Sports Champions - recenze

Sony se po vzoru Nintenda rozhodla vsadit na sportovní titul při představování nové technologie hráčům a přinesla nám Sports Champions. Balíček šesti sportů, z nichž některé nejsou až tak běžné jako ty, co nabídlo konkurenční Wii Sports. Ovšem tady se výjimečně nejedná o to, jak známé něco je, hlavní důraz je na zábavnosti a využití nového Move ovladače.

K testování byla kromě PS3 Eye kamery použita dvojice Move ovladačů. Tak a po krátké synchronizaci začínáme hrát. Na výběr máme, jak jsem zmínil šest disciplín- Disc golf, gladiátorské zápasy, lukostřelbu, petangue, plážový volejbal a stolní tenis. V každém z těchto odvětví máte na výběr hrát šampionát, exhibici nebo challenge- což je zvláštní podtyp, kde máte za úkol dosáhnout co nejvyššího skóre pomocí určitých pravidel. Exhibici můžete hrát sami nebo i s dalšími lidmi u TV. Naštěstí není potřeba vlastnit 4 ovladače pro 4 hráče, protože zde funguje systém  střídání se, ale minimálně dva Move ovladače pro hru více hráčů potřebovat budete.

Vezmeme to popořadě, tedy od prvního sportu s názvem „Disc golf.“ Jde prakticky o házení frisbee talířem a to slovíčko golf je tu proto, že se jeho pravidla dost podobají golfu. Vaším úkolem je doházet talíř do velkého řetězovitého sloupu (jamka) s co nejmenším počtem pokusů. Uvolněný styl hraní je docela zábavný. Způsoby, jak vrhat diskem jsou vskutku různorodé, kamera reaguje na natočení talíře, úhel hodu i jeho sílu. Skoro jako byste házeli se skutečným frisbee diskem. Krajiny se postupně proměňují a samozřejmě obtížnostně ztěžují, takže budete muset pečlivě mířit než uskutečníte svůj vrh, zvlášť když se v některých mapách vyskytuje vodní překážka, která vám může neblaze zvednout výsledné skóre. Celkově Disc golf řadím na třetí místo v oblíbenosti.

Druhou disciplínou jsou gladiátorské zápasy, kde proti sobě nastupují dvě postavy s meči a štíty a jako v klasických bojovkách ze sebe mají vytlouct duši. Zde máte volbu použít jeden nebo dva ovladače. Obě možnosti jsou velmi dobře přístupné, přesto více autenticity a pohybu si užijete při variantě se dvěma. Jeden ovladač totiž představuje váš meč a druhý štít, kterým se bráníte. Zápasy vás svým stylem hraní jistě časem slušně vyčerpají a ucítíte to především ve svých pažích. Tady ovšem tak ani nejde o to, co nejrychleji máchat rukou před sebou, abyste protivníka udolali, ale naopak každý tah předem promysleli. Kamera totiž nestihne všechny vaše zbrklé pohyby zaznamenat a navíc jste při útočné pozici odkryti, a tak soupeř může v klidu štítem útok odrazit a sám zasáhnout odkrytá místa na vašem těle. S postavami sice nemůžete volně pobíhat po aréně, kroky dělá hra za vás, ale zato je nutné provádět úskoky nebo úkroky stranou, abyste se vyhnuli ničivým úderům. Bránění má i svou výhodu, úspěšné krytí ran naplňuje metr speciálního útoku, kdy se vaše zbraň nebezpečně rozzáří a včasné zasazení jejího ostří do protivníkovy zbroje spustí zpomalenou sekvenci, při níž s ním provedete „matrix“ zpracování, které výrazně ubere na jeho zdraví. Ležícího protivníka lze ještě dorazit ranou z výskoku, kdy zdvihnete ovladač nad hlavu. Gladiátoři se u mě staví na druhou pozici, jelikož v sobě mají velký potenciál a moc se těším na podobně laděné tituly, i třeba ze světa Hvězdných válek. Ačkoliv se jedná pouze o kosmetickou připomínku, možná bych uvítal větší počet arén a ne jen kruhový betonový plácek.

Třetí v řadě je lukostřelba. Nejprve jsem byl názoru, že mě nebude příliš zajímat, ale záhy jsem byl uveden v omyl. Zde opravdu doporučuji použít dva ovladače, čímž realističnost hraní značně zvýšíte, neboť jednou rukou taháte šípy z toulce a druhá představuje luk. Pohyby směrem k sobě simulujete napínání tětivy a puštěním tlačítka výstřel na terč. Cíle hraní se však libovolně proměňují- střílíte tedy na pevně dané terče, nebo pohyblivé, ať už v podobě klasických kruhů, melounů, dýní nebo pytlíků s penězi. Objevuje se zde i piškvorková varianta, kdy musíte včas zasáhnout tři sousedící pole, abyste nad soupeřem získali bod. Někdy je potřeba hrát rychle, někdy naopak vyčkat a více mířit. V každém případě i u tohoto sportu pocítíte energetický úbytek. Jedna věc, která mi vadila, byla ta, že v rychlosti pohybů jsem občas při vytahování šípu nedomáčkl potřebné tlačítko, a ten se tak nevyndal z toulce nebo špatně dotáhnete šíp skrz luk a jeho napjetí není úplné. Lukostřelbu jsem umístil na čtvrté místo, ale spíše se dělí o třetí s Disc golfem.

Bocce nebo-li petangue je jeden z nepříliš známých odvětví, ale jeho princip je velmi prostý. Nejprve se do prostoru hodí pallino kulička a k ní se posléze snažíte hodit další koule, které jsou však větší a těžší, což je při vrhu třeba brát v potaz. Ten, kdo se pallinu nejvíce přiblíží s největším počtem koulí, vyhrává. Dobrá věc je, že můžete takticky odsunovat svými vrhy soupeřovy míčky a oddalovat jeho šance na vítězství. Přesnost a účinnost Move ovladače se tu opět krásně projeví. Zpočátku je bocce celkem lehká hříčka, ale jakmile spatříte nová prostředí, změníte názor a právě jako u frisbee budete muset každý hod pečlivě promyslet, spletitý labyrint toho budiž důkazem. Relaxační sport, který neurazí, nepotřebujete na něj příliš prostoru a na klidné posezení s přáteli je ideální. I když ho řadím až na předposlední pozici, je to solidní zábava, jen možná trochu pasivnější než zbytek ze Sports Champions nabídky.

Došli jsme k plážovému volejbalu, jeho styl netřeba nikomu představovat, přestože pokud očekáváte, že se při něm budete bavit jako u reálné podoby, tak bohužel ne. Styl hraní je zde omezen na pohyby rukou, takže veškeré pobíhání po písku za vás dělá počítač, což smysl tohoto sportu tak nějak degraduje. Což o to, podávání spodem nebo vrchem je v pořádku, stejně jako hra „bagrem“, odbíjení pomocí konečků prstů, blokování soupeřových střel nebo smečování z výskoku, popřípadě zoufalé vrhání se na zem ve snaze zachránit padající míč. Jenže to je tak všechno. Rozdíl oproti ostatním sportům je ten, že u volejbalu hrajete dva na dva, tedy v týmu, s lidským nebo počítačovým spoluhráčem. Ten počítačový je většinou velmi nápomocný, málokdy vám to tak zkazí, pokud mu k tomu samozřejmě nepomůžete vy. Možná proto to není tak lákavé, jelikož spoustu vítězných „smečů“ odehraje za vás. Ano, časem stoupá i obtížnost, ale na atraktivitě to stejně nepřidává, ani možnost hrát se dvěma ovladači naráz, takže plážový volejbal posouvám až na poslední místo.

A na závěr jsem si nechal pro mě špičku této kolekce a tou je stolní tenis. Sport asi nejběžnější a většina lidí ho nejméně párkrát v životě zakusila, tím pádem se od představení přesuneme rovnou k hratelnosti. A ta je skvělá, postava přesně reaguje na pohyby vaší ruky , jak kroutíte zápěstím, jak se posouváte směrem k obrazovce, když je soupeřova střela krátká a mírná, nebo odkláníte, když jen naopak dlouhá a prudká. Hra vám zpočátku podává pomocnou ruku tím, že vám ukazuje trajektorii dopadu a směr odskoku míčku, plus je to vše takové pomalé a uvolněné, ale jakmile dojdete k vyšší obtížnosti, tak si vyzkoušíte jaké to je si zahrát
svižný „pinčes.“  Nicméně u posledních zápasů pro zlatou medaili postavy tak často používají točené střely, že se nestačíte divit, ani nevím, jestli je to stejné i u pro-fi hráčů, ale po chvíli to začne lézt na nervy. Každopádně jinak nemám výhrady a ping-pong ode mě získává první místo.

Ovládání je vlastně podstatou tohoto titulu a musím říct, že se ovládal opravdu dobře. Je sice před každou disciplínou nutné provést rekalibraci ovladačů, ale zase to nezabere tak dlouho, aby to iritovalo. K vlastním pohybům těla často použijete i nějaké to přídavné tlačítko, ale jejich počet není takový, aby vás jejich přehlednost zdržovala od hraní, nejvíce jich využívají asi gladiátorské zápasy, takže neuškodí si je prostřednictvím tipů občas projet znovu. Celkově se mi nejlépe ovládal stolní tenis a Disc golf, nejhůře volejbal a občas lukostřelba, viz nahoře.

Graficky je hra obstojně vyvedená, postavy jsou zasazeny do různých národů i ras, takže je tu různorodost, navíc si u nich můžete měnit jak oblečení, tak příslušenství, které odemykáte vyhranými zápasy. Je to sice bonus, jenž moc neovlivní celkovou hratelnost a zábavnost hry, ale na druhou stranu neurazí. Prostředí mají často verzi dne i noci, a i jejich variabilita a provedení jsou docela zdařilé. Neuškodila by jistě funkce si postavy více přizpůsobit obrazu svému, pojmenovat si je, atp. Zvuk je tu na kvalitní úrovni, ve frisbee uslyšíte každou větvičku, která praskne, když do ní mrštíte diskem, kutálení petangue koulí po dřevě nebo betonu, zvuky ping-pongového míčku skákajícího po stole, apod. To vše na jedničku. Hudba nikterak nezaostává, ba co víc, zní i docela hrdinsky až skoro epicky. Při tom největší pozitivum je položka „custom music“, kdy si můžete do playlistu hodit vlastní písničky, které budou doprovázet vaše snažení.

Řekl bych, že Sports Champions jsou velmi vydařeným titulem, který vás zabaví na dlouhou dobu. Preference disciplín je individuální, ale věřím, že každý si najde svého favorita. Využití Move ovladače je skvělé, podstatný rozdíl oproti hraní gamepadem nebo i tomu, co předvedl sixaxis. Grafika sice není úchvatná, ale jistě je na co se dívat. Zvuk a hudba hezky dolaďují pozitivní dojmy, takže mohu jen doporučit. V singleplayer hře je spousta výzev (3 mediale + jedna skrytá) a multiplayer, ač není online, je zdrojem dalších x hodin zábavy. Přidejte k tomu stahovatelný obsah, statistiky pro porovnávání úspěchů s vašimi přáteli z PSN a vyjde vám, že pokud teď zvažujete koupi Move ovladače, tak to je parádní kousek do začátku.