Kill Bill vol.1 The Soundtrack - novinky

"Bang, bang … hi shot me down …" Téměř pro všechny, snad jen s výjimkou těch, kteří do kin zavítají tak maximálně u příležitosti premiéry nového dílů Pána prstenů či Matrixu, je Quentin Tarantino a zvláště jeho filmy naprosto nepřehlédnutelný fenomén. Zároveň je však záhodno dodat, že pokud jde o filmy Quentina Tarantina, je třeba navíc doplnit také přívlastek "nepřeslechnutelný". Jakže to bylo myšleno? Začít samozřejmě nelze nikde jinde, než u samotné osoby režisérovy. Ten totiž namísto toho, aby hudební doprovod svěřil na starost marketingovému oddělení, či v lepším případě někomu s patřičným vzděláním a citem, si hudbu, která bude hrát na pozadí jeho geniálních obrazových symfonií, výhradně vybírá sám. Ale nejzajímavější je především ten fakt, že doposud se mu ještě nepodařilo sáhnout vedle. No uznejte sami: soudtrack k filmu Pulp Fiction : Historky z podsvětí je kultovní pomalu jako film sám a jeho nejvýraznější motivy zaznívají snad ze všech možných i nemožných míst (ať už jde o zakouřený lokál pochybné kvality či městskou knihovnu...). A čím že to je? To bohužel ví asi nejlépe Quentin sám, každopádně jeho talent vytáhnout perlu z moře braku je skutečně nezpochybnitelný. Písně vybrané jako doprovod jeho filmů neskládají známí nebo komerčně úspěšní interpreti a pakliže jsou staršího data, můžete dát krk na to, že rozhodně nešlo o singly vyhřívající se na předních příčkách hitparád. Na druhou stranu, o to více toho divákovi Tarantinem vybrané skvosty řeknou, dají obrazu nový rámec a nebo dokonce odvyprávějí kus příběhu za režiséra. Se soundtrackem k jeho prozatím poslednímu filmu vypomohl Quentinovi také RZA, člen legendárního hip-hopového uskupení Wu-Tang Clan a autor hudebního doprovodu velice zajímavého filmu Ghost Dog - Cesta samuraje. Ten si nakonec přizval ještě Larsena Ulricha, bubeníka neméně legendární skupiny Metallica, a společně se všichni tři pustili do díla. *1\* \*2* A jaký je tedy výsledek? Možná to bude znít divně, ale téměř stejný jako film. Jestliže je Kill Bill vol.1 stylový, tak to samé se dá s úspěchem tvrdit o jeho hudebním doprovodu. Je -li Kill Bill vol.1 barevný a různorodý, i náplň hudebního nosiče se stejným názvem obohaceným jen o zkratku O.S.T. se liší skladbu od skladby. A jestliže je Kill Bill vol.1 plný úžasných filmařských nápadů a vychytávek, tak vám zaručuji, že skvělé nápady najdete i na tomto soundtracku. Důležitější však je, zdali se to všechno dobře poslouchá a jestli ta spousta skvělých nápadů drží pohromadě. A tady není odpověď zdaleka tak jednoznačná. Vše otevírá úvodní srdceryvný vokál Nancy Sinatrové Bang Bang (My Baby Shot Me Down), který zazní hned během černobílého začátku filmu a jenž lze rovněž označit za hlavní a nejpůsobivější motiv. Jde právě o jednu z těch písní, které divákovi v potemnělém kinosále našeptávají, avšak neodhalují a při samotném poslechu pak navíc dýchají neskutečně silnou atmosférou. Skladba je jednoduše nádherná a nelze se ubránit představě, jak hraje poškrábaná gramofonová deska deštivým večerem - překrásná noirová deprese. Po jejím skončení již následuje hudba nesoucí se na zcela jiné vlně. Tak jako potemnělý začátek filmu vystřídala sekvence natočená ve stylu spagetti westernu, střídají uplakanou baladu hudební kulisy malované do žhavých jižanských melodií, někdy koketujících s latinou (Don't Let Me Be Misunderstood - Santa Esmeralda), či prostými westernovými (The Grand Duel od známého skladatele hudby právě k spagetti westernům Luise Bacalova), či country motivy (That Certain Female jenž má na svědomí rokenrolový zpěvák Charlie Feathers). V závěru pak opět skladby dostávají jiný odstín, opět v souladu s tím, jakými barvami bylo namalováno dění na filmovém plátně. Dojde tedy na čisté a krásné japonské (či snad "samurajsky výsostné"?) melodie. Pochopitelně dojde i na obzvláště vypečené hlášky. *3\* \*4* Přestože zdánlivě bylo dílo dotaženo téměř k dokonalosti, něco nám tady nehraje. V čem je tedy chyba? Proč vše nefunguje tak, jak by mělo? Tím hlavním důvodem je především fakt, že ač soundtrack obsahuje téměř bezvýhradně opravdu výborné skladby, některé z různorodého celku vybočují zkrátka více než jiné. A tak kromě šestice nejsilnějších melodií, mezi něž patří již zmiňovaný part Nancy Sinatrové, Battle Without Honor or Humanity, jehož jste si mohli dosyta užít, už když jste s otevřenou pusou zírali na svižný trailer ke čtvrtému Tarantinovu filmu (a jehož si v případě, že se pro opatření nosiče s filmovou hudbou nakonec rozhodnete, bezpochyby ještě užijete, protože skladba je natolik strhující, že neztrácí kouzlo ani opětovným přehráváním...), "japonský" rock'n'roll Woo Hoo v podání The 5.6.7.8's a procítěné instrumentální skladby Twisted Nerve, The Flower of Carnage a The Lonely Shepherd, veškeré ostatní skladby vyznívají téměř naprázdno. Je třeba zdůraznit, že opravdu existuje rozdíl mezi soundtracky, na nichž je napsáno "Music from..." a mezi těmi, na nichž je napsáno "Music inspirated by..." a v případě doprovodné hudby k prvnímu dílu Tarantinovy lahůdky jde bezpochyby o ten prvně jmenovaný případ. Pokud tedy chcete rozšířit svoji sbírku o nějaký burácející a hitově založený CD nosič, hledejte jinde. My ostatní potom můžeme také hledat, protože mezi krásou, kterou nabízí Kill Bill vol.1 O.S.T., jednoduše najde to své každý. Každý, kdo má alespoň trochu chuti hledat (ať už by to měla být hudba pro klidný večer či něco svižnějšího). Nehledě na to, že bez filmu nabízí hudba jen o něco málo méně výrazný prožitek. Na to "o něco málo" bych, prosím, kladl důraz... Datum vydání: říjen 2003 Formát: soundtrack Interpret: The RZA, Nancy Sinatra, Charlie Feathers, Luis Bacalov, Isaac Hayes, Al Hirt, Tomoyasu Hote, Santa Esmeralda, Charles Bernstein, Meiko Kaji, Zamfir Žánr: různé Verdikt: Výborná hudba k výbornému filmu, bez vizuálního podkladu však pro naprostou většinu lidí jen těžko stravitelná.