Medal Of Honor: Frontline - recenze

Příznivci her ze 2. sv. války nemají moc široký výběr. Kromě dnes recenzovaného Medal Of Honor: Frontline mají k dispozici jen jeho mladšího bratříčka MoH: Rising Sun, nějaké ty simulátory útěku z vězení (Prisoner Of War, The Great Escape) a strategii Commandos 2. Z nich je však nejkvalitnější právě MoH: Frontline, který je navíc k dostání v platinové edici za příznivou cenu. Tak se na něj podívejme. *1* *2* Tato akce viděná z pohledu první osoby nás zavádí na evropská bojiště druhé světové války, a dočkáme se v ní nejenom skutečných historických misí (vylodění v Normandii, Market Garden) ale také fiktivních úkolů typu sabotáže německé ponorky či krádeže prototypu nového německého letounu. Právě okolo letadla HO-IX se točí jakýsi příběh celé hry, který je vyprávěn dopisy, jenž hlavní hrdina Jimmy Patterson dostává od svých nadřízených. Ty jsou však pouze ve stylu ,,Dobrá práce Jimmy, potopil jsi ponorku, tak teď utíkej, musíš ukrást plány bombardéru, ale dávej si pozor, budeš se pohybovat v oblasti, kterou zrovna bombardují spojenecké letouny. Hodně štěstí.' Dobrý příběh tedy od hry nečekejte. Podívejme se tedy na další, pro FPS důležitější aspekty hry. Tak třeba grafika. Ta si ani po dvou letech od vydání nevede vůbec špatně, ačkoli ke špičce má daleko. Hlavní ovšem je, že spolu s realistickými zvuky a působivou hudbou (nahranou symfonickým orchestrem) vytváří vynikající atmosféru, a to obzvláště při první misi, ve které se zúčastníte již zmiňovaného vylodění na pláže francouzské Normandie. Pozdější mise už bohužel atmosféru trochu ztrácejí, ale není to nic hrozného. *3* *4* Atmosféra sem, atmosféra tam, nejdůležitější je přece jenom hratelnost, obzvláště ovládání, což je věc velice ošemetná, protože DualShock nemůže nahradit pořádnou optickou myš. A bohužel, MoH: Frontline mohl být, co se týká ovládání, udělán o dost lépe. Poměrně často tedy přichází na řadu taktika míření pomocí úkroků, což je možná dost divný, ale mnohdy nejefektivnější způsob zabíjení nepřátel. Těch je ve hře celá řada, od běžných německých vojáků přes nebezpečné kuchaře (ti si zřejmě nakoupili v teleshoppingu opravdu hodně sad kuchyňských nožů, které po vás s oblibou házejí. Au.), až po vycvičené příslušníky SS. Umělá inteligence je na poměrně slušné úrovni a vaši nepřátelé se často kryjí za překážky, střílí naslepo nebo inteligentně házejí granáty. Pokud si jich nevšimnete, máte smůlu a mnoho zdraví se odporoučí. To nepotěší obzvláště tehdy, když už vám žádné zdraví nezůstane, jelikož hra nedovoluje ukládat kdykoli se vám zachce, a nemá ani žádné checkpointy, takže když položíte život na konci mise kvůli nějakému Němci s Panzerschreckem, kterého jste v tom spěchu přehlédli, musíte vždy začít úplně od začátku. Abyste se mohli bránit, tvůrci připravili celou řadu rozličných zbraní, od pistolí přes pušky, samopaly a granáty až k bazuce a jejímu německému protějšku Panzerschrecku. Hra je rozdělena do 5 celků po 2-5 misích, což je bohužel poměrně málo. Hra se to snaží zachránit ohodnocováním vašich výkonů, a pokud se vám nějaký celek podaří uhrát na zlatou hvězdu, otevře se vám galerie filmečků, a pokud jste takoví machři, že na zlatou hvězdu uhrajete celou hru, čeká na vás ještě jeden bonus, který zde ovšem prozrazovat nebudu, abyste nepřišli o překvapení (No jo, odhalili jste mě. Mně se to ještě nepovedlo). Získat zlatou hvězdu však není žádný med, obzvláště na nejtěžší obtížnost (ty jsou ve hře tři), a životnost hry to celkem spolehlivě prodlužuje, což je jenom dobře. *5* *6* Tak, ani to nebolelo, a jsme na konci recenze, a na řadu by mělo přijít shrnutí. Tak dobrá, MoH: Frontline je kvalitní akce z poměrně atraktivního prostředí, navíc za dobrou cenu. Kromě menších problémů s ovládáním, trochu kratší délky a občas pokulhávající grafiky jí lze vytknout jedna důležitá věc, a tou je absence jakéhokoli multiplayeru. Hlavně kvůli tomuto nedostatku se tedy hodnocení nedostalo výš, než jak je uvedeno v tabulce. Škoda.