Travis - 12 Memories - recenze

Pro člověka, který nenosí sukně (a ještě k tomu naostro) a nechlastá skotskou whisky, je prostě skutpina Travis tím nejlepším, co může Skotsko nabídnout. Tahle sympatická partička si svůj debut odbyla už v roce 1997, tedy v době, kdy se britské kytarovky objevovaly jako houby po dešti, aby se po dvou třech vydařených singlech rozloučily se světem a nikdo po nich už ani neštěknul. Podobný osud měl podle všeho čekat zřejmě i čtveřici z Glasgowa, Travis, jejich debutová deska Good Feeling byla rozhodně kvalitní, ale nic víc se od nich už nečekalo. Jenže o dva roky později se Travis vrací s albem The Man Who a (naprosto zaslouženým) megahitem Why Does It Always Rain On Me, což v součtu nakonec vyneslo i několik ocenění "deska roku". Travis byli rázem na koni, vypouštěli singly, natáčeli videoklipy a užívali si úspěchu - zatímco první album je tak nějak proslavilo "pouze" v Británii, po druhé desce byla Travis rázem plná celá Evropa. Proto přišel logický krok - pokus proniknout i do zámoří za Strýčkem Samem. Tenhle pokus dokonale vyšel a album The Invisible Band definitivně potvrdilo Travisům jejich místo na výsluní. Nebo si snad nepamatujete megahit Sing (působící trošku country dojmem, což je ale rozhodně příjemné zpestření, které ostatně Travis není až tak úplně cizí), jeho následovníka Side (s výtečným UFO-klipem) nebo snad veselou zamilovanou Flowers In The Window? I tyto singly přinesly zasloužený zámořský úspěch, který podtrhlo i velké turné a následně i live DVD More Than Us, natočené v Glasgow a zachycující Travis ve vrcholné formě. Jenže to byl rok 2001... tak co nám Travis přinášejí nyní??? Čtvrtá studiovka 12 Memories byla poměrně dost očekávaná a fanoušci se třásli nedočkavostí v předtuše velkých věcí. A ty se také dějí. Kapela stále ještě dozrává a na tomhle albu je to vážně vidět - je strašně poznat pokrok u kytaristy i bubeníka, jejich lepší hraní posouvá 12 Memories o kousek dál. Zároveň je třeba říct, že Travis stále hrají ve stejné pohodě jako dřív - uvolněná nálada z desky (třeba ze songu Love Will Come Through) přímo sálá, a i když se objevuje více "temnějších" písniček než dřív, stále jsou to staří dobří Travis. Pojďme si teď songlist probrat kousek za kouskem... 1 - Quicksand - Hodně povedený úvod desky, svižná písnička, ve které se objevuje i klavír a housle. Je sice pravda, že refrén se docela dost liší od zbytku písničky a trošku mi přijde, že působí jako pěst na oko, ale s každým poslechem se mi to zamlouvá víc a víc. Docela mě překvapuje, že tenhle song zatím nebyl nasazem jako singl (já bych například vůbec coby singl nevypouštěl Re-Offender, Quicksand by si vedl o něco lépe). 2 - The Beautiful Occupation - Druhý singl, dokonalá a doslova nadčasová věc. Tenhle song totiž Fran Healy (zpěvák a kytarista) složil už před nějakou dobou, ale po invazi amerických vojsk do Iráku dostal nový rozměr. Asi nejvážnější věc, kterou jsem zatím od Travis slyšel. Třeba v sólu téhle písničky je dokonale poznat, jak moc se kytarista zlepšil - už to není jen lehké vybrnkávání (byť příjemných a vydařených) riffů jako dřív, teď už je konečně na úrovni a může si to hrdě dovolit všem ukázat. 3 - Re-Offender - První singl, což byl ale hodně velký přehmat. Ne, že by to nebyla dobrá písnička, ale prostě mi nepřijde, že tohle by mělo mít singlové ambice (a k tomu ještě coby PILOTNÍ singl k celé desce). Smutná písnička, která se ale pomaličku polehoučku dostává pod kůži a dokazuje, že v jednoduchosti je genialita. Klip je pojat trošku divnou formou, kdy člověk neví co si o tom myslet... ale je dobrý, to rozhodně. Aby ne, vždyť ho režíroval sám Pan Režisér, Anton Corbijn (který je jednak dvorním videoklipářem Depeche Mode a hlavně má na kontě asi nejlepší videoklip všech dob, Heart Shaped Box od Nirvany). 4 - Peace The Fuck Out - No sláva, konečně něco veselého! Jako by se celá písnička vznášela někde v oblacích a s postupujícím refrénem nabírala na intenzitě a nutila vás si vesele podupávat do rytmu... díky Franově hlasovovému zabarvení jsem měl chvilkami dojem, jako bych poslouchal The Beatles! No a závěrečné sborové řvaní "Peace The Fuck Out" alá fanoušci Baníku nepotřebuje komentář... 5 - How Many Hearts - No, nejspíš nejslabší věc na albu. Jakoby nemastná neslaná... opravdu jsem se snažil najít v ní nějaký hlavní motiv, ale tak nějak se mi to nepovedlo. Ale zase se musí nechat, že text se povedl, to rozhodně. Písnička je pomalá, rozvážná, jen v refrénu se snaží nabrat k pořádnému nářezu... což se ale nedaří. Obvykle tahle formule vychází, nyní to ale je celkem přešlap. 6 - Paperclips - Smutná věc, Fran jí nejspíš musel napsat po nějakém hodně nepříjemném zážitku. "Don´t Want To Be Like You Anymore" v jeho podání fakt zní hodně smutně. Instrumentálně je tahle skladba hodně jednoduchá, jednoznačně dominuje zpěv a nástroje jsou hodně v pozadí. A když už jsme u toho pozadí - jako zadní stopa bylo do téhle písničky přimícháno i nějaké psí kňučení, což tu depkovou atmosféru celkem podtrhuje... 7 - Somewhere Else - Tak tohle Travisům vyšlo na jedničku. Dost si zde pohrávají s různými zvuky, zazní i xylofon s klavírem a foukací harmonikou, všechno je to příjemně smíchané. Dokonalá písnička na nějaké nudné odpoledne, dokáže zvednout náladu. Další věc, při které vyniká Franova barva hlasu. Přechody do tvrdších sekcí jsou v písničce udělány s citem a vydařeně, není moc co vytknout. 8 - Love Will Come Through - Třetí singl a troufám si říct, že i vrchol desky. Fran tvrdí, že výkon v téhle písničce je pro jejich bubeníka životní a je to zřejmě pravda - bubeník tu opravdu dokazuje svůj pokrok oproti předchozím deskám. Na začátku jsem mluvil o uvolněné náladě a tahle písnička je toho důkazem - troufám si říct, že tak pohodově jako Travis v tomhle songu (mám na mysli hlavně live vystoupení z Show Craiga Kilborna) jsem ještě nikdy neviděl žádnou kapelu vystupovat (i když některé show Foo Fighters jsou asi přeci jen o něco lepší, ale to je přeci jen "trošku" jiná hudba, než Travis). Láska si svou cestu vždycky najde... 9 - Mid-Life Krysis - Ha, že by na kluky doléhala krize středního věku? Těžko říct, song je docela pohodově laděný, i když to popravdě není žádná velká sláva. Celé je to hlavně akustické, i když ke konci se to (ostatně jako většina ostatních songů) celkem rozjede a tato část je rozhodně lepší, než ta první. 10 - Happy To Hang Around - Docela smutná věc, v popředí jsou hlavně bicí a to je jedině dobře. Ke konci se ke slovu dostává i kytara s pořádným overdrivem, na Travis až překvapivě tvrdá. Ale proti gustu...přesto, dokud tuto píseň neuslyšíte živě, tak to není až tak slavné. 11 - Walking Down The Hill - Velkolepé zakončení, stačí zavřít oči a zaposlouchat se do teskných tónů... postupná gradace je úžasná, song se nad ničím nijak nepozastavuje a pořád si "letí" dál. Napadlo mě, že by se to dalo přirovnat třeba k dokonalé věci od Natalie Imrbuglii - Smoke. Možná se divíte, proč je v názvu číslovka 12, když jsem teď popsal jen jedenáct songů. Ta dvanáctá písnička se na desce skutečně nachází, ale je to hidden track na úplném konci a popravdě, až tak moc mě to nechytlo. Je to klavírová písnička, což je v pohodě, ale přijde mi, že se Fran hlasově chvilkami moc nechytá, jako by to zpíval na závěr nějakého dlouhého koncertu z posledních sil, a ne v klídku ve studiu. Ale to je jedno, dojem z desky to rozhodně nekazí ani náhodou. A ona dvanáctá "paměť" nese krásný optimistický název - Some Sad Song. 12 Memories se hodně povedlo. Jistě, najdou se zde i slabší místa, ale při každém poslechu album splývá v lepší a lepší celek a vytváří hodně kvalitní dojem. Travis potvrdili, že umí a že se s nimi prostě musí počítat. Smekám pomyslný klobouk a až budu nosit paruku, smeknu i ji, protože Travis počátkem letošního roku vydali live DVD z Alexandra Palace v Londýně a já to mohu kvitovat s povděkem a jediným slovem - dokonalé.