Rock Band 2 - recenze

Před pár lety bych tuto recenzi začal tím, že bych Vás seznamoval, co to vlastně znamená, když budu psát o žánru hudebních her, ale domnívám se, že v dnešní době už to každý z Vás ví (pokud tedy aspoň minimálně sleduje konzolové dění), protože to jsou právě hudební hry, které vládnou světu a staly se doslova zlatým dolem herního průmyslu. Důvodem tohoto faktu je jejich nadstandardní zábavnost a také to, že jsou to hry určené pro celou rodinu a především pro různé večerní párty a kamarádské sešlosti, kde s nimi zabodujete mnohem víc než s nějakou střílečkou.

Rock Band 2 je pokračováním veleúspěšného prvního dílu, který k nám do Evropy bohužel dorazil s více než ročním zpožděním oproti zámořské verzi, což se neblaze projevilo na jeho prodejnosti a většina Evropanů (včetně mě) si jej složitě pořizovala z USA či nějakých bazarů. Úspěch RB tkvěl především v tom, že přinesl revoluci v podobě rozšíření pole nástrojů o bubny a možnost vžít se do role zpěváka. Konkurence neváhala a v posledním Guitar Hero tyto možnosti také nechyběly. Podařilo se mi sehnat pouze disk druhého dílu (nemusíte se obávat, nástroje jsou plně kompatibilní s předešlými a dokonce i s těmi z GH) a nadšením čekal, co hra přinese nového.

Herní systém zůstal takřka nezměněn. Pořád je to o klikání těch správných barevných tlačítek ve správný čas (případně o tom klepnout na ten správný „buben“). U kytary je příjemná novinka, která opět zintenzivňuje pocit ze hraní, která se objevuje u obzvláště rychlých riffů. Některé barevné symboly na obrazovce mají menší velikost a trochu jiné ohraničení, což značí, že nemusíte pro jejich správné zahrání zmáčknout strum bar (tlačítko nahrazující struny), ale pouze přemáčknout ty správná barevná tlačítka. Věřte mi, že se tím některé pasáže stávají mnohem snazší pro zahrání a navíc to vypadá frajersky. Když srovnám dojmy z hraní předchozího dílu i posledních dvou dílů Guitar Hero, nemůžu nezmínit pocit, že Rock Band se prostě hraje lépe a máte intenzivnější a realističtější pocit z hraní než u konkurence. Je tomu tak z několika důvodů. Osobně mi připadá RB2 lehčí i pro méně nadané kytaristy. Na obtížnost hard jsem byl schopen zahrát některé písničky bez výraznějších problémů (což neznamená, že sem se nezapotil) a především jsou písně lépe řešené rytmicky. U posledního GH jsem měl pocit, že občas nehraju tu píseň, která se na mě valila z reproduktorů, což u RB2 neplatí. Toto srovnání bylo možné i proto, že obě hry obsahují několik identických songů (což mě osobně nepotěšilo, protože těch songů bylo víc než jen malé množství), čímž se dostávám k další podstatné části této hry a tou je playlist.

Když jsem jej poprvé zahlédl na internetu, byl jsem nadšen některými sngy, ale celkově mi připadl slabší než u prvního dílu. Po mnoha hodinách hraní můžu s klidným svědomím tvrdit, že i tento playlist má své kouzlo a našel jsem si v něm spoustu zajímavých songů. Nemohu nezmínit vypalovačku Give It Away od RHCP, při které si možná zamotáte jazyk nebo Chop Suey od Systemů, při které máte neustále chuť zvyšovat volume doprava, čímž si proti sobě poštvete nejednoho souseda. Mezi další povedené songy patří Drain You (Nirvana), Testify (Rage Against the Machine) nebo Man in the Box (Alice in Chains), ale i sousta dalších. Pokud se slzou v oku vzpomínáte na některé kousky z prvního dílu, tak pro Vás mám naprostou bombu. Tou je možnost převést si všechny písničky z prvního dílu a hrát si je vesele v tomto. To vše za pouhých 5 dolarů, což je zlatá investice. Samozřejmě musíte vlastnit původní verzi hry, ale ta se dá v dnešní době sehnat celkem lehce a playlist se Vám rozšíří měrou vrchovatou. Pokud Vám ani tohle nebude stačit, můžete nahlédnout do obsáhlého obchodu, který nabízí spousty dalších songů za Vaše těžce vydělané peníze (ale na druhou stranu 2 dolary nejsou tak moc) nebo dokonce celé hudební packy (většinou za zvýhodněnou cenu) a vyjímečně i celé alba (momentálně např. Chinese Democracy od Guns´n´Roses). Tyto songy jsou kompatibilní pro oba díly hry. Pokud nenajdete ani zde něco, co by lahodilo Vašemu uchu, tak doporučuji nehrát tuto hru, protože jste pravděpodobně hudebním analfabetem a nebo zarytým fanouškem Evy a Vaška (ne jejich „pecky“ zde zatím nejsou). Jistě jste postřehli i to, že na konec tohoto roku se chystá vydání datadisku pro RB s podtitulem Beatles. Já osobně to považuji za přelomovou událost v dějinách videoherního průmyslu, protože nikdy v historii neměla žádná hra ve svém názvu větší celebritu než tato. Osobně očekávám i další zvýšení zájmu o tento typ her a opravdu VELKÉ prodejní čísla. V dalším roce nás jistě čekají další takové překvapení. Pearl Jam jsou už celkem jistí, ale kdo bude následovat? Co takhle Led Zeppelin nebo Rolling Stones? Či snad kompilace několika podobných kapel? Kdo ví. Poslední maličkostí, která ale způsobí, že si budete připadat jako na koncertu je to, že fanoušci u některých písní zpívají spolu s Vámi. Ano, přesně tohle chce každý rocker zažít.

Mód kariéry je udělán trochu jinak. Je společný pro všechny nástroje dohromady a je jen na Vás, na co máte zrovna chuť. V menu máte několik měst, jejichž seznam se postupně rozrůstá a v každém z nich je několik eventů, kde můžete hrát. Ve skrze se máte na výběr hrát jednotlivé songy (v nabídce jsou především ty ze druhého dílu), předem připravené setlisty (některé z nich jsou tématicky rozdělené podle žánru či doby vzniku, takže není problém si zahrát si takový grunge setlist), setlisty, jejichž obsah si určíte sami a také ty, které jsou sestaveny z náhodných písní. Opravdu můžete hrát to, na co máte zrovna chuť, čímž se tento mód stává velice příjemnou variantou a třeba „quickplay“ jsem neměl potřebu využívat. V kariéře budete sbírat několik zásadních ukazatelů. Peníze, za které si kupujete nové kytary a oblečení pro Vašeho rockera, počet hvězdiček (ukazují jak dobře jste zahráli, kdy známkování je jako ve škole), které Vám odemykají nové eventy a v neposlední řadě také počet fanoušků. A věřte mi, že je příjemné mít na kontě celý milion fanoušků.

Mezi další novinky patří i možnost bubenického tréninku, ale to je záležitost spíše na pár nadšených minut a ne měsíce jako celý zbytek hry. Ano, životnost a perfektní hratelnost dělají z Rock Bandu unikátní titul, který si dle mého osudu zaslouží takřka absolutní hodnocení. Za částku, která je jen o málo menší než cena jiné konzole sice dostanete jen jednu hru, ale ne ledajakou. Rock Band je prostě pojem, který definuje termín „party game“. A jediný důvod, proč by se Vám tahle hra neměla líbit je asi to, že nemáte rádi rockovou hudbu. A nebo taky to, že tuto hru považujete za vhodnou pouze pro děti. V tom případě radím, abyste si ji vyzkoušeli a ihned změníte názor.