Mercenaries 2: World in Flames - recenze

Jak říkám, šéfe. Tahle džungle je naprosto šílená. Proti ní je Vietnam jak procházka růžovou zahradou. Neskutečný vedro, samá masožravá kytka a támhle se mihnul jaguár. Jenže to není ten největší problém, na který můžete v tomto pekle narazit. Jo, máte recht, jsou tady partyzáni, ti šmejdi, kteří bojují za osvobození celé téhle zpropadené země. Nic je nezajímá, jenom vraždění a velký bouchačky. Svatouškovský kecy o poslání revoluce si můžou strčit víte kam. Tady jde jenom o prachy. Tak proč si také něco nevydělat, kámo.

Když rekapitulujeme rok 2008, byl z pohledu Eletronic Arts rozhodně úspěšný. Pokračování sportovních sérií zaznamenaly solidní zlepšení a dostávají se opět na místa nejpřednější. Podobně třeba hororový Dead Space je často považován za největší překvapení roku. Tato recenze se pak bude věnovat akční záležitosti s názvem Mercenaries 2: World in Flames. No upřímně, hit to asi zrovna nebude, ale solidní hra, kterou zabijete nudu, na to bych si už možná s úspěchem vsadil.

Žoldáci jsou pokračováním (překvapivě), původně vyšli na Playstation 2. Dá se říci, že náročnou hráčskou obec zaujali, mix vojenské akce a GTA stylu byl příjemným zpestřením v klasických hrách. Tvůrci z Pandemicu jsou známí právě jako tvůrci akčních toboganů, vždyť vytvořili také zabijácké mimozemšťany ve hrách Destroy All Humans. Ale dost už historie a podívejme se raději na žoldáky z roku 2008.

Děj hry nás zavede do exotické Venezuely, která má s vojenskými akcemi letité zkušenosti. Vzhledem k politické korektnosti se přesunete do roku 2010, aby snad nikdo nebyl naštvaný (ale to se nepovedlo, vláda Venezuely totiž podala oficiální protest). Na začátku stojíte před výběrem ze tří postav, které se objevily již v prvním díle. Můžete zvolit černošského válečného veterána, sličnou Číňanku nebo švédského motorkáře Mattiase Nilssona, který se stal okamžitě mým oblíbencem. Ono se není čemu divit, drsňák s rukama plných tetování, který každý problém řeší dobře mířeným granátem (navíc ho mluví můj oblíbený herec Peter Stormare alias mafián z Prison Break). Ve hře se tedy stáváte perfektně vycvičeným žoldákem, který byl najat pochybným obchodníkem, aby zachránil váženého generála. Což o to, kšeft je kšeft a když navíc dostanete dobře zaplaceno, tak zkrátka není o čem mluvit. Bohužel po zachránění milého generála na vás nečeká tučná výplata, nýbrž rychlá smrt, stali jste se totiž nepohodlnými. Ale protože jste zkušený voják, smrti o vlásek uniknete. Je čas války a odplaty, bůh ochraňuj civilisty.

Po úvodní misi dostáváte do výbavy luxusní rezidenci, která ovšem slouží spíše k vojenským účelům. Jako záloha vám slouží několik kolegů (některé musíte najmout), kteří vám nabízejí dopravní prostředky a zbraně. Tedy věci, které budete ve hře nutně potřebovat. Hra před vás hodí krajinu malých vesniček, ale i větších aglomerací, pochopitelně také rozlehlých džunglí. Na mapě můžete hledat řadu nepovinných misí (zastřelení zločince, demolice obsazené budovy), ve kterých můžete získávat nové vybavení a také peníze. Po nějaké době zjistíte, že se mise bohužel opakují pořád dokola. Je to škoda, protože hlavní dějová linie není také zrovna synonymem originality. Na okupovaném území sídlí několik vzájemně nepřátelských organizací, pro které můžete pracovat. Hra si hlídá loajalitu pro jednotlivé frakce, takže když budete partyzánům zabíjet neustále jejich jednotky, těžko vám pak zadají novou misi. Abych pravdu řekl, samotný děl je poměrně prostinký a připomíná filmy z 80. let. Tehdy jsem se samozřejmě bavil, ale dneska je to už něco jiného.

Nevím, jestli je to pouze můj dojem, ale hra na mě od začátku působila nepřehledným dojmem. Když to srovnám třeba s GTA4, kde máte prvních deset misí na seznámení, tady vás prostě hra hodí do vody a plav si. Trvalo mi několik hodin, než jsem se v celé hře zorientoval, což mi připadne spíše jako lenost tvůrců, než jako má hráčská neschopnost. Mise jsou často zbytečně překombinované a zbytečně zabřednete nad nesmyslnou převahou vašich nepřátel. Co mě ale vyloženě vadilo, byly časté bugy ve hře. Malým příkladem může být touha vyšplhat se s vaší postavou na kopec. V půlce začne hrdina srandovně klouzat dolů (asi tam byl led, v létě je to častý úkaz), aby se později zarazil o strom. Jaké je však moje překvapení, když se od stromu nemůžu pohnout. Hra totiž nepočítala s tím, že se k palmě připlížíte z druhé strany. Nechápu, jak něco takového mohou testeři přejít bez povšimnutí, protože uvedená scéna se mi nestala jednou. Originálně jsem řešení vymyslel poté, co jsem si pod nohy hodil granát. Výbuch spolehlivě pokácel strom a já se dostal zase na cestu (přežil jsem!).

Na druhé straně, líbilo se mi ve hře jen tak se bezcílně toulat v pralese, jezdit v perfektně připraveném tanku nebo jen tak střílet a bořit. Ano vážení, ve hře můžete popustit uzdu své destruktivní povaze, zničit se dá opravdu mnohé. Až uvidíte realistický sesuv výškové budovy, uznale zvednete palec, tohle se autorům povedlo. Vůbec atmosféra hry není špatná a občas jsem si opravdu připadal jako účastník jihoamerických bojů. K tomu přispívají i latinské hudební rytmy, které rozproudí krev ve vašich žilách. Alespoň je tak trochu zachráněna rozpačitá struktura hry.

Co říci na závěrečné zhodnocení hry Mercenaries 2: World in Flames? Slušná grafika, atmosféra a hlavní charaktery. Ovšem koncept hry jsme už viděli mockrát, když připočtu časté chyby ve hře a občas také pocit nudy. Prostě vychází mi z toho lepší průměr. Zábavu si můžete prodloužit v kooperaci s kamarádem. Hra vyšla na PS3, XBOX360 a PC. Přeji příjemnou zábavu.