Legendary - recenze

Pokud hrajete většinu nových her, občas se vám může stát, že prostě a jednoduše nestíháte. Nějakou hru třeba pustíte jenom na pět minut, jinou nepustíte vůbec. Jednou za čas se proto rozhodnu dohnat resty a zahrát si i nějakou tu hru, která se mi válí doma. Tentokrát padl zrak na akční FPS Legendary. Přestože měla tato hra otřesné recenze, dal jsem jí šanci. Nic naplat, chybami se člověk učí. Příště už rozhodně ne.

Příběh hry nás uvádí do jakéhosi pseudosvěta, kde pár mamlasů začalo přemýšlet. Na tom by nebylo nic divného, myšlením se lišíme od zvířat, ale otevřít Pandořinu skříňku, to rozhodně nebyl nápad hodný následování. Z bedny se vyvalily nestvůry, které známe z bájí a mýtu a rychle začali decimovat ubohé lidstvo. Vše se dozvídáme z animaček, které jsou opravdu maximálně odporné. Nechápu, jak někdo vytvoří tak šeredné obličeje, které nevyjadřují ani unci emocí. Hláška miluji tě pronesená s cynickým úšklebkem bezvýrazným hlasem ala Star Trek mě vyloženě dostala. Hlavní hrdina je nějaký tragéd jménem Charles Deckard, který se k otevírání nachomítl a za odměnu získal popálenou ruku. Má to však jednu výhodu, protože může touto rukou nasávat duše, tudíž získal schopnost léčení a kouzel. Nezbývá než popadnout brokovnici a vydat se lov příšer (osobně bych spíše hledal, kde nechal tesař díru).

Celkem zajímavý koncept a slušná hudba je brzy zmršen ostatními komponenty, které by měly tvořit dobrou hru. Grafika hry je podprůměrná, ani před třemi roky by nás nepřekvapila. Když to srovnám třeba s Gearsy2, kteří vyšli přibližně ve stejnou dobu a jsou světlené roky daleko. Grafika je navíc hrozně fádní a brzy jen znuděně procházíte stále stejnými prostorami. Samotnou kapitolou hry je její zmršené skriptování. Už dlouho se mi nestalo, že bych ve hře přišel na nějaké místo, MINUTU se nic nedělo a následně se vlivem nějaké okolnosti otevřela cesta dál. Úplně se tak vytrácí pocit překvapení, protože vy už víte, že se prostě musí něco stát, jinak byste nemohli dál. Nevím, ale tester si dal rozhodně dovolenou, případně vůbec nepřišel. Už dlouho si nepamatuji, že bych měl po pěti minutách hry tak sklíčené pocity jako u Legendary. Protože však většinu her dohrávám a chtěl jsem jí dát šanci, pokračoval jsem dál.

Dobrá střílečka je založena na zbraních, proto mám třeba rád první díl Resistance nebo starší Black, protože v těchto hrách si někdo opravdu se zbraněmi vyhrál. V takových hrách je přímo požitek střílet (a teď to rozhodně není oslava násilí, víte, jak to myslím) a každá zbraň má ve hře svůj význam. V Legendary jsou použité klasické zbraně a svým provedením zpackaný projev rozhodně nezachrání. Navíc můžete vzít jen omezený počet bouchaček, což při takové řezničině rozhodně nepotěší. Co naopak vezme za srdce, je neustálá přítomnost požární sekery, se kterou lze vyřešit kdejaký problém i bez nutnosti něco zapalovat. Jen kdyby ty příšery nebyly tak rychlé.

Když tak mluvíme o příšerách, je načase si povědět něco o jejich grupě. Nejčastěji se potkáte s vlkodlaky nebo grify, ale čekají na vás i tužší protivníci jako třeba Minotaur nebo obrovská krakatice, likvidující Londýn. Zvlášť zástupci vlčího druhu jsou parádně vymodelovaní a také jim někdo naštěstí nadělili do vínku slušnou rychlost. Ve větším počtu vám pak mohou celkem slušně zatopit. Bohužel autorům celkem rychle došla invence, takže moc dalších nepřátel nepotkáte. Je to určitě škoda, protože tady mohli tvůrci zapojit fantazii na plné obrátky, antická mytologie nabízela celkem dost možností, jak se vyřádit. Příšery pak nahradili lidskými vojáky, kteří jsou mimořádně tupí a sloveso krýt se v jejich slovníku neexistuje. Svižné tempo brzdí všudypřítomné bugy, takže poměrně často se nebezpečný protivník zasekne v rohu a jen tupě zírá, jak ho mlátíte do hlavy sekyrou. Asi přemýšlí o tom, že ho bolí hlava a za chvíli prostě chcípne. Jindy zase parta vlkodlaků útočí tak, že nevíte, kam dřív skočit. Programátor, který byl odpovědný za umělou inteligenci, si zřejmě ke konci projektu vzal dovolenou. Všímavý čtenář jistě namítne, že se hráč nemusí spoléhat na počítač a může zkusit hru po síti. A já mu odpovím, že sice může, ale nejdříve se musí s někým domluvit. Náhodné zkoušení totiž nevedlo k ničemu, tuhle hru nikdo nehrál. A nutno dodat, že se vůbec nedivím.

Změnila se nějak výrazně hry při dalším postupu k vytouženému konci? Bohužel musím konstatovat, že nijak závratně. Naopak se dostavuje pocit silné nudy, protože většina situací se stále opakuje. K nedobrému pocitu ze hraní přispívá také prapodivný systém ukládání. Občas se vám stane, že se hra automaticky ukládá prakticky každé tři minuty, jindy opakujete zdlouhavou pasáž, protože jste někam spadli, případně vás nesmyslná přesila zabila. Hra také prověřuje vaše mozkové závity, takže jednou za čas např. musíte ustřelit nosníky mostu nad vaší hlavou, abyste se dostali dál. Čert ví, proč to tvůrci cpali do takového druhu hry, asi se trochu chtěli inspirovat Half-lifem 2. Rozhodně se jim to ale vůbec nepovedlo. Sílou vůle jsem se přinutil, abych hru dohrál a největší „zářez“ mě čekal na konci. Za dohrání hry jsme měl dostat 50 ajchů, ovšem známý zvuk se tentokrát neozval. Zase jednou chybička, ani opakované hraní poslední kapitoly vytouženou odměnu nepřineslo. Tohle byla opravdu poslední kapka.

Proč vlastně píšu recenzi na takovou havárii? Důvod je zřejmý. Člověk si často neváží vynikajících her, které si má možnost zahrát. Shodou okolností jsem vedle Legandary zkoušel také Killzone a Call of Duty 5 a člověk pak často nevěří vlastním očím. Jak je možné, že vývojáři mohou vypustit takovou zhovadilost typu Legendary. To neviděli, jak je tato hra mizerná. Nebo už prostě proinvestovali do projektu tolik peněz, že hru prostě museli vydat. Jenže jak k tomu příjde spotřebitel, který si často za těžce vydělané peníze koupí avizovanou akční pecku, ale nakonec spláče nad výdělkem. Zkrátka tuto hru rozhodně nedoporučuju, širokým obloukem se jí vyhněte, jinak budete velice zklamáni.