Tarr Chronicles - recenze

Výměnou za toto čekání budiž lehké opatchování a počeštění v rozmezí textů. Nutno však podotknout, že to hře ani trochu nepomohlo…

Jako bojový pilot se ocitáte uprostřed vesmírného konfliktu, kdy lidstvo spustilo tajemný teleport, který našlo uprostřed galaxie, a to jako obvykle vyústilo ve zkázu nebývalých rozměrů. Teleport se totiž porouchal a vesmír zachvátilo nehmotné zlo, kterému se zde říká Mrak (v originálu The Mirk). Tento Mrak začal okamžitě pohlcovat vše živé, co mu do cesty přišlo, a zotročil si přitom jednu odnož obyvatelstva, která mu teď slouží jako bojový prostředek. Jedinou spásou vesmíru jste proto vy a pověstný klan bojovníků, který k vám však necítí žádné sympatie…


Podivné? Mno, než začnete soudit, vězte, že příběh je na Tarr Chronicles jedna z těch lepších věcí. Ovšem pokud nebudete dostatečně snaživí a nervově odolní, nedostanete se ani k němu. Autoři se totiž nijak zásadně nesnažili vám ho podat nějakou obvyklou cestou a jediné co vám ho převypráví jsou kvanta textu. Ovšem i v tom si musíte souvislosti najít sami, jelikož je rozčleněn do jakýchsi zápisků, encyklopedie a podobně. Pokud tedy chcete příběh alespoň trochu pochopit nebo do něj proniknout, měli byste oprášit své brýle na čtení.

Horší je však fakt, že i když to uděláte a do čtení se pustíte, není zaručen kladný výsledek. Místy totiž text pokládá daleko více otázek, než na kolik odpovídá. Jakoby občas autorům unikla z textu věta a ten nedával smysl v souvislostech. A bohužel toho samého se dočkáte i při rozhovorech, které se povedou během akcí. Ne zřídka se totiž stává, že hra přeskakuje odpovědi některých postav a díky tomu vzniká zmatek – postava reaguje na slova, která nebyla vyřčena a zároveň byla reakcí na slova její. Prostě vám z toho půjde hlava kolem… Pravdou však je, že pokud nechcete, nemusíte k příběhu ani přivonět a hra se vám odmění zcela totožným zážitkem – tedy chudým.


Pokud o Tarr Chronicles smýšlíte jako o vesmírném simulátoru, rovnou zavřete okno prohlížeče – víc už jste se zmýlit nemohli. Tato hra si na simulátor ani nehraje, ale o to víc se dá označit jako intuitivní. Myší ovládáte rozhlížení a střelbu, klávesnicí pohyb a pár klasických „simulátorových vychytávek“, bez kterých se už žádná hra odehrávající se ve vesmíru neobejde (označování cílů, adaptace na rychlost cíle…). Bohužel tím končí veškeré potenciální klady, co se hratelnosti týče. Tam kde totiž hra začíná, tam také končí – u boje. Po celou dobu prakticky neděláte nic jiného, než že bojujete. Za pomoci herního stylu „zamiř, zastřel, najdi další cíl“ likvidujete jednoho nepřítele za druhým, a to rovnou bez jakýchkoli obměn. I když jsou jednotlivé mise zabaleny do „vznešenějších“ obalů, jako je ochrana větší lodě, nebo likvidace minového pole, vždy se vám na monitoru odehraje ta samá lítá vesmírná řež.

Netvrdím, že to zpočátku není zábavné, ale během pár misí si uvědomíte, že se z bojů jaksi vytratilo všechno, co vás bavilo a stala se z nich rutina. A co hůř – trestající rutina. Hra má totiž tendence stavět vás na konci každé mise před největší výzvy a je jí vcelku jedno, že už jste předtím zničili na dvacet nepřátel a vaše loď už není, co bývala. To samo o sobě ještě není nic špatného, ale fakt, že pokud umřete, jedete celou misi od začátku, už opravdu špatný je. Frustraci nezahání ani skutečnost, že do misí nevyrážíte sami, nýbrž se třemi dalšími spolubojovníky. Jejich přínos k destrukci nepřátel je totiž minimální a většinu času, který stráví ve vesmíru, jen tak poletují a slepě nebo bez účinku střílí po nepřátelích. Občas se jim sice něco povede, ale pocit dobrých wingmanů z nich nikdy mít nebudete. Ne zřídka proto hru vypnete a půjdete chvíli mlátit pěstmi (nebo hlavou) do zdi – pokud tedy vlastníte boxovací pytel, máte nesmírnou výhodu a klidně si k hodnocení pár čísílek přičtěte. Jinak vám totiž vytečou nervy během nějaké šesté, možná sedmé mise. Ale Tarr Chronicles není hra určená k dlouhému hraní, což ostatně naznačuje i její naprogramování.


I přesto, že jde o zapatchovanou verzi, se některých chyb v kódu vývojáři prostě nezbavili. Pokud tedy rádi během hraní „alt-tabujete“, raději si na Tarr Chronicles nechte zajít chuť – hra se vám neobnoví. Dalším velmi kuriózním problémem je postupný pokles framerate. Pro příklad si představte, že se vám první mise rozjede na šedesáti obrázcích za vteřinu a mise třetí už na pouhých dvaceti. Po vypnutí a zapnutí se vám všechno vrátí do původního stavu a můžete jet odznova, ale bolí to, když si uvědomíte, že se snažíte zabíjet na patnácti fps, když před hodinou jste jich měli čtyřikrát tolik.  

Kdyby za to stála alespoň grafika, ale ona nestojí! Ve světě hra vyšla někdy v roce 2007, a to na ní samozřejmě zanechalo následky. Modely lodí jsou sice nápadité, ale v dnešní konkurenci jim to na úspěch nestačí. Vesmírné dálavy tvoří textury v ne příliš vysokém rozlišení a efekty, ať už výbuchů, nebo něčeho jiného, také za moc nestojí. A aby toho nebylo málo, postrádá hra nastavení jasu, což sice nezní vyloženě špatně, ale vzhledem k tomu, že je až neskutečně tmavá, to už docela zásadní problém je. Obzvláště pokud si neradi přenastavujete monitor…


A v podobném duchu se nese i zvuková stránka. Rozhovory, když pominu kritiku z vyšších pater recenze, jsou těžko uvěřitelné a špatně napsané – s jistou pravidelností se v nich opakují tytéž fráze stále dokola až do zblbnutí. Střelba z jakéhokoliv laseru zní úplně stejně jalově a pohony lodí nejsou pro jistotu slyšet téměř vůbec. Hudba je tvořena stále se opakujícími smyčkami, které jí zpočátku dodávají nádech dynamiky, ale velmi brzo se oposlouchají.  Jedinou výhodu, kterou na technickém zpracování naleznete, je relativní nenáročnost na hardware. Ale to se dá od budgetovky očekávat...

Po všem tom bahnu mi tu vyvstává snad jediná povedená herní proprieta, kterou není nic jiného, než váš vozový park – rozumějte hangár. Ten se totiž s každou úspěšnou misí rozšiřuje a před vámi se otevírá strategické hřiště nedozírných možností. Částí, z nichž si můžete loďku poskládat, je opravdu hodně a zahrnují i takového zásadní doplňky jako je generátor štítu, motory a podobně.  Pokud by vám předem dané části lodí nestačily, je tu také možnost vytvořit si vlastní, ale není tu pro ni nijak zásadní využití. Stejně jako u zbytku hry totiž po prvním ohmatání začnete volit cestu nejmenšího odporu, tedy automatické vygenerování nejlepší sestavy lodě. Je to smutné, ale je to tak.


Jak tedy recenzi zakončit? Tarr Chronicles je na první pohled zajímavá hra, ale po jejím „ošahání“ budete litovat, že jste na onen první pohled dali a pouštěli se do ní. Naštěstí pro vás nebude díky zmršenému podávání příběhu problém z ní kdykoli vyskočit a nikdy se k ní nevrátit.