Rise of the Argonauts - recenze

    V dnešní době se hry dají rozdělit z velkého počtu hledisek. Tohle je jedno z nich: Některé hry vyjdou na PC a když jsou úspěšné, vývojáři je během několika měsíců předělají na konzole. Další druh her je vyvíjen pro všechny žádané platformy současně. Poslední druh jsou hry, vyvíjené výhradně na konzole a následně bez jakýchkoli „zbytečných“ úprav vydány pro PC. Tyto hry většinou dopadají špatně. Velice špatně. Dámy a pánové, představuji vám Rise of the Argonauts. Ještě než začnu hru kritizovat, chci, abyste věděli, že jakkoliv špatně hra dopadne v mém hodnocení na PC, nemusí to znamenat, že na konzolích to nebude kvalitní titul. Nároky zatvrzelých PC hráčů se dost liší od nároků hráčů konzolových.
    Nejdříve to nevypadalo vůbec špatně. Hra je zasazená do antického Řecka, v hlavní roli Jáson se svými slavnými Argonauty, plavící se po fantastickém světě, běhajícím na Unreal enginu, s hudebním doprovodem od skladatele Tylera Batese, autora soundtracku k filmu 300: Bitva u Thermopyl. Kterému fandovi fantasy a počítačových her by se nelíbila taková představa společně s pojmy akční RPG, kyklopové, harpyje a zlaté rouno? Těšil jsem se, jak budu kosit haldy antických monster magickými zbraněmi, získávat zkušenosti a nové předměty a vylepšovat vlastnosti hlavního hrdiny. Určitě už jste pochopili, že jsem se velice mýlil. Ale nepředbíhejme.
    Spustíte hru, prohrabete se přes reklamy a když se chcete dostat až do hardwarově náročného menu, musíte samozřejmě stisknout tlačítko „start“. Na menu je vtipná jedna věc, sice v něm máte kurzor myši, kterou sice můžete označit jednotlivé položky, přesto ale ve většině případů musíte mačkat enter nebo mezerník. Občas tlačítko myši funguje, jako by si hra dělala co chce. Spustil jsem hru a hezké úvodní intro, ve kterém vrah zabil Jásonovu milovanou, mi dodalo pocit, že hra nebude zase tak špatná. Videosekvence spojené s hezkou grafikou jsou totiž patrně nejsilnější stránkou hry. Hned po skončení intra se ujmete Jásonova těla a musíte chytit vraha jeho manželky, než uteče z paláce. Král se rozhodne odporovat rozhodnutí bohů a chystá se svou mrtvou ženu přivést zpět. K tomu potřebuje získat zlaté rouno, což nebude žádná brnkačka a proto mu na pomoc přijdou Argonauti, mezi nimiž bude například Herkules a Achilles. Když jsem se pustil do hraní a chtěl jsem otočit kamerou, tak jsem pohnul myší asi tak o centimetr doleva a kamera se mi otočila zhruba pětkrát dokola, přes to, že ve Windows mám citlivost myši nastavenou téměř na minimum. Určitě si říkáte, že to přece není žádný problém, od toho je v menu položka s nastavením sensitivity myši. To už ale problém je, vývojáři Rise of the Argonauts si patrně myslí, že hra na konzole nepotřebuje takové zbytečnosti, takže citlivost si nenastavíte.
    Chviličku na to jsem si vyzkoušel soubojový systém. Když hrajete klasické akční RPG z ptačí perspektivy nebo 2D izometrické, jako Diablo, jste zvyklí v boji používat jen minimum tlačítek, jenže tento nedostatek vynahrazuje velké množství speciálních útoků a kouzel. Jásonovy animace jsou opravu povedené, jako konec konců celá grafika, ale nemyslím si, že pro zábavu po celou dobu hraní mi stačí malý útok, velký útok, úder štítem a blok, časem několik „božských sil“. Nějaké kutálení po zemi, abyste se dostali nepříteli za záda a sekli ho do nechráněných míst je úplně zbytečné, protože drtivá většina nepřátel vykryje všechny útoky, dokud jim nerozmlátíte štíty na kaši. Oni vám na štítu samozřejmě neudělají ani šrám. Protože se jedná o konzolovou předělávku, rovnou zapomeňte na nějaké ukazatele životů či many. Jáson se prostě bije a bije, když dostává moc na zadek, tak padne na záda, po několika vteřinách se zvedne a jede znovu. Také zapomeňte na nějaké nové vybavení, které by padalo z nepřátel, inventář, vývoj, statistiky a zkušenosti postavy. Jáson celou hru nosí tři zbraně: meč, kopí a palcát. Od každého exempláře najdete v průběhu hry několik nových verzí, na kterých však nepoznáte, jestli jsou lepší nebo ne, můžete jen doufat.
    Další slabina spočívá v množství soubojů a rozhovorů. V akčním RPG byste měli většinu hry strávit v bitvě, sem tam si pak přečíst nové úkoly nebo příběhy. V Rise of the Argonauts je to přesně naopak. Rozhovory trávíte až neuvěřitelnou dobu, abyste potom deset minut někam běželi, zabili jednu potvoru a zase běželi zpátky pro další dávku nudných keců.
    Protože autoři asi „pochopili,“ že absence zkušeností v jakémkoli RPG je trochu chyba, vytvořili aspekty. Máte aspekty čtyř řeckých bohů a když si u nějakého boha zvednete reputaci na určitou úroveň, můžete dát body do vlastností v jednom z talentových stromů. Pěstí na oko ovšem je to, že tyto body získáváte převážně z rozhovorů. Takže jsem celý nadšený běhal po hradě a mluvil se všemi sloužícími, abych získal bodík. A tak je to po celou hru. Když jdete zrovna výjimečně něco zabít a nevíte kudy tam, musíte do menu, načíst šíleně nepřehlednou mapu, zapamatovat si co nejvíc a pak zpátky.
    Jedna z věcí, kterou se autoři chlubili, je umělá inteligence Argonautů. Nevím, co je na tom tak zvláštního, když se Argonauti společně s vámi vrhnou do boje a mlátí nepřátele hlava nehlava. Umělá inteligence nepřátel je na tom ale o poznání hůř. Stojíte proti třem protivníkům, všichni tři vedle sebe, dva se na vás vrhnou a třetí se otočí zády a zírá do zdi.
    Další úžasná věc je hitbox nepřátel. Jednoho skolíte, omylem si stoupnete na jeho mrtvolu, takže jste na obrazovce o centimetr výš, a svého dosud živého protivníka netrefíte, protože Jáson mu máchá mečem nad hlavou, zatímco on si do vás vesele kuchá. Samozřejmě jen do doby, než si uvědomíte o co jde a slezete na zem. Asi poslední věc, která mě na soubojích v každém případě překvapila, je omezení bojiště. Jak začne boj, okolo vás a nepřátel se uzavře neviditelná clona, za kterou nemůžete, dokud boj neskončí. V dnešní době mi to sice přijde jako nehorázná kravina, ale budiž. Jednu věc jsem ale moc nepochopil. Představte si, že jste v místnosti paláce, místnost má dejme tomu deset na deset metrů, všechny východy z místnosti jsou uzavřené a ta tedy tvoří čtvercovou arénu, ze které není úniku, dokud neskolíte nepřítele. Když už je tato místnost takto omezená, tak nevidím jediný důvod, proč by se měla objevit neviditelná clona, zmenšující místnost na pět krát pět metrů. Přesto se objeví.

    Soundtrack od Batese, autora soundtracku k filmu 300: Bitva u Thermopyl, je sice celkem povedený, ale stejně jako animace a grafika by se hodil spíš pro film, než pro hru. Sice navodí atmosféru antického Řecka, ale hudba je v podstatě celou hru stejného ražení a brzo vás začne spíš iritovat, než bavit. Fakt, že při animacích se hudba zasekává a připomíná spíš automatickou pračku hře taky moc nepřidává. Grafika, jak jsem již několikrát zmínil, je sice snad jediná povedená věc na Rise of the Argonauts, nedokážu ale pochopit kolísající FPS. V jednom okamžiku bojujete proti pěti nepřátelům, obrazovku protíná spousta náročných efektů, boj skončí a vaše FPS se sníží třeba na 2. Buď to můžete zkusit „rozchodit“, nebo restartovat hru. Po restartu vám lokace bude fungovat naprosto bez problémů.
    No co k tomu dodat…Rise of the Argonauts je hra se zajímavým nápadem a hezkou grafikou, která by na konzolích mohla solidně obstát. Jenže jako předělávka na PC je z hlediska svého žánru naprosto nedostačující hrou, která nesplňuje v podstatě žádný důležitý prvek akčního RPG, navíc se spoustou větších či menších chyb a neskutečným množstvím nudných rozhovorů. Rozhodně to není hra, do které by hráč PC her měl investovat své peníze a čas.