Midnight Club 2 - recenze

Na úvod bych chtěl říct, že Rychle a zběsile jsem viděl v kině třikrát (radší se nebudu rozepisovat o tom s kým, jen by jste mě zatratili :)), hned jak vyšel na VHSkách jsem ho kupoval a když dostal otec k Vánocům DVD player, 27. 12. téhož roku už jsem zkoušel onu opěvovanou kvalitu DVD. Druhý díl jsem zatím shlédl jen dvakrát a i tak jsem slintal při pohledu na každé auto, ve snímku zobrazené. Proto v momentě, kdy jsem psal o této hře do novinek, už byla v mém mozku zavrtaná myšlenka (co myšlenka, horoucí touha), že si ji musím zahrát. Je tomu právě hodina a já ji dokončil, po dvou hrncích silné kávy si sedám ke stolu a píši tuto recenzi. Původ: Možná se vám tenhle odstavec bude zdát kapánek zbytečný, ale abyste pochopili atmosféru a kvalitu hry, musím se alespoň trochu zmínit o jejích tvůrcích. Když se řekne Rockstar Games, asi každému se vybaví série her GTA, potažmo alespoň její nejnovější díl GTA : Vice City, o kterém by vám celé hodiny vyprávěl kolega Toman. Méně lidem by se asi vybavila dvoudílná série Midtown Madness (jen tak na okraj její třetí díl, který zanedlouho vyjde, bude už jen pro TV obrazovky konzolářů). Zkušeností mají z tohoto oboru hodně a proto se dalo čekat jen to nejlepší, tak se na to podíváme. Realističnost: Města, ve hře jsou celkem tři (Los Angeles, Paříž a Tokyo), byla zpracována do nejlepších detailů. Tím nemyslím jen všelijaké detaily od odpravdového plánu města, ale i různé vertikální členění silnic (v Paříži a Tokyu už je to někdy až na tři úrovně), v tomto ohledu velmi pokulhává mapka, která to ve svém 2D zpracování nemá ani šanci mnohaúrovňové členění zvládat. Proto někdy nastávají zvláštní situace, například podjetí hledaného objektu. Realistická nejsou ani auta, na která jak jsme si už u hochů z Rockstaru zvykli. Nebyla zakoupena licence, čili se opravdovým autům pouze podobají (jen mimochodem mě děsně pobavil název prvního auta, které se jmenuje prozaicky Cocot). Realisticky působí i rozdíly mezi auty a motorkami (motorku máte v každém městě jednu). Auto jako tradičně má lepší ovládání, ale horší akceleraci a maximální rychlost (s tou akcelerací to není tak horký, když si po startu v autě zapnete nitro, motorka nemá šanci). Oproti tomu má motorka jeden problém. Pokud se až moc horlivě přiložíte v zatáčce uchem k zemi, bude vás vstávání stát drahocené vteřinky závodu. Pokud bych měl mluvit o poškozování vozidla, tak to se pojmu realita trochu vymyká a v tomto ohledu je to spíše arkáda. Po srážce v nižší rychlosti (takový padesát až šedesát kilometrů za hodinu) s jakýmkoli objektem, ať už vrazíte do budovy, nebo se čelně srazíte s kamionem, odnesete to pouhým poškrábáním laku. *reklama* Grafika: Hra je přes PS2 přetažená z XBoxu, čili to není úplný grafický zázrak. Dovolil bych si říct, že grafika je její nejslabší stránka. Ne, že by byla až tak špatná, ale hra zřetelně těží z toho, že všechny závody se jezdí v noci (kdo by taky od titulu s názvem Midnight Club očekával jízdu za bíleho dne na okruhu). Všechny vozy se krásě lesknou a na výběrové obrazovce nevypadají tak zle, ale v závodě už to není taková sláva. Ani budovy, či okolní doprava nejsou nijak božsky narenderované. I tak je to takový vyšší průměr u závodních her. Hratelnost: Jedním slovem strhující, když ji dohrajete, bude se vám chtít závodit dál a dál (během psaní tohoto článku jsem si na závod odskočil...., no zatím pětkrát). V hlavním herním módu, je každý závod rozdělen na tři části : najití soupeře (ze začátku je jen jeden, s pokračující obtížností roste i počet možných soupeřů, i když se mi místy zdálo, že jsou všichni stejní :)) a jeho následování až k místu závodu. Pak je obvykle závod na checkpointy a vše končí samotným závodem proti vámi nalezenému soupeři, popřípadě i jeho partě. V závodech, kde je nutné projíždění checkpointů v určeném pořadí možnost jezdit různými vedlejšími ulicemi moc nedoceníte, ale když musíte jezdit pouze všechny checkpointy v jakémkoli pořadí, je výhodou si občas skočit přes nějakou tu rampu, nebo projíždění mezi paneláky se velmi hodí. Malý tip, pokud budete následovat pokaždé toho, koho jste vyzvali, budete mít vždycky nejlepší cestu v kapse :). Hledání stále nových cest má ale své kouzlo, které vás udrží nějakých těch pár hodin po sobě hrát. Ovládání je v podstatě totožné s všemi ostatními závodními hrami, volant a manuální řazení, je varianta, která vám ušetří místy i půl minuty. Závěr: Midnight Club 2 je super hra, která chytne a podrží, jenom škoda té grafiky. Kluci z Rockstaru mají prostě hry podobnýho typu v malíku a povedlo se jim téměř dokonale zkřížit GTA a Midtown madness. Už teď se hrozně těším až MC2 dostane konkurenci v podobě chystaného sedmého dílu série Need For Speed s podtitulem Underground, který by měl jít Midnightu přímo po krku.