Věčný svit neposkvrněné mysli - recenze

Miluji nezávislé filmy. Přes léto se nehnu od Filmového klubu. Libuji si, když ze sebe film nedělá něco, čím ve skutečnosti není. I proto nerad chodím do multikin, kde film se obvykle rovná gigantické komerci a hype převyšuje kvalitu. Ovšem existují výjimky. Jednak nás letos potkal vynijající irský snímek Intermission a nyní se již nějakou dobu promítá i další velekvalitní film, který se vymyká masovému pojetí, ovšem přesto je oněmi masami vesele konzumován. Ano, asi tušíte, že jde o Věčný svit neposkvrněné mysli. Nejprve by asi bylo fér, kdybychom si ujasnili jednu věc. Režisérem Věčného svitu je Michel Gondry. Předpokládám, že pokud se zajímate o filmy, toto jméno vám vůbec nic neříká. Nejspíš to bude tím, že tímto snímkem Gondry na poli celovečerních filmů debutoval. Jenže ono to není jen tak, ve skutečnosti je Gondry velezkušeným režisérem, jen ne ve vícehodinovém měřítku. Michel je totiž zřejmě nejuznávanějším režisérem hudebních videoklipů na světě, i když já osobně bych ještě o kousek výš řadil dvorního režiséra Depeche Mode a tvůrce nejlepšího klipu všech dob, Heart-shaped Box od Nirvany, Antona Corbijna. Každopádně pokud budete sledovat Gondryho klipy, dojde vám jedna věc. Ten chlap je génius. Nebo šílenec. Anebo spíš oboje dohromady. Rozhodně vám doporučuji se před Věčným svitem podívat na Everlong od Foo Fighters (video o propojení snů s realitou) a Knives Out od Radiohead (radši ani nebudu popisovat, co se tam děje, to se HODNĚ těžko chápe). Tyto dvě písničky vám zaberou necelých deset minut, ale aspoň budete tušit, do čeho jdete. Joel má zvláštní den. Je únor, třeskuté mrazy, čeká na něj práce. To ale neznamená, že by se nemohl zdejchnout a vydat se do Montauku. Zvláštní. Navíc z deníku jsou vytržené stránky. Jako by si ho nepsal dva roky. Sám neví, proč sem jel, prostě ho to do Montauku samo táhlo. Jakási neviditelná síla. Ve vlaku potkává zajímavou dívku, Clementine. Snaží se na ní být "nice", jenže nelze si nevšimnout, že je kapánek stydlivý. Přesto se vzájemná náklonnost nedá potlačit a roste a roste a roste... a v během dalších dvou hodin se vám bude před očima měnit a formovat do neuvěřitelných tvarů. Vztah zmiňovaný v předchozím odstavci není úplně normální. Jednou vznikne, pak skončí, zase začne, ovšem ten začátek je časově někde úplně jinde, než by se zdál... Film staví na ústředním tématu, kterým je mazaní vzpomínek na lidi. Clementine si Joela vymazala z mozku, proto Joel, když se to dozví, chce podstoupit stejnou proceduru, byť o ní v životě do té chvíle neslyšel. Ovšem během samotné procedury, která probíhá ve spánku, si Joel uvědomuje, že Clementine prostě nesmí ztratit. Začíná šílený souboj s myslí, časem a strojem, plný nejrůznějších křivolakých uliček a tajmených zákoutí. Smekám klobouk před hereckými výkony. V hlavních rolích se coby Joel a Clementine objevují Jim Carrey a Kate Winslet a já se nestačil divit, co jsem viděl. Jim je můj oblíbený herec, ovšem to, co předvádí zde, předčilo všechny jeho dosavadní výkony. To samé platí i o Kate. Film je tak poskládán, že nechápu, jak vůbec mohly být některé scény natočeny a posléze dány dohromady, nad tím vším zůstává rozum stát, každopádně herci (kromě Carreyho a Winslet ještě například Elijah Wood, Mark Ruffalo, Kirsten Dunst či Tom Wilkinson) i štáb (scénář má na svědomí Charlie Kaufman) odvedli vysilující výkon. Vizuální zpracování je dokonalé, ovšem to jistě potvrdíte sami, pokud znáte ty dva videoklipy, které jsem v úvodu zmiňoval. Přesně tak nějak vypadá několik scén, takže se rozhodně je na co dívat. Až mi chvilkami běhal mráz po zádech (a zimou to opravdu nebylo :-)). Zážitek podtrhuje i kvalitní soundtrack, který k filmu skvěle pasuje, ovšem pokud si ho pustíte samotný, už to není ono. Záměrně jsem nějak extra nerozebíral příběh ani hlubší zápletku. Bylo by to vůči vám nefér. Ten film totiž musíte vidět s čistou myslí, jinak přijdete o velký zážitek. Abych pravdu řekl, ještě teď, druhý den po zhlédnutí, stále přemýšlím nad některými scénami. Je těžké si z nabízených střípků poskládat výslednou mozaiku dohromady, ale jsem si jistý, že až se mi to definitivně povede, dojem bude ještě lepší. Docela mě překvapuje, že Věčný svit (v originále Eternal Sunshine Of The Spotless Mind) bývá označován za romantickou komedii. Jistě, jméno Jima Carreyho k tomu svádí, a kus z ní byste zde opravdu našli, ale vysloveně komedie to není, to je třeba si ujasnit. Eternal Sunshine míří víc na mozek než na bránici. Až nyní jsem si ujasnil, co jsem zažil. Není to nejlepší film, co jsem kdy viděl. Nezměnil můj život tak jako nepřekonatelný (nebo si to aspoň nedokážu představit) Klub Rváčů (tenkrát reklamní slogan o změně života opravdu nelhal :-)), ovšem nejspíš je to druhý nejlepší film, co jsem shlédnul. Možná proto, že sympatizuji s Michelem Gondrym a jeho videoklipy. Ovšem je rozdíl koukat na něco tři minuty a pak to před sebou mít dvě hodiny. Je to záhul pro mozek. Je to složité. Je to výborně provedené, dokonale natočené i zahrané. A není to nesmysl, tudíž před Gondrym smekám.