Rainbow Six 3 - recenze

Tak jo, začal bych zase něčím z mé minulosti, ostatně jako to dělám poslední dobou vždy. Nejsou tomu ani tři roky, co jsem si koupil svou první knížku od Toma Clancyho. V té době mě bavily karty a rád jsem četl detektivky. Říkal jsem si, že v knize s názvem Duhová šestka bude od obojího trochu, ale můj omyl mě přivedl k největší sběratelské vášni mého života. Mám všechny jeho knihy, co u nás vyšly. Ani hry si nenechávám ujít, ale od dob první Rainbow Six (o takovém retru už napsat nemůžu) mě žádná nezaujala natolik, abych se o ní rozhodl napsat. Nicméně třetí díl duhové série všechno mění. Nezačnu zrovna vesele. Po grafické stránce to rozhodně není to nejlepší, co jsem kdy viděl. Není to zlé. Takový lepší průměr, ale po dohrání Conflictu Desert Storm 2 na PS2, jsem si udělal na modely postav svůj názor a vím, jak by to mělo vypadat. V R6 to není opět vůbec špatné, ale jedna věc mě zaráží. I na pokraji smrti vypadají vaši spolubojovníci jako by je právě vysadili z helikoptéry. Žádná krev, v obličeji stejně vážný výraz jako vždy. Jinak je na tom ale hra vizuálně o něco lépe než CDS 2, zvláště zpracování okolí je na tom lépe. Díry po kulkách ve zdech vypadají velmi opravdově. Ona hranatost, která mi tak vadila u jiných her tohoto typu zde skoro není přítomna. Srovnávání s CDS 2, ale není moc fér, protože v R6 se většina misí odehrává v interiérech. Na co už jsme si z her od Toma Clancyho (nebo spíš podle jeho námětů) mohli zvyknout, jsou tři módy vidění, které jsou opět perfektně zpracovány. Jak normální (to je snad jasné), tak noční, i termovize jsou na tom velmi dobře a zvláště termovize je přímo vynikající. Jestli mě něco na dílech Toma Clancyho zaujalo, byla to naprostá přesnost, s kterou jsou vypracovány všechny zbraně. Nemyslím jenom grafické zpracování, ale i vlastnosti. Navíc každá zbraň má svou historii, kterou Vám hra ukáže ve chvílích zdlouhavého načítání mise. Ale to je jen jedna stránka realističnosti, tou druhou je ovládání týmu a obecně věcí, které ve hře používáte aktivně. Hra nabízí třeba SOCOM ovládání hlasem, ale není „povinné“, takže ho v krabici se hrou nedostanete. Zkoušel jsem to s ním i bez něj a řeknu vám, moc velký rozdíl v tom nespatřuji. Ovládání ručně je možná o něco praktičtější, ale určitě ne o moc. Ruční navádění členů Vašeho týmu je velmi instinktivní a zvyká se na něj v okamžiku. Postupem času jsem stejně zjistil, že nejjistější je jít trochu před týmem, abyste o něj nepřišli. Protože v některých pozdějších chvílích je tým hodně potřeba. A tím se elegantně dostávám k další a možná už poslední chybě. I kdybyste přišli v misi o celé mužstvo a na konec došli na pokraji smrti, druhý den budete všichni zcela v pořádku a radovat se ze života. Přes všechny své chyby, jsem se v poslední době nějak nesetkal se hrou, o které by se následující nedalo říci (tedy až na Terminátora, ale u něj mám problém vůbec uznat, že to je hra), a to že si Tom Clancy’s Rainbow Six 3 dokáže hráče získat a svými vlastnosti dokonale vtáhnout do děje (to je ta výhoda mikrofonu). I přesto, že hra má velmi malý rozptyl náplně misí. Buď zachraňujete rukojmí, nebo likvidujete bombu, ke konci dokonce jen likvidujete teroristy. Ale on toho vlastně takový proti-teroristický tým moc jiného na práci asi nemá. Hře pomáhá i příběh, na kterém se zcela jistě podílel Tom Clancy a celé je to naprosto nekončící zábava, která se vyrovnává špičce týmových akcí. Co říci na závěr? Pokud jste nečetli knihu Rainbow Six, určitě nic nezkazíte tím, že si ji před hraním přečtete. Alespoň budete znát charaktery ze hry. Pokud jste ji četli, myslím, že Vám nemusím vysvětlovat proč si hru musíte zahrát. A ještě detail na úplný konec. Rozlučte se s ukládáním uprostřed misí. Myslíte si, že opravdová jednotka si může uložit pozici svého postupu? Nakonec ještě budete rádi za checkpointy.