NBA 09: The Inside - recenze

Stalo se již nepsaným pravidlem, že nás každoročně bombardují celkem tři hry s basketbalovou tématikou. Upřímně řečeno, ono toho zase není tolik, protože si pamatuji časy, kdy vycházelo klidně i deset basketů ročně (kde jen ty časy bojů mezi Segou a Nintendem jsou). Dnes je ale přece jen jiná doba a menší projekty nemají příliš mnoho šancí na úspěch. Proto se můžeme spoléhat prakticky pouze na tři herní giganty. Největší tradici zažívá NBA Live od EA, jehož letošní verze se opravdu povedla. Především vizuální stránka je bez zbytečného přehánění bezchybná. NBA 2k je zase ztělesněním výborné hratelnosti, kdy opravdu zažíváte reálný pocit z palubovky. A NBA 09: The Inside od SONY. To je bohužel uplakánek, který se krčí někde v koutku. Za chvíli se dozvíte mnohem více.

Abych nezačínal hned tak negativisticky, musím říci, že hra se od loňské verze celkem zlepšila. Především nový mód Life Story je přinejmenším zajímavý a přináší pár solidních novinek. Bohužel některé záležitosti, které jsou shodou okolností pro sportovní hru životně důležité, jsou trestuhodně zanedbané. Myslím tím především ovládání, které degraduje hru do odpadu prvního řádu. V obraně jsem si připadal jako podružný statista z hornídolní, který marně stíhal útoky soupeře. Ve hře totiž funguje jakýsi zámek, který namíří na vašeho obránce. Bohužel většinou zrovna na toho, kterého v situaci vůbec nepotřebujete. To mě neskutečně vytáčelo, protože současný trend v kolektivních sportech vychází především ze zabezpečené defenzívy. Tady bohužel obrana prakticky neexistuje. Zamrzí to, protože v útoku se pohybujete poměrně lehce a řadu situací můžete vyřešit hodně efektně. Jenže co je to platné, když vám soupeř vstřelí koš z každého protiútoku. Počítač navíc často volí vlastní animaci, čímž vám sebere možnost reagovat na protiútok. Jistě, vypadá to hezky, ale když vašeho hráče na nějakou chvíli nemůžete ovládat, je to celkem frustrující. Nevyvážený průběh hry pak přináší celkem nesmyslné výsledky, které realitě příliš neodpovídají.

Vraťme se teď na chvíli k režimu Life Story, který nabízí hru pro jednoho hráče, okořeněnou příběhem. NBA nabízí celkem tři linie příběhu, záleží pouze na tom, jaký hráčský post si vyberete. Já jsem si vybral svalnatého čahouna, který se nejvíce hodil na pozici centra. Vámi zvolený příběh popisuje celkem klasický postup z univerzitní ligy až k nejlepšímu hráči na světě, který bude rozhodovat o vítězi titulu. Na papíře to nevypadá nijak světoborně, ale ve hře to funguje překvapivě dobře. Hodně to připomíná americký sen o maníkovi, který dokázal uspět proti všem nástrahám, ale proč ne. Občas si každý z nás něco takového rád prožije, každý z nás má nějaké tajné sny. I zde se ovšem najdou výrazné chyby. Celkem nepochopitelně je mód krátký. V momentě, kdy vás to začíná opravdu bavit, se vlastně blížíte k závěru. Devět kapitol rozhodně není žádná díra do světa. Jakoby autorům rychle došla invence a nevěděli, co dál do hry vrazit. Krátkost je způsobena také tím, že většinou hrajete pouze část klíčového zápasu, klidně třeba poslední minutu. Samozřejmě je to napínavé, ale bohužel to trvá jen krátce. Škoda této promarněné příležitosti.

Klasická sezóna bohužel také neodpovídá standartům, které dneska považujeme za samozřejmé. Tolik oblíbené tradování hráčů se stalo nudným handrkováním o pár dolarů. Překvapilo by vám, že u výměny hráčů neuvidíte jejich statistiky. Světe div se, ale v této hře tomu tak skutečně je. V rámci utajení vám také počítač nesděluje přestupy ostatních týmů, takže se o nich často dozvíte až u vzájemného zápasu. Netřeba dodávat, že tímto přístupem manažerský mód trpí jak namožená herka, o taktických možnostech ani nemluvě. Vedle těchto nesrovnalostí nabízí NBA také sérii několika miniher, které ale nejsou vůbec zábavné a většinu z nich už jsem viděli u konkurence, navíc v mnohem lepším provedení. Ukazuje se, že nestačí něco sprostě okopírovat a pouze hodit koncept do hry. Rozhodně se mi nestalo, že bych si některou z těchto her chtěl zahrát ještě jednou.

Nepodařený dojem by snad mohlo zachránit grafické zpracování hry, bohužel se tomu tak neděje. Grafika působí hodně vousatým dojmem a připomíná spíše pokusy na PS2. Občas se mi až nechtělo věřit, že hraju hru, která je stará několik měsíců. Modely hráčů jsou jako podle jedné šablony, často jsem měl pocit, ž ovládám spíše roboty než lidi. Diváci symbolizují stádo nemyslících figurín, o nějaké povedené atmosféře se rozhodně mluvit nedá. Občas se sice dočkáme hezčí animace, ale ta výsledný dojem rozhodně nevytrhne. Hra tohoto typu navíc nemá čím dalším překvapit, zkrátka pokud hráči vypadají hrozně a většinu času se díváte na ně, nemá pro vás cenu čekat nějaké grafické orgie. Ani ozvučení nevybočuje z výše uvedeného trendu a je pouze průměrné. Komentáře u hry se neustále opakují a časem nudí k smrti. Pokračovat v hraní se u mě po nějaké době blížilo masochismu v jeho nejčistší podobě. Stále jsem hledal nějaké klady pod povrchem hry. Říkal jsme si, ono tam nakonec něco bude, ale bylo to zbytečné. Prostě, kde nic není, ani smrt nebere.

Občas stojí za to zahrát si tak mizernou hru, protože člověk si pak mnohem více váží těch povedených a s úctou oprašuje skvosty jako Bioshock nebo Fable2. Upřímně řečeno nechápu, proč se tvůrci pouští do takových dobrodružství s tak nejistými výsledky. Už minulý ročník stál za starou bačkoru a tento, byť přináší některá zlepšení, je na tom podobně. Navrhoval bych tvůrcům, zda by nebylo lepší začít prostě od začátku a pokusit se vytvořit jinou a lepší hru. Ostatně prodeje nejsou nijak závratné, o hodnocení ani nemluvě. Pokud si chcete zahrát nějaký vydařený basket, raději sáhněte po NBA Live od EA. Hra existuje také na PSP, ale neměl jsem odvahu se dále trápit a vůbec pokoušet osud. Příště to snad bude lepší!