Prichod upiru na Rhiannon - novinky

Tisíce let jsem strávil v Studni Hlasů. Uvěznil mě tam můj Otec ze strachu přede mnou. Ano, tisíce let, neboť mým Otcem jest samotný Kain, stejně jako je Otcem mnoha dalších svých Dětí, z nichž jen málo dosud žije. Otec byl po mém zrodu zmaten a pln strachu. Nechal jsem ho nahlédnout do své duše a on rozpoznal o kolik jsem odlišný od něj a i od jiných. Oči měl rozšířené panikou, Kain se bál! Dal mne svrhnout do Studny Hlasů. Nikdy nezapomenu na ty jeho oči. Pohled plný bázně, ale na druhou stranu i té mnou nechtěné a nenáviděné lítosti a soucitu. Okamžik, kdy se kolem mne uzavřely stěny Studny Hlasů byl poslední, kdy jsem si mohl vychutnat krásu ticha. Již nikdy jsem nebyl sám. Každý kámen Studny Hlasů byl zrcadlem do duše smrtelníka, jedné nebohé ovce. A já, silný vlk, jsem byl odsouzen k věčnému naslouchání ovcím přede mnou bezpečných. Kamenů byly tisíce, milióny a všechny mluvily. Každý kámen mi bez přestání šeptal svůj příběh , každou částečku mého času se mi některá z duší kamenů snažila vloudit svým hlasem do mysli. Zacpával jsem si rukama uši, choulil se u země, a přesto jsem jejich hlasy neutišil. Slýchával jsem jejich sípavý šepot, ten do mozku se mi vkrádající zvuk zmocňující se mého vědomí, po každé zrnko času, jež jsem strávil ve Studni Hlasů. Nevnímal jsem den či noc, nic by to nezměnilo. Byl jsem blízko šílenství, sliny mi kapaly na zem a často jsem se přistihl jak si cosi mumlám nebo dělám nesmyslné pohyby. Těžce jsem byl zkoušen. Pamatuji si jak jsem dlouhý čas sedával uprostřed kruhu vytvořeného stěnami a poslouchal hlasy. Pozorně jsem jim naslouchal. Mluvil jsem s nimi. Odpovídal jsem na jejich nevyřčené otázky a prosby. Hlasy však stále bez přerušení či změny jednolitě vyprávěly své příběhy. Zarývaly se mi do myšlenek, do mého vědomí. Křičel jsem na ně, prosil jsem je a nakonec jsem se jen smál. Šíleně jsem se smál, sám sobě. Jednou, když jsem byl na pokraji vyčerpání psychického i fyzického a velice blízko smrti šílenstvím, jsem z posledních sil napadl zdi. Kopal jsem do nich a tloukl pěstmi, až mi z rozedřených rukou tekla krev. Ta stékala po chladně temných kamenech, po jejich pravidelných tvarech a zrcadlově vyleštěných plochách kapala na zem. Tam vytvářela malou louži. Udiveně jsem to pozoroval, vždyť mé krve vytrysklo sotva pár kapek. Dlaní ruky jsem přejel přes hladinu a v ní se náhle zjevily obrazy. Pozoroval jsem zmizení svého Otce, pád Druhého a Třetího města, zborcení Říma, temný středověk. Hladina jezírka mi ukázala mnoho různých světů. Pochopil jsem, že jich řada existuje současně a vedle sebe. Na některých již byli Kainité, jiné byly neobyvatelné a cizí a některé byly panensky nedotčené a krásné. Našel jsem svůj cíl. Poprvé za pobytu ve Studni Hlasů jsem se cítil silný. Vzpřímil jsem se a ze všech sil jsem okřikl Hlasy. Utichly. A potom jsem ze Studny Hlasů vyšel na svobodu. Sedím v trávě bezejmenné louky a sleduji paprsky slunečního světla. Studna Hlasů mi i něco přinesla. Slunce mi již neubližuje, mohu se kochat jeho žárem. Vychutnávám si po tisíci let tu krásu ticha. Opeřenec, který mě o ni chtěl připravit, leží se zlomeným krčkem mezi stébly trávy. Krásný svět. Brzy již někdo navštíví onu osadu hodinu cesty nazpět. Objeví mrtvá těla lidí, jejich kůže, které jsem z nich vkusně stáhnul a shromáždil na návsi, hlavy obyvatel nabodnuté na barevných plůtcích kolem domků. Také najdou malý rybníček plný krve, kde jsem se koupal. Jmenuji se TRIANHNAIRT, jsem syn Kaina, Metuzalém, Kainit bez klanu. Přišel jsem si pro tento svět. Přišel jsem ovládnout Rhiannon.