Revenant - recenze

S Revenantem jsem se poprvé setkal na Invexu v roce 1999 kdy byla v Game Hall prezentována jeho nedokončená verze. Pamatuji si, jaký na mě tenkrát udělal dojem. Byl jsem z něj unešený, nemohl se dočkat až si ho kompletně zahraji, ale než se mi poprvé dostal do rukou musel jsem si ještě pár měsíců počkat. Minulé číslo Levelu mi nabídlo možnost si ho po několika letech znovu zahrát a já ji neodmítl. Jestliže jste Revenanta už dohráli nebo s ním máte zkušenosti z dřívějška, možná budete souhlasit, že je poněkud rozporuplnou hrou. Na jedné straně řada neoddiskutovatelných plusů, na straně druhé nepřehlédnutelné minusy. Ale o tom později, nejdříve sfoukněme jednoduchý příběh. Bylo nebylo, na ostrově Ahkuilon žil král, který trpěl Faustovým syndromem. Jak známo, Faust prodal svou duši jen aby se chvíli těšil nespoutaným radovánkám a moci. Stejně tak se náš král zaprodal temným silám a stal se široko daleko nejmocnějším mužem. Když už něco dělám, tak pořádně a tak král zahrnul do kletby i své potomky. Na to doplatil o řadu let později jeho synovec, kterého kletba pověřila aby obětoval svoji ženu nebo hrdinsky zaujal její místo. A protože nebyl hajzlík jako jeho děda, splnil hrdinsky povinnost gentlemana a odcestoval na věčnou dovolenou pod zemský povrch. Odtud ho po nějaké době nechá vzkřísit hrabě Tendrick, jež toho času na Ahkuilonu panuje. Pro Locka, jak vzkříšeného exkrále pojmenuje, má delikátní úkol. Jistý kult unesl jeho dcerku a Lock je ten šťastný výherce, který ji smí (musí) přivést zpět. Vzhledem k tomu, že má náš hrdina amnézii a nic si nepamatuje, vyráží kromě hledání ztracené krásky zjistit, kdože to vlastně dříve byl. První hodinku jsem pobíhal po hlavním a zároveň jediném městě na ostrově abych zjistil, že je zde vpodstatě jen několika obchodů kam se budu pravidelně vracet nakupovat novou výbavu. Když jsem skončil s turistickou prohlídkou pamětihodností města, nezbývalo než opustit teplo domovských hradeb a vrhnout se do dobrodružství v divoké přírodě. A teprve tady poznáte o čem Revenant vlastně je. Hned za hradbami čekají první nepřátelé. Jsou všude, ať se hnete kamkoliv a prakticky je zbytečné zasouvat po souboji meč do pochvy. Ať na vás působil Revenant v první chvíli jakkoli, nedejte se zmást, je to neobyčejně akční RPG. A proč to neříct hned na začátku, Revenant je silně inspirován Diablem a nijak se tím netají. To poznáte sami ve chvíli kdy vyslechnete rozhovor partičky ogrů, kteří diskutují o tom, že nebudou tak hloupí jako ti v Tristramu, městečku z Diabla, zůstanou potichu schovaní a vy je nezabijete. Protáhnul-li se vám zklamáním obličej, klidně si jej srovnejte do původního tvaru. Rozhodně se nejedná o nějakou klišovitě béčkovo diablovskou slátaninu. Revenant má v rukávu jedno mega eso a tím jsou vlastní souboje. Zapomeňte na zuřivé klikání myší kdy hrdina stereotypně bácá potvoru mečem po lebce. Zde nastupuje na scénu jedinečný systém komb a la Poslední samuraj. Na začátku umí Lock jen tři základní údery ale s postupem na vyšší levely vás místní mistr bojových umění naučí první jednoduchá komba. Ovládání je přitom velmi intuitivní. Každý ze základních úderů má vlastní funkční klávesu. Pro jednoduché kombo ji stačí stisknout dvakrát, v pozdějších fázích hry se přidají další klávesy či trojité stisknutí. Tím ale pohybové kreace Locka nekončí, umí dělat kotouly, dokáže uskočit saltem bokem a když jsem mu vzal z zbraň, bojoval holýma rukama přičemž používal vizuálně zcela jiné kopy a údery. Prostě paráda, PARÁDA! Když už je Lock tak pohybově nadaný, zasloužil by nějakou pořádnou výbavu. A i v tomhle ohledu strká Revenant většinu konkurence do vaku. Pro našeho hrdinu je tady nachystána taková hromada vizulně odlišných zbraní a brnění až zrak skoro přechází. Navíc jsou některá brnění v různých barvách. Ano prosím, támhleto kovové se mi líbí. Ale v černé nikoliv, mohu prosit zlaté provedení? Mockrát děkuji. Výbava se samozřejmě odkrývá postupně a k silným zbraním se dostanete aaž ve chvíli, kdy narazíte na tužší protivníky. 6* Působivým způsobem jsou vyřešeny i kouzelnické hrátky. Věc se má tak, že kouzelné kejkle nekupujete ani nenacházíte na svitcích a podobně, ale skládáte si je sami pomocí run - kamenů. Ty během putování nacházíte nebo vám je někdo daruje. Správná kombinace kamenů vytvoří kouzlo, které se zapíše do svitku - seznamu, odkud je můžete vyvolat. Aby člověk při skládání slepě netápal, jsou k dispozic svitky na kterých jsou správné kombinace uvedeny. Lock je ale přeci jen bojovník a i když jsou grafické efekty kouzel líbivé a jejich paleta pestrá, je většinou efektnější vyřešit problém učinným kombem. Dosud jsme se nezmínil o prvku pro mnohé milovaným, pro jiné únavným. Řeč je hrdinových vlastnostech a statistikách vůbec. Jak už se dá odvodit z akčního pojetí hry, na statistiky se tu moc nehraje. Ne že by Lock žádné neměl, ale nemají na jeho postavu žádný zásadní vliv. Jediné vlastnosti, které je potřeba vyhnat trochu nahoru je síla a vytrvalost, které jsou potřeba aby mohl nosit lepší zbro a zbraň. Není třeba ale přespříliš truchlit, tabulkové šílenosti by se do Revenanta ani moc nehodili. Jdete z akce do akce a podrobné sledování údajů včetně rodinné anamnézy by bylo spíše na škodu. K celkové atmosféře hry dopomáhá hudba, ze které jsem byl ale trochu rozpačitý. Ne že by nebyla pěkná, ale jaksi mi k spádu hry a Lockově drsňácko ponurému rozpoložení nesedla. Byla až příliš veselá a rozverné trylkování poté co jsem vylezl z jeskynního labyrintu a řezal se s pavoučí královnou mi přišlo vskutku nemístné. Důvod, proč ve fantasy středověkém hradu lorda Tendricka zněla indiánská melodie jsem taktéž nepochopil. Grafického zpracování nemá cenu příliš rozebírat. U zhruba pět let staré hry nemůže člověk čekat zázraky, faktem však zůstává, že ve své době se jednalo o grafickou špičku. Podle dosavadního popisu by se mohlo zdát, že tu máme téměř dokonalou, bez větí chybičky provedenou hru. Žel, není tomu tak. Pozitvní náboje jsem vystřílel, je čas si posvítit na neduživá místa. Tím nejzávažnějším průšvihem je gamedesign řekněme druhé poloviny hry. Je otázka zda dola autorům fantasie nebo designéry postihla akutní viróza znemožňující práci, ale druhá polovina hry klesá hratelností citelně dolů a spadá do lehce stereotypní mlátičky. Pryč jsou chvíle, kdy jste se v okolí města volně pohybovali a šetřili každý peníz na novou helmu. Po vstupu do jeskyní jste nuceni jít jednou cestou stále dopředu a jako mašinka kosit vše nepřátelské. Situace se nemění ani v ruinách města kdy jdete opět víceméně kamenným bludištěm, částečně pod otevřeným nebem. Vrcholem je potom závěr, který už je lehce frustrující. V sedmi prakticky stejných, po sobě jdoucích bludištích hledáte klíč ke vstupu do bludiště dalšího. Fňuk, proč, proč někdo takto drasticky srazil hratelnost k prosté mlátičce bez nápadu!? Ve světle tohoto průšvihu se zdají zbylé chybky takřka nepodstatné. Tím myslím především velikost okna pro statistiky, inventář a mapu, které zabírají pomale třetinu obrazovky. Samozřejmě, jdou vypnout, ale bez mapy se budete orientovat těžko a bez okna se statistikami otevřít mapa nejde. Zbylé výtky jsou už opravdu pihy na kráse. Chápu heroičnost hrdiny, je to silák, který unese kdeco, ale neomezený inventář bych ani u něj nečekal. Zvlášť když si v obchodě můžete koupit pytle na věci, které jsou taktéž bezedné. Jinak jde ale o fajn nápad, do pytlů si roztřídíte vaše vybavení a tak se vám nebudou léčivé lektvary plést se zbraněmi a podobně. Nastává čas nazhodnocení. Revenant je bezesporu jedinečnou hrou, která vás vtáhne do děje a nebude chtít pustit. Systém soubojů na kterých stojí je jedinečný a každé nové kombo budete nadšeně rychle chtít vyzkoušet v praxi. Žel, je tady druhá část hry, kdy se nejspíš začnete při hraní probouzet ze slastného opojení a to je škoda. Kdyby Revenant udržel nastavenou laťku, jednalo by se o naprostou bombu. Takto je to "pouze" skvělý nadprůměr.