Řada nešťastných příhod - recenze

Nešťastná příhoda, například šlápnutí do psího lejna, vás může docela vytočit. Když je těchto nešťastných příhod více, může vám to zkazit třeba i celý den, ale úmrtí rodičů v nenasytných plamenech požáru rodného domu mohou poznamenat lidskou duši na věky. A právě to se stalo třem Baudelairovým dětem. Jejich milovaná matka a otec zemřeli, aniž by došlo k rozumnému vysvětlení z čeho požár vznikl. Poručnictví se ujal jejich vykutálený strýc Olaf. Když však nebozí sirotci, musejí na jeho polorozpadlém domě vykonávat práce jako ti poslední nevolníci na plantážích s bavlnou (zejména příprava večeře ve stylu „co dům dá“ je velmi zábavná), dojde jim, že mu nejde o jejich blaho, ale o jejich velké bohatství, které po smrti rodičů zdědili, ale které dostanou až po jejich plnoletosti. Olafova touha po penězích jde tak daleko, že se pokusí nebohé děti zavraždit, aby mu peníze ihned spadli přímo do klína. Nebýt vynalézavosti všech tří nezletilců, kteří se tak dali dohromady a drží spolu jako správná rodina, plán by se mu jistě podařil. Takto ale přichází o možnost stát se členem klubu horních deseti tisíc a děti jsou svěřeny k dalšímu příbuznému. Schizofrenní Olaf se však nevzdává a vydává se do boje o mamon s mnoha převleky a ještě větším chtíčem. Trpká cesta Baudelairovic dětí životem se tak vine celým filmem, kde mimo jiné děti přicházejí na to, proč byly jejich rodiče zabiti a kdo v tom všem má prsty. Jako neviditelná nit se celým příběhem vine víra v rodinu a pevné svazky, která na diváka tajně apeluje a varuje. Herecké výkony se dají rozdělit do tří kategorií. Jim Carey, děti a ty ostatní. Je až neskutečné sledovat, jak Carrey za pomocí maskérů mění svou vizáž a s ní i svůj hlas včetně jeho barvy a přízvuku. Můžeme tak sledovat samolibého rádoby herce, jehož ego je živeno z pochlebování jeho herecké skupiny, kde se nacházejí samí nemakačenkové a příživníci, nebo jeho převtělení do šíleného profesora či vysloužilého veterána lodních palub, kterému, jako správnému námořníkovy chybí noha a má papouška. Druhá kategorie s názvem „děti“ obsahuje tři Baudelairovic potomky, jenž mají každý svou určitou vlastnost. A tak zatímco Violet je geniální improvizátorkou a vynálezkyní, což se projevuje tím, že v rozhodných okamžicích myšlenkových pochodů si podváže vlasy stuhou, Klaus je sečtělejší více než knižní mol a disponuje fotografickou pamětí, kterou co chvíli využívá. Mezi nimi se potácí Sunny, jejich mrňavý sourozenec, který všechno ožvýká a okouše a má své kultovní hlášky v podobě dětského brblání, které je přeloženo pomocí titulků, a dodám jen, že velmi povedeně. Dítě tak „zahlásí“ i v těch nejvypjatějších situacích, čímž se staví do řady kultovních hláškařů. Jinak všichni tři jsou standardně dětští, i když ti starší dva občas působí dojmem dospělých, díky jejich ne zrovna uvěřitelnému chování vzhledem k jejich věku. V třetím ranku herců jsou ti ostatní, mezi nimiž jasně vyčnívá Meryl Streep, coby jejich teta s x-tého kolena, která se však od skonu svého chotě bojí víc než politik o své teplé místo v parlamentní lavici. Mohla by však dostat více prostoru, na kterém by dokázala rozhodně více. I když se jedná o temný příběh, respektive temně vyprávěný, je určený pro celou rodinu a děti při jeho sledování nebudou mít nejmenší potíže s pochopením děje, ale dost možná s čtením titulků problémy mít budou. Film totiž není v českém znění. Příběh je často přirovnávám k sérii o Harry Potterovi, a i když se jedná o zcela rozdílné formáty, jejich základ je podobný, ne-li stejný. Ve výsledku budou malý diváci neustále v napětí co se bude dít dál a ti velcí se alespoň dobře pobaví. [b]Název:[/b] Řada nešťastných příhod (Lemony Snicket´s Series Of Unfortunate Events) [b]Žánr:[/b] Dětský [b]Premiéra:[/b] 24. února 2005 [b]Země:[/b] USA [b]Čas:[/b] 108 min. [b]Režie:[/b] Brad Silberling [b]Scénář:[/b] Robert Gordon [b]Hrají:[/b] Jim Carrey, Timothy Spall, Meryl Streep, Billy Conolly, Liam Suken, Emily Browning, Kara Hoffman