Jedna ruka netleská - recenze

Jedna ruka netleská „Nečum na mě, nebo ti uříznu ruku!“ Nebudu se nikterak tajit tím, že předchozí autorský počin Davida Ondříčka Samotáři považuji za dosud nejlepší film, jenž vznikl za dobu existence samostatné České republiky a to, že mu uteklo jediné možné ocenění naší filmové produkce, tedy Český lev, je dle mého názoru vpravdě nešťastné. Samotáři, jenž posbírali i několik ocenění z nejrůznějších filmových festivalů spojovali v sobě hořkou tragiku života „singles“, planou výpověď o ztrátě schopnosti komunikovat i vtipnou komedii a navíc to vše bylo zahaleno do krásného výtvarného zpracování a ochuceno nádhernou hudbou. Skoro by se chtělo zakřičet „Učte je na školách ,proboha, tak na co čekáte?“ Nicméně to, že se podobný úspěch nedostavil zcela vyvážilo to, že si Samotáři naprosto získali filmové diváky naší co do rozlohy nepříliš velké zemičky, důkazem čehož je jak „kultovno“ některých nezapomenutelných dialogů a hlášek, ale možná i návštěvnost námi recenzovaného filmu. Od dob Samotářů však uplynul již nějaký pátek a nyní přichází do českých kin další film, pod kterým je David Ondříček podepsaný jako režisér a i spoluautor scénáře, přičemž při tvorbě příběhu mu nepomáhal nikdo jiný než Jiří Macháček, známý jako frontman skupiny Mig 21 a protagonista jedné z hlavních rolí právě v Ondříčkových Samotářích (kdo by mohl zapomenout na již klasické: „Já si myslím, že lidi málo hulej…“). Svůj společný výtvor pojmenovali Jedna ruka netleská, označili za černou komedii a vyslali do světa. Naskýtá se tedy hned několik otázek…překročil David Ondříček svůj stín? Jak vypadá ve výsledku film, jehož scénář psali dva tak rozdílní lidé? Jakým je Jedna ruka netleská vlastně filmem, lze je pokládat za druhý díl tolik oblíbených Samotářů? Odpovědět by jsme si měli především na tu poslední z nich. Tedy ne, Jedna ruka netleská rozhodně není slučitelná s představou druhých Samotářů, a pokud bych měl tento snímek charakterizovat mimo rámec závěrečného hodnocení, nazval bych jej filmem prostě a jednoduše jiným. *reklama* Už jen samotný příběh je pro účely běžné filmové recenze téměř nepoužitelný, neboť jej lze shrnout do jedné nepříliš obsáhlé věty typu „…trable dvou věčných loserů…“ .Pokud se vám to zdá až podezřele málo, věřte, že přesnější charakteristiku děje byste hledali jen velice těžko. Celý ten propletenec situací začíná ve chvíli, kdy hlavní hrdina Standa (Jiří Macháček) naivně přistoupivší na to, že si odpyká trest ve vězení za zločin, který nespáchal, po svém propuštění poznává Ondřeje (Marek Taclík), rtuťovitého chlapíka jemu podobného ražení. To je startovní moment, po kterém vás již naplno do sebe vtáhne sled mnohdy podivných a někdy i vysloveně absurdních událostí, mezi nimiž se nenápadně proplétá prostá příběhová linka s lehce překvapivým rozuzlením. Děj filmu na sebe nabaluje skutečně velké množství témat, ať už jde o náznaky gangsterky (v tomto případě je nutné jmenovat výborného Ivana Trojana), love story či trefné parodie. Vše je však vždy nějakým způsobem „zaokrouhleno“ do reality všedních dní či záměrně shazováno nabalováním dalších a dalších kvant náznaků a narážek na kupříkladu jiná filmová dílka, či popkulturní vzory. Struktura příběhu je tedy jednoduše podivná, což se však o Samotářích dá s úspěchem tvrdit také. Co však předchozí film Davida Ondříčka a jeho současný snímek Jedna ruka netleská nespojuje, je ryzost originality námětu. Zatímco Samotáři byli jednoduše sví, sami sobě vzorem i originálem, dílko Davida Ondříčka a Jiřího Macháčka v sobě zkrátka nezapře (byť možná nevědomky převzaté) cizí vzory. Konec příběhu, v němž se sklepení vegetariánské restaurace změní na hodokvas návštěvníků s lidožravými sklony je kupříkladu vděčným námětem mnoha povídek humoristických časopisů. Vývoje některých situací a dialogů zase připomínají kdesi v zaprášeném koutu paměti uschované dávno vyslechnuté vtipy (naštěstí zde je míra vkusu taková, že ve výsledném dojmu nejde o trapnost typu Kameňák). Dívku, již na nepatřičných místech obšťastňuje malý psík jsme již mohli například shlédnout v pubertální „komedii“ Pařba a podobně. Své filmové vzory Ondříček ani Macháček nijak nemaskují, dočkáte se koneckonců i lehké připomínky seriálu Profesionálové a dle jejich slov mají hlavní postavy základy ve filmu bratří Coenových Big Lebowski. Přesto jsem na rozpacích, zda lze ten hlodavý pocit „tohle už jsem někde viděl…“, jenž se dostaví po shlédnutí filmu označit za příjemné zpestření, či za výrazný zápor. Postupme však dále, protože hlavním lákadlem filmu Jedna ruka netleská je zcela pochopitelně ono označení „černá komedie“ s čímž si lze spojit i ty příjemné okamžiky svíjení se ve spodní polovině sedačky v křečích smíchu (pakliže by to byly křeče žaludku, už by asi tak veselo nebylo…). Jedna ruka netleská je opravdu až po okraj naplněna kvalitním humorem, byť, jak už jsem naznačil výše, mnohdy lehce povědomým. David Ondříček prohlásil, že patrně žije v iluzi, že si rozumí s mladší generací, do níž se již sám neřadí. V iluzi však zcela zřejmě nežije, protože se mu opět povedlo pobavit vcelku široké spektrum diváků a to i při zachování vysoké úrovně vkusu (což bývá některým tuzemským sníkům bohužel cizí, není-liž pravda). Na rozdíl od některých recenzentů bych se však bál označit jeho film za crazy komedii, protože byť jsou některé momenty vrcholí do absurdních situací a neskutečných rozuzlení, v naprosté většině případů se na vypointování projevil i přínos spoluautora scénáře Jirky Macháčka a některé vtípky bych se nebál označit za „migovského“ ražení. Je to zkrátka druh humoru, který vás stejně v poslední chvíli záběru donutí soucitně usmát se, abyste se jaksi ospravedlnili před vlastním svědomím. Nutno však doplnit, že do hořkosti a ironie Samotářů to má stále daleko. Co však Ondříčkovu prvotinu připomíná mnohem více je, že film je sám o sobě panoptikem těch nejrůznějších existencí a lidí s nejrůzněji pokřivenými charaktery. Titulní hrdinové - krásně naivní a nesobecký Standa a křečovitý frajírek Ondřej jakožto ústřední dvojice notně upoutají pozornost. Již zmíněný Ivan Trojan hraje chladně se chovajícího podivína, jenž se však k hlavním hrdinům chová jak se na správného gangstera patří. Mimo tuto svoji roli je však utiskován svojí manželkou (Klára Pollertová - Trojanová), která koneckonců celou svoji rodinu tyranizuje zakazováním všeho, co je vědecky prohlášeno nezdravé a co by mohlo mít negativní vliv na děti (včetně televize, mobilních telefonů atd.). Svoji frustraci si tedy vybíjí v převleku nacistického Vůdce. A podobném duchu bychom mohli pokračovat ještě delší dobu. S tímto tématem pochopitelně souvisejí herecké výkony, které nelze než nadšeně kvitovat. Prim samozřejmě hraje Jiří Macháček a Ivan Trojan. Avšak jejich herecký kolega Marek Taclík za nimi o mnoho nezaostává. Za naprosto okouzlující pak považuji působení ženských elementů Kristýny Lukešové a Isabely Bencové. I výtvarná stránka snímku Jedna ruka netleská je na výborná. Nejde jen o lehkost, se kterou David Ondříček přebíhá ze stylu do stylu, od vážnějšího tématu k parodii, ale i o barevné slazení některých scenárií, o souladu barvy a hudby a citu pro zvláštní a neopakovatelné hry světla a odlesků. Po této stránce film skutečně vyniká. Naprosto úchvatná je filmová hudba, kterou opět vybral, sestavil a namixoval J.P.Muchow - guru české taneční scény a polovina uskupení Ecstasy of Saint Theresa. Ten koneckonců patří k dlouhému výčtu lidí, kteří se jako filmový štáb podíleli i na Samotářích a nutno podotknout, že i v tomto případě co se atmosféry a ucelenosti týče exceloval. Mezeru mezi natáčením obou filmů Davida Ondříčka si J.P.Muchow ještě ozvláštnil komponováním hudby k experimentálnímu filmu Sen, aby se pak mohl vrátit a vytvořit okouzlující hudební doprovod, který v sobě s neskutečnou lehkostí proplétá celou škálu stylů. Od hip hopových beatů po kytarové riffy a někde na pomezí stojí lehce tepající taneční hudba koketující s chill outem a drum’n‘ bass. Musím se přiznat, že již dlouho jsem se na nosič s doprovodnou hudbou k filmu netěšil tolik, jako na soundtrack k Jedna ruka netleská. Z výše napsaných vět je tedy již jasný můj závěrečný verdikt, a to že Jedna ruka netleská je skutečně povedeným filmem a troufnu si tvrdit, že nejen na české poměry. Shrnuli jsme všechny klady a posčítali všechny zápory, zbývá však odpovědět si na poslední mnou položenou otázku…překročil tedy David Ondříček svůj stín? Já sám se přikláním spíše k tvrzení že ne, pakliže by tomu tak bylo, našli byste v kolonce procentuálního hodnocení zřejmě číslo trojciferné. Samotáři v mých očích nastavili pomyslnou laťku opravdu vysoko, nepodařilo-li se ji však čistě přeskočit, tak potom ji minimálně dorovnat. A to byste si samozřejmě neměli nechat ujít. Jan „Racer“ Nemček Jedna ruka netleská Premiéra : 21.8. 2003 Délka: 142 minut Znění: české Režie : David Ondříček Scénář: David Ondříček, Jiří Macháček Hrají: Jiří Macháček, Marek Taclík, Ivan Trojan, Klára Pollertová - Trojanová, Kristýna Lukešová, Isabela Bencová, Jan Tříska aj. Hodnocení: 83%