Prince of Persia: The Two Thrones - recenze

Upřímně řečeno jsem se na tuto hru docela těšil a vzhledem k tomu, že Warrior Within se mi celkem líbil, tak o to větší bylo mé zklamání. Tento díl navazuje na díl předchozí. Plavíte se s osvobozenou Kaileenou zpět do Babylonu a princ se už těší na svůj nový domov. Jakmile ho ale spatří, dobrá nálada zmizí v nenávratnu. Město je pod útokem. Jako by to nestačilo, princovu loď zasáhne koule vržená katapultem. Probere se na pobřeží (princ, ne loď), v troskách svého potopeného plavidla. Ještě stačí zahlédnout, jak vojáci odnáší bezvědomou Kaileenu do města. V tu chvíli se hry ujímáte vy. Položte ruku na myš, připravte si jednu až dvě další do zásoby, a pusťte se do hraní. The two Thrones přináší několik vylepšení v podobě dalších věcí, po kterých se dá šplhat a skákat, nicméně to není vše, protože přináší také horší ovládání, kterým výčet mínusů jen začíná. Opět tedy máme jakousi skákající opičku, která má dost inteligence na hopsání a vraždění, litování dětí a obyvatel svého města, ale na otvírání dveří je moc nízká. Takže opět celou hru běháte, skáčete, šplháte a bojujete. Od minula přibylo plížení a možnost zabít nepřátele zezadu jednou či dvěma ranami. Od určité části hry se navíc princ stává lehce schizofrenní. Nejen že si povídá s hlasem ve své hlavě, ale dokonce se mění v rychlejšího, silnějšího a barevnějšího maséra s nožem v jedné a řetězem v druhé ruce. V této podobě musíte zabíjet nepřátele, protože vám ubývá život a sbíráním písku času se doplňuje, přičemž většina nepřátel v těchto částech hry v sobě jedno "zrníčko" má. Při kontaku s vodou se proměníte zpátky. Ovšem není to tak, že by bylo na vás, kdy se změníte, je to vše předem určené. Poslední přibyvší věc, která stojí za zmínku, je jízda v koňském povozu. Ta je celkem povedená, rychlá a zběsilá. Povoz je poměrně těžko ovladatelný, a při kontaku se zdí nedrží tvar (ani princ v něm). Je to příjemné zpestření mezi tím vším skákaním a zabíjením. *reklama* Jestli byl grafický kabátek hry nějak změněn, tak jsem si toho nevšiml. Přijde mi naprosto totožná s grafikou předchozího dílu. Není to tedy nic ohromujícího, ale dá se na ni koukat. Hekání prince ani hekání protivníků velkou změnou neprošlo, za to hudba ano. Autoři si asi řekli, že tvrdá rocková hudba při soubojích se do hry nehodí a vyměnili ji za hudbu, která se do hry sice více hodí, ale není tak poutavá. Myslím, že je třeba věnovat speciální odstavec hopsání a bojování, jakožto nejdůležitějším částem hry. Jak jsem se již výše zmínil, převážnou většinu hry skáčete po střechách, lezete po římsách, šplháte po řetězech, běháte po zdech...pořád a všude. Naštěstí se autorům podařilo tyto "šplhací" prvky velmi zdařile začlenit do architektury, takže zmizí pocity typu: "Jsem v paláci nebo v cirkusovém stanu?" Co se týče boje, nebyla provedená žádná zásadní změna, kromě několika komb navíc, přidávajích na efektivnosti zabíjení. Můžete se tedy opět připravit na likvidaci jedné až několika myší. Celou dobu vás bude pronásledovat nápověda v podobě bílého nápisu v dolní části obrazovky. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se ovšem nejednalo o nápovědu konzolovou. Ve chvíli, kdy stojím u páky, třímajíce myš a maje druhou ruku položenou na klávesnici, je mi k ničemu vědět, jak pohnout analogovou páčkou na joysticku. A tak je to pořád. Představte si situaci, kdy visíte nad propastí, díky "úžasné" (!) kameře nevíte kam se máte odrazit, tak se rozhodnete řídit se podle nápisu, který vám radí před odrazem pohnout analogovou páčkou doleva. Tak tedy nadšeně stisknete šipku vlevo, princ se s typickým hekutím odrazí naprosto jiným směrem, než jste měli v úmyslu a s ještě typičtějším výkřikem se zřítí do propasti. No, co se dá dělat, čeká vás celá tahle část znovu od začátku. Nepřátelé jsou tak inteligentní, jak jen mohou v této hře být. Kdyby byli jen o malinko chytřejší a nebyli úplně hluší, tak byste si moc nezahráli. Když vás někde vidí lukostřelec, tak se chopí luku a dívá se směrem, kde se prostě stejně musíte ukázat a ten šíp (připomínající spíše šíp pro balistu než pro luk) schytat. Když v druhé podobě stojíte na místě a točíte řetězem nad hlavou, tak se některý nepřítel občas pokusí skrčit a bodnout vás. Někdy i úspěšně. Stále ale platí, že bojovat proti jednomu je v podstatě stejne těžké jako proti třem. Výše jsem se zmiňoval o kameře. Je to prvek, jenž vám postup hrou rozhodně neusnadní. Když budu troufalý, řeknu dokonce, že s takhle blbou kamerou jsem se ještě nesetkal. Díky předělávání z konzole je myš dobrá akorát tak na klikání, protože princ na její pohyb téměř nereaguje. Když se za chůze (běhu) chcete podívat vzhůru, začne kamera naprosto nemožným způsobem skákat sem a tam. Musíte se tedy zastavit, podívat se, a když nic nevidíte, tak musíte popoběhnout, zase se zastavit...a to je jen jeden z mnoha problémů, se kterými se během hry setkáte. Co říci závěrem? Princ of Persia: The two Thrones rozhodně nesplnil má očekávání. Na každém kroku je patrné, že se jedná o hru konzolovou a kamera spolu s ovládáním nejsou zcela bez chyb.