jako takový se odehrává v současnosti a do minulosti se dostáváte pomocí flashbacků a tady bych možná lehce rýpnul do lidí, kteří dávali dohromady skladbu misí. Flashbacků je občas až nepříjemně moc na jednom úseku, a to má za následek chaos v příběhu. V praxi se dá říct, že jednu chvilku bojujete v podzemním komplexu, pak najednou stojíte uprostřed Afriky a z nenadání jsou na vás vyvaleni tři bossové.


Pokud se ptáte, jakou příběhovou spojitost má hra s filmem, tak vám s radostí v hlase můžu říct, že prakticky žádnou.  Mezitím co film vás bude zaplavovat nudou, hra je naopak napěchovaná akcí od začátku až do konce. Během hraní jsem došel k jistému pocitu, že tvůrci vzali všechno dobré z filmu a udělali z toho hru a za touto myšlenkou si stojím, neb hru perfektně vystihuje.

Příběh, ač zajímavý, však není tím hlavním důvodem, proč byste měli chtít Wolverina hrát. Tím je totiž hratelnost! Wolverine vystřihuje jedno kombo za druhým, jeho drápy sekají nepřátele na kusy a všechno to vypadá naprosto úžasně!

Kromě základních útoků se váš chovanec s postupem hry dokáže naučit i speciální útoky, které k jejich provedení potřebují uvolnění zuřivosti, jenž sbíráte pomocí zabíjení nepřátel. Neoriginální, ale efektivní. Kromě bodů zuřivosti sbíráte také body zkušenosti, díky nimž, jak už to tak bývá, se postupně posunujete od jednoho levelu ke druhému a tím získáváte dovednostní body. Tyto dovednostní body lze poté velmi jednoduše proměnit ve vylepšení vašich drápů, vašeho zdraví a podobně. X-Men Origins: Wolverine je zkrátka protkán základními, ale zato silnými RPG prvky, které z hraní dělají neskutečnou zábavu.


Kromě bojových schopností se Wolverine umí přepnout také do „větřícího módu“, v němž se orientuje hlavně díky svému čichu. Tato orientace se na hře projeví zběláním veškerého prostředí a vybarvením všeho použitelného. Nevypadá to sice tak stylově jako v Mirror’s Edge, ale funguje to skvěle. Občas je totiž prostředí nepřehledné a možnost vyčmuchat si cestu vás zachrání od zabrzděni akce a tudíž zachrání tok zábavy.

Ovšem bez nepřátel by se asi moc zábavy nedostavilo a tak je potřeba se o nich také zmínit. Při svém putování potkáte několik druhů vojáků, super vojáků, ultra super vojáků... Ke slovu se také dostanou bossoidní obři a bossové toho nejtužšího kalibru. Speciálně s poslední dvojicí nepřátel je vyloženě radost bojovat. K jejich zdolávání je vždy potřeba najít nějakou spolehlivou taktiku, a to znamená metodu pokus-omyl notně zalitou adrenalinem.

Pokud by se vám však něco nepovedlo, autoheal to spraví! Když se na to podíváte v globálu, je právě X-Men Origins: Wolverine snad jedinou hrou, v níž nepůsobí autoheal násilně, nebo nereálně. Každý přece ví, že se Wolverine dokáže vylízat snad z úplně čehokoliv a hře to opravdu svědčí.


A dobrý pocit z této, jindy většinou proklínané, propriety se dostaví také díky neskutečné brutalitě, pro kterou si hra vysloužila rating M, tedy pro dospělé. Když Wolverine do někoho sekne svými drápy, odehraje se vám na monitoru neskutečně krvavé představení. Krev stříká na všechny strany a na vše. Nepřátelé se prokreslují jizvami a následně končí s usekanými končetinami, nebo jinou, ještě horší, smrtí. Ani Wolverine této naturálnosti nezůstal ušetřen a proto vězte, že pokud vedle vás vybuchne granát, oškubá to z vás maso až na kost. To si potom labužnicky jen tak stoupnete a skrz Wolverinovo tělo se kocháte nějakým tím herním panoramatem. Pokud jste podobně škodolibí (jako já), často se přistihnete, jak chudáka hlavního hrdinu schválně vystavujete co možná největšímu náporu zkázy jen za účelem oškubat toho z něj co možná nejvíc.

Bohužel se krvavé efekty časem okoukají a útoků také není dost, aby svou variabilitou dokázaly udržet vaši pozornost po celou dobu hraní. A vzhledem k tomu, že se toto dílko honosí velmi slušnou desetihodinovou hrací dobou, ho pravděpodobně nezahrajete na jeden ani na dva zátahy. S pozdějšími fázemi hra frustruje stále víc a víc až si ke konci říkáte, že už hrajete jen proto, abyste věděli, jak to dopadne.

A tuto stereotypnost od hry neodvrací ani grafické a technologické zpracování. Hra sice běží na Unreal 3 enginu, ale v rukou lidiček z Raven Software tento mocný grafický nástroj neuzrál do takové krásy, do jaké by mohl. Poznáte to hlavně na prostředí, které je místy opravdu strašné, rozmazané a nepěkně plastické.

Zamrzí také fakt, že je hra prošpikována malými muškami, které sice nebrání v plynulé hratelnosti, ale nejsou pěkné pro vaše oči a kazí celkový dojem. Mám na mysli třeba mini-bosse, kterému po utrhnutí hlavy z krku neukápne ani kapka krve a podobně.


Zvuk také není kdovíjak úžasný, ale rozhodně neurazí. Hudba je místy trochu nevýrazná. Náhodné hlášky hlavního hrdiny i jeho nepřátel jsou sice napsané dobře, ale je jich žalostně málo a díky tomu se vám velmi brzy oposlouchají.

X-Men Origins: Wolverine zkrátka svou nálepku hry s filmovou licencí nezakryje. Je plný malých mušek a nedodělků technického rázu, které mu prostě zabraňují stát se hrou pomyslné první ligy. I tak vás však dokáže naprosto uchvátit a vyplivnout až po několika hodinách hraní, a to hlavně díky akci, která pěkně odsýpá a odměňuje vás jedním úžasným zážitkem za druhým. Kdyby se do hry vložilo víc nadějí hned na začátku jejího vývoje, mohli jsme mít opravdový hit. Takhle je to „jen“ dobrá hra, které už nikdo nevezme achievement: Překonala film!