Shadow of the Colossus - recenze

Je to hra? Není to hra? Je to brak? Není to brak? Existuje bůh? Tyto a mnohé další otázky si budete neustále klást během hraní hry Shadow of the Colossus. Vlastně nejde ani tak o hru v pravém slova smyslu jako spíš o interaktivní umělecké dílo, které si můžete vychutnávat na své herní konzoli. Tento skvost se tu ale neobjevil jen tak zčista jasna. Hru mají totiž na svědomí ti stejní lidé, kteří nám kdysi přinesli hru ICO. Inovativní a originální titul, který zaznamenal velmi pozitivní kritický ohlas. Bohužel z komerčního hlediska totálně propadl, a tak se naděje na další pokračování rozplynuly. Každopádně pro ty z vás, kterým je líto, že se ICO neproslavilo, mám dobrou zprávu. Shadow of the Colossus je konečně tady a jde o zážitek, který se dá jen těžko popsat slovy, i přesto se vám ale pokusím přiblížit, o čem toto mistrovské dílo vlastně je. Jednou z mnoha věcí, kterou budete v Shadow of the Colossus provozovat v podstatě pořád, je jízda na koni. To si vývojáři naštěstí moc dobře uvědomili a tento aspekt vypilovali k dokonalosti. Dočkáme se tedy opravdu precizní simulace jízdy na koni, která s přehledem válcuje veškeré dostihové simulátory a Oblivion k tomu. Nejspíš si právě říkáte, že používám až příliš odvážná slova, když porovnávám tak rozdílné tituly, jako je Shadow of the Colossus a Oblivion. Nicméně vše pochopíte ve chvíli, kdy do ruky uchopíte svůj gamepad a ovládání se vám jako kouzlem okamžitě dostane do krve. Je to jako když nasednete na svoje staré kolo, na které jste zvyklí celý život, a bez problémů se rozjedete, přesně taková je hratelnost Shadow of the Colossus. Naštěstí není to jen jízda na koni, čím se tato hra může chlubit. Když vás totiž přestane bavit prohánění se rozlehlými pláněmi, není všem dnům konec. Můžete totiž okamžitě opustit sedlo a dosytnosti si užít chození, běhání, skákání, ale i šplhání. Co se grafiky týče, je mi líto, že vizuální zpracování musím vůbec hodnotit. Pokud totiž bereme Sotc jako absolutní umělecké dílo, je téměř prohřeškem na něco takového vůbec hledět. Když totiž uvidíte pěkný obraz, nezačnete se ptát malíře, jakou značku barev použil. Nicméně hra je něco trošku jiného a je třeba na ni nahlížet z jiného úhlu. Zkrátka a dobře grafika Sotc působí poněkud stroze. Neobsahuje miliony pixelů, ani přehršel bumpmap, ale namísto toho přináší skvěle prezentovanou hru světla a stínu spolu s lehkým nádechem tajemna a mystiky. A právě díky tomuto poněkud sparťanskému vzhledu má vizuální stránka hry své nezaměnitelné kouzlo. Co ale bezkonkurenčně zůstává nejsilnější zbraní SotC, to je příběh. Ten nabízí jak neskutečnou hloubku, tak i citový prožitek, který vám v současné době nemůže žádná jiná hra poskytnout. A o co vlastně jde? O příběh lásky, ale ne jen tak ledajaký. Vše začíná, když náš bezejmenný hrdina přijíždí do neznámé země, kde hledá spásu. Jeho milá totiž umírá a on se proto rozhodl splnit nelehký úkol – skolit 16 neohrožených kolosů, kteří brouzdají touto prázdnou a nešťastnou zemí. K nalezení jednotlivých kolosů vám dopomůže ostrá čepel vašeho meče. Stačí ji nastavit proti slunci a kužel světla vám ukáže směr. To samé funguje i při soubojích, kdy vám meč odhalí slabá místa jednotlivých gigantů, přičemž každý kolos má jinou stavbu těla a tím pádem musíte najít jiný způsob jak ho zničit. Dalo by se tedy říct, že vlastně jen projíždíte planinami a svádíte nebezpečné souboje. To může znít poněkud banálně, ale věřte mi, že se vše s neskutečnou ladností změní v epické dobrodružství plné lásky, odvahy a víry. Závěrem bych tedy jen dodal, že Sotc je jasnou volbou pro každého, kdo v dnešní uspěchané době plné komerčních titulů hledá nějaký ten estetický a emocionální prožitek. SotC není totiž jen hra, je to spíše sen, kterým proplouváte. Jakmile ale hrát přestanete a rozhlédnete se po svém pokoji, uvědomíte si, jak neskutečně omezený je svět kolem vás a vy konečně zjistíte, proč vlastně hrajete hry, proč vlastně hrajete Shadow of the Colossus.