Pursuit Force: Extreme Justice - recenze

Jsou rychlí, jsou postrachem silnic a žádný zločinec jim neunikne. Ne, není tu řeč o žádné dálniční policii a už vůbec nejde o parodii na Kobru 11, ale i přesto nejsme daleko od pravdy. Policejní partička Pursuit Force je totiž zpět, aby opět nakopala zadek všem padouchům.

Přestože se stal první díl Pursuit Force launchovým titulem, dnes si na něj jen těžko někdo vzpomene a přitom tehdy šlo o poměrně zajímavý a neokoukaný koncept. Bohužel ale konečný výsledek sesadilo o několik tříd nešťastné a dosti nepovedené zpracování celého nápadu a tak si Sony dává druhou šanci a mezi nás posílá Pursuit Force: Extreme Justice, který se pokouší napravit jméno prvního dílu.
Kdo by čekal velké změny, nebo dokonce menší odklon od původního žánru hry, je na špatné adrese. Jakožto člena týmu Pursuit Force Vás i nadále čeká skákání z auta na auto, eliminace nepřátel a pak další skákání auta na auto, popřípadě z auta na motorku, aby byla nějaká změna. U toho Vás budou nově doprovázet i Vaši spolupracovníci (nebo spíše spolubojonící) z týmu, bez kterých by se mnohé mise nedali zvládnout. Čekat ale kooperaci ze strany vašich parťáků by bylo už příliš. Veškerá týmovost začíná a končí u výměny postu za volantem při vyskakování z jedoucího auta a následného hlídání vaši pozice pro vaše opětovné naskočení do vozu. Krom toho Vás budou neustále kontaktovat, posílat rady, nebo vás jen kibicovat co to proboha provádíte.

Přestože to zní poměrně zajímavě, samotné hraní už je o něco nudnější, ale i přesto hra dokáže na nějakou dobu poměrně slušně zabavit, pokud ale nemáte rádi předem nalajnované úkoly, které se stejně točí o kolem toho samého, honičky v autech, bez možnosti vybočení z trasy, nebo dokonce předvedení vlastní iniciativy v podobě zabočení zatáčku dřív, nemá cenu dělat si o Pursuit Force: Extreme Justice, jakožto o simulátoru policejní práce zbytečné iluze. Extreme Justice je totiž arkáda jako řemen, takže pokud Vás láká free-formový svět alá GTA, poohlédněte se raději po jiném titulu. Jedině že by jste hledali hru, která není složitá, nepotřebuje přílišné přemýšlení, zkrátka klasickou oddechovku pro cestu tramvají do práce. To je totiž asi jediné kritérium, které hra splňuje dokonale.
Hra nabízí poměrně slušný počet režimů hry, přičemž ten hlavní kterým je samozřejmě ten příběhový nabízí 26 středně dlouhých misí, které sice zabaví, ale s delším hraním opravdu nepočítejte. Když už se ale do příběhového módu pustíte, tak zjistíte že Váš vozový park je poměrně různorodý. Od osobních aut, dodávek, náklaďáků až po motorky, motorová vznášedla či dokonce vrtulník. Stejně tak široký je i sortiment zbraní, které se praktiky liší jen svojí účinností. Každou misi začínáte s Vaší pistolí, která disponuje nekonečným počtem nábojů, pokud ovšem eliminujete nějakého nepřítele automaticky přebíráte jeho zbraň, takže s municí problém opravdu mít nebudete. Opomenuty nezůstaly ani pěší mise, které jako minule neoplývají ničím co by Vám dokázalo otevřít ústa na dobu větší, než je potřebná pro nadechnutí a tak zůstaly stejně jako v prvním díle (ne)příjemným zpestřením mezi misemi s automobilovými honičkami.

Odměnou za eliminaci protivníků Vám bude úměrně zvyšující se ukazatel spravedlnosti. Za „body spravedlnosti“ si budete moci dobíjet vlastní zdraví, nebo opravovat vozidlo ve kterém jedete, přičemž není po většinu hry zkrátka přeskočit na jiné vozidlo, pokud Váš ukazatel spravedlnosti právě vyschnul. Ovšem při jeho plném nabytí můžete využít některých ze speciálních vlastností, jako je třeba zpomalení času při přeskakování z auta na auto, při ještě za letu stihnete zlikvidovat většinu posádky vozidla. Naopak pokud se usídlíte ve vrtulníku a Váš ukazatel se bude hlásit o využití, po stisku kolečka vyletí salva naváděných raket přímo na nepřítele, spouštějící devastující podívanou. Přestože jde spíše o oddychovou a tak několikanásobné opakování jen stěží zažijete, chybička se může vloudit vždy a proto jsou v průběhu mise rozmístěny checkpointy, neboli záchytné body, díky kterým po předčasném ukončení mise nemusíte vztekat na spolucestující v tramvaji, „že to celé musíte dělat zase znova“. Pokud ale misi dokončíte úspěšně, což se Vám povětšinou povede hned na první pokus, zobrazí se Vám mapka, kde bude na výběr z několika úkolů a také možnosti vstupů do laboratoře, kde si budete moci za body získané za úspěšné dokončení misí upgradovat například rychlost přebíjení, přesnosti střelby, nebo vlastností aut a podobných klasických atributů. .

Pokud Vás ale už příběhový režim začal nudit, je tu několik dalších módů, které posouvají herní dobu opět o něco dál, ale stále jde jen o pouhé zpestření. Za vypíchnutí stojí zejména jen mód Bounty, ve kterém si můžete znovu projít jakoukoliv misi z příběhového módu a zvolit si různé druhy obtížnosti. Dalším zajímavým režimem jsou výzvy, ve kterých zúročíte naučené dovednosti ze příběhu. Za úspěšně dokončené mise v dalších režimech dostáváte hvězdy, za které si pak můžete odemykat různé cheaty, filmy a další bonusy. Jednou z těch silnějších stránek hry je multiplayer, který obsahuje čtyři rozdílné módy, ve kterých budete bojovat jak ve vozidlech, tak se zúčastníte i pěších akcí. Hra více hráčů běží stabilně a nevypadává což je u PSP her velké plus, které sráží na kolena fakt, že multiplayer je maximálně pro 4 hráče.
Grafika hry bohužel oproti jedničce nedoznala prakticky žádných změn, ale i přesto patří k tomu lepšímu co na handheldu PSP můžeme prozatím vidět. Prostředí je poměrně detailní, rozmanité a většinou i rozlehlé. Celkový výsledek ze hry ještě trošku shazuje zvuková stránka hry, které není vyloženě špatná a při misích dodává ještě o něco více atmosféry, ale časem se ohraje a mnohdy spíše otravuje.

Pursuit Force: Extreme Justice rozhodně nenapravil pokřivené jméno prvního dílu, ale i přesto dokázal na pár hodin zabavit. K opětovnému hraní Vás ale donutí jedině nabitá pistole u hlavy, navíc cena rozhodně neodpovídá kvalitě titulu a tak určitě není od věci poohlédnou t se po jiném titulu.