Medal of Honor: Pacific Assault - recenze

Tato již dopředu oslavovaná 3D akční střílečka se poprvé objevila v našich obchodech v únoru roku 2002 a za pár týdnů si dokázala najít opravdu velké množství fanoušků. Shostili jste se zde poručíka Powella a šli si vydobít vítězství na nejrůznějších evropských bojištích. Po tomto úspěchu přišli autoři s datadiskem Spearhead, kde jste se podívali do severní Ameriky. Nakonec poslední vydaný přírůstek do rodiny Medal of Honor vyšel v listopadu 2003, který se ovšem do našich srdcí zapsal spíše jako kaz na jinak čistých zubech. Ale dost vzpomínání na minulost! Na stole mi leží zásoba jídla, pití, instalace byla také úspěšně dokončena, a tak nic nebrání podrobit Medal of Honor: Pacific Assault (dál jen PA) podrobnému rozboru, v kterém se ukáže jestli si zaslouží nést toto honosné jméno. [b]Welcome to Pacific[/b] Co si budeme namlouvat - druhá světová válka se pomalu ale jistě vytrácí ze všeobecného zájmu a nahrazují ji hry zasazené do války ve Vietnamu a nyní i nedotčená oblast herním průmyslem, a to již z názvu vyplývající Pacifik. To byl také jeden z mnoha důvodů, proč jsem se na hru obzvláště těšil a také si jí vzal pod vzorný test již před pár týdny v preview, vycházející převážně z vydané demoverze. Tam se mé předtuchy jen potvrdili a do paměti se mi vryla svižná zábavná akce, dobrá umělá inteligence a návyková hratelnost. Nevím proč, ani kdo za to může, ale rovnou na začátku vám mohu prozradit, že hra mé očekávání nenaplnila ani z části, a tak zde máme velice rozporuplnou hru. Ale nepředbíhejme… Hra rozhodně začíná ve velkém stylu. Nestihnete se ani rozkoukat a už jste venku z velice příjemné pozice statického kulometu na vašem člunu, po kterém protivníci na molu padají jak hrušky. Ten vystřídá studená voda na březích atolu Tarawa a poté vyprahlý písek na samotné pevnině. Hned v úvodu se setkáme s menší nepříjemností v podobě výbuchu, kterému nelze uniknout. Jak asi po třetím projetí této (naštěstí) krátké pasáže zjistíte, že jde o nevyhnutelný fakt, který vás v blouznění vašeho hrdiny Tommyho Conlina přenese do hlubin minulosti, abyste si jeho příběh cti a statečnosti projeli osobně… Takové řešení ala vzpomínání na vykonané činy mi připadá jako zajímavý nápad, a tak jsem se pln elánu vrhnul do další mise – na Pearl Harbor. Zde mě čekalo další milé překvapení ve zvratu, ze začátku vypadající mírné bezpečné mise na zběsilou záchranu holého života. Budete totiž svědky zahajovacího útoku šikmookých Japonců na nepřipravené spojenecké lodě a letadla, a tak nezbývá než zasednout do člunu a zkrátit některým Japončíkům jejich dlouhou žílu života. To nebude ale jednoduché, a tak se po návštěvu člunu přesouváte do lodě, kde beze zbraně zachraňujete vaše kamarády z ohně. Tato část se mi opravdu líbila a adrenalin se v těchto okamžicích pohyboval na vysokých hranicích. Zakončení mise střílením z děla po letadlech je už jen odměnou na konci perného dne, a tak jsem se s ještě větší mírou optimismu vrhnul po hlavě do dalšího pekelně dlouhého nahrávání úrovně – do džungle na atol Makin. [b]Prokletá džungle[/b] Možná bych zase tolik nespěchal, kdybych věděl, co mě čeká. První dvě mise totiž byly nadstandard, který se vlastně už ve hře neobjevuje. Zase bych nechtěl, abyste mě špatně pochopili a rovnou hodili na PA velkýho bobana a šli se mrknout po jiné válečné hře, a tak to raději přesně vysvětlím. První dvě mise mě pravděpodobně zaujaly absencí později všudypřítomné a nepřehledné džungle. Ta vás totiž opravdu přivádí k šílenství, protože i když jste schovaní za tunou křoví, na hlavě máte další dva metráky hlíny, nepřítele nevidíte na sto honů daleko, klidně vám pak dá v té chvíli pro vás „neviditelný“ Japončík heada jak vyšitého, a to je při intenzitě těchto okamžiků vyloženě na provaz. Samozřejmě vás toto neprovází celou hru a najdou se i světlejší místa, ale těch je bohužel relativně po málu, a tak nezbývá než zatnout zuby a snažit se najít na hře pozitivní věci. Těch je tu naštěstí také dostatek… [b]AI a spolupráce[/b] A jednou z nich je i umělá inteligence vašich spolubojovníků a z části i nepřátel. Váš tým se povětšinou kryje za stromy, barely (pokud možno nevybuchujícími), a dokonce občas i někoho trefí. Protivníci jsou na tom podobně, akorát v několikanásobném počtu, a tak se budete mít rozhodně co ohánět. Jen mi trochu nesedlo až příliš časté používání bajonetů nebo nožů, i když pravda – to neodmyslitelně patří k válce. Na obou stranách se ovšem vyskytují občasné chyby, kdy se vojáci chovají asi tak inteligentně jako nastávající tchýně před svatbou. Řekl bych, že dva vojáci bojující každý za jinou stranu linie by asi neměli od sebe stát metr a koukat zcela jiným směrem. Tento a podobné případy se mi bohužel stávali docela často a dost to prudí v jinak dobré atmosféře. Již v nadpisu jsem nakousl něco o spolupráci. Vy, jako velitel máte totiž možnost zadávat vašim klukům i pár primitivních příkazů, které k mému štěstí plní vcelku vzorně. Tyto čtyři rozkazy: „Vpřed.“, „Ústup.“, „Krycí palba.“ a něco jako „Shromáždění.“, se ale dají použít pouze v některých chvílích, které pravděpodobně mají nutit, aby hráč vše nenechával na počítači a sám šel jako velitel první. Chybky se ovšem najdou i tady, a tak jsem jednou útočil na obrněný kopec, kde bylo Japončíku jak mravenců zcela sám a mí spolubojovníci v klidu postávali pod kopcem. Nepomohli příkazy ani vrácení, a tak jsem vzal hrdě do ruky Thomson a šel si svou čest vydobít sám. To je ovšem další nepříznivý zásah do plynulosti hraní a atmosféry, což zamrzí 2x. [b]Jeden velký SCRIPT?[/b] Čím dál častěji se v akčních hrách setkáváme s ne příliš oblíbenou věcí – scripty, tedy v překladu něco jako spuštění určité akce až po vykonání jiné věci. Tento druh hraní rozhodně dodává hře potřebnou atmosféru, ale v jistých okamžicích vám dokáže hru tak znepříjemnit, že to může dopadnout i kompletním odinstalováním hry a následným hozením do krabice s nápisem „Fucked scripts“. Podobné vylomeniny jako zboření mostu až poté, co zabijete určitý počet protivníků, bych klíďo spláchnul do hajzlu a šel si pro další pizzu, ale v PA se jedná o něco jiného. Zde si pro nás totiž EA připravili prasárnu největší, a to respawn vojáků i na těch místech, kde bylo ještě před dvěma vteřinami čisto jak v Hirošimě po shození atomovky. A tak se nevyhnete frustrujícím okamžikům, kdy se kryjete ze kamenem proti čelní střelbě a zatím vás Japonec „vytvořený“ za vašimi zády napichuje na svůj bodec. [b]Léčení a mezihry[/b] Abych hře pouze nekřivdil musím uznat, že se mi velice líbilo, jakým způsobem bylo vyřešeno léčení. Po téměř celou hru je totiž s vámi přítomen jeden medik, který dokáže uzdravit sebe a spolubojovníky, tedy včetně vás. Počet těchto pomocí je ale omezen podle obtížnosti. Například na střední (asi nejhranější) obtížnost máte tuto možnost 4x, na obtížnost realistic se hra stává v podstatě nehratelnou a medik se na vás mrkne pouze 2x za kolo. Tento druh léčení je o 100% lepší než lékárničky, protože dodává do hry takovou mini taktiku, kdy např. bojujete s pár hitpointy, abyste ušetřili na drsnější místa, kde se budu pomoc více hodit. Dalším, stále častěji se objevujícím jevem ve válečných hrách jsou tzv. mezihry, kdy se usadíte u těžké techniky. S tím se v PA rozhodně nešetřilo, a tak si vyzkoušíte nejrůznější statické kulomety, protiletadlová děla a flacky, projedete se v autě, a dokonce se podíváte i do kokpitu letadla. Většinu těchto věcí známe, a tak by bylo asi ztrátou místa a času je zde popisovat. Jediné s čím jsem se snad v ryzí válečné akci nesetkal je poslední zmiňované letadlo (Battlefield 1942 nepočítám). Do něj nakouknete v závěru samotné hry a zážitek to bude pravděpodobně rozporuplný. Nejdříve vás čeká příjemné sestřelování letadel kulometem, ale poté, co pilot umírá, je vše na vás. Bez servítek vám řeknu, že zároveň řídit letadlo myší a sestřelovat nepřátelská letadla je prakticky nemožné. Jedinou zábavnější věcí se tedy stává ničení věže, letiště a následné bombardování lodí. Pokud si ale nezvyknete na ne příliš povedené ovládání stává se tato pasáž opět hororem. [b]Zbraně na dvě věci… na ho*no a na nic[/b] Rozhodně nemívám ve zvyku si v akčních hrách stěžovat na zbraně. Tady mi ale chtě nechtě nic jiného nezbývá. Zbraně jsou totiž strašlivě slaboučké, a aby toho nebylo málo, ještě pomalu nabíjí. To je v rozporu s jinak svižnou hrou, a tak vám často nezbývá než se stylem „kamikadze“ vrhnout na přesilu a umlátit je pažbou. Ve svém batohu máte místo na dvě libovolné střelné zbraně, granáty, výbušninu a dalekohled, což mi připadá jako rozumná volba. Protože se většinou stane, že vám v průběhu mise dojdou náboje do základní americké zbraně (většinou Thomson), nezbývá než šáhnout po nepřítelově výzbroji. [b]Náplň a prostředí misí[/b] Již v úvodu recenze jsem se zmínil o ne příliš hratelné džungli, nacházející se ve většině misí. Kdybych ale takhle odfláknul vcelku zajímavé náplně některých misí, nebylo by to moc férové. Povedený Atol Tarawa a Pearl Barbor jsem již zmiňoval, a tak můžeme přistoupit rovnou k dalším částem hry. Následuje atol Makin, Guadalcanal a v závěru se znovu vrátíme na zmiňovanou pláž Tarawy, kde nás čekají opravdu tuhé boje o každá metr – to vše v 25 bojem nabitých misí. Úkoly v jednotlivých misích jsou sice různorodé, takže teoreticky i zábavné, ale drobné chybičky a bugy strhávají hratelnost na dno hlubin Tichého oceánu, což je převeliká škoda. I tak vás ale nemine bojování za nepřátelskou linií, bránění vybojovaných pozic, ustupování do vnitrozemí, tiché plížení džunglí a bažinami, zachraňování zajatců, dobývání vesnic a nebo časté ničení nepřátelských objektů. Také je zde část, kde se v bažinách setkáváte s odstřelovači. Možná to zní zajímavě a možná by tomu tak i bylo, ale muselo by být zatraceně jinak zpracované. Způsob „pokus - omyl“ není v dnešní době nějak oblíbený a to má na vině téměř neviditelné postavy v korunách stromů a nemožnost spatřit nepřítele dříve než on vás už také vidí. Naštěstí je tato část dostatečně krátká, abyste na ni rychle zapomněli. *25* *26* *27* [b]Audiovizuální stránka[/b] Ať už dělají EA jakékoliv hry, v jednom si můžeme být téměř jistí. Hra bude mít vždy perfektní ozvučení a špičkovou grafiku, s podporou nejnovějších serepetiček. Výjimkou není ani PA, a tak se nám při hraní naskýtá opravdu obraz hodný bohům. Ať se jedná o listy v džungli, chýše ve vesnicích, letiště, městečka nebo dokonalá mimika postav, vše je vyvedeno na výbornou a není v této části co hře vytknout. Animace, jak postav v samotné hře nebo jen mezi misemi jsou také vždy v perfektním pořádku a jsou naplněny válečnou atmosférou, která vás příjemně naladí na nadcházející kolo. Jedinou chybičku jsem zaznamenal v občasném prolínání textur, ale to bych byl už hodně přísný. Závěrem bych chtěl ještě poslat EA poděkování za skvělou grafiku, společně s velkým fuckem, za hardwarové nároky. Nerozjet hru bez sekání v rozlišení 1024 x 768 na střední detaily na sestavě Athlon 3000+, 1024 RAM a video kartě ATI ASUS 128 MB mi připadá už jako hodně silné kafe. Podle dostupných informací nepomáhá ani nejlepší grafické karty dnešní doby, a tak nezbývá než hrát PA na rozlišení 800 x 640. *28* *29* *30* [b]Verdikt[/b] Když se podívám nahoru na celou recenzi, vidím převážně chyby a nepovedené věci. Tak to, dámy a pánové, samozřejmě není a ve hře se setkáváme s dostatkem pozitivních a zábavných věcí. I tak je ale pokračování této legendy velkým propadem oproti prvnímu dílu a lidi v EA by se měli zamyslet, co udělali špatně. Nebýt scriptovaného respawnu protivníků, slabých zbraní, nepřehledné džungle, mohlo to být rozhodně mnohem lepší – potenciál tu rozhodně stále je.