Jazz and Faust - recenze

Při svých návštěvách v obchodech s PC hrami se pokaždé dívám, jakéže adventury jsou právě k mání. Nabídka není dnes kdovíjak široká, a tak si často dokola prohlížím tytéž hry, respektive jejich barevné krabice. Nepřehlédnul jsem tudíž ani tu s nápisem Jazz and Faust, na které text sliboval výtečné námořnické dobrodružství. Díky její nižší ceně jsem dokonce přemýšlel o její koupi. Naštěstí jsem se nenechal zlákat a mohu si jen gratulovat. Důvody mé radosti jsou dva. Zaprvé - před pár měsíci vyprodávala Cenega sklady a já si Jazze a Fausta koupil za směšných padesát korun. Druhým důvodem je jednoduše fakt, že JaF není hrou, která by hráči za plnou cenu nabídla dostatečně kvalitní zábavu. Už samotný úvod do hry vzbudil moje pochyby. Nemastné neslané intro mě nijak nenadchlo a v průběhu hry jsem překvapeně zjišťoval, že jde vlastně pouze o videa ze samotné hry poskládané za sebou. Následně mě hra laskavě vybídla, abych si vybral, za koho budu hrát - za poctivého kapitána Fausta nebo svobodomyslného pašeráka Jazze? Bravo, dva hratelné charaktery jsou zajímavým a zpestřujícím nápadem. Vybral jsem si Fausta a hupl do hry. Jenže to nebyl ladný skok do křišťálově čisté laguny osvěžující hráčovu mysl, alébrž pád na tvrdou betonovou dlažbu. Abyste rozuměli - den předtím jsem dohrál The Longest Journey, adventurní skvost, a stále jsem žil v herním opojení. Rychlý přechod k JaF, sotva průměrné hře, na mě zapůsobil lehce drasticky a po prvních minutách jsem byl značně rozčarovaný. První, čeho si člověk všimne, je grafika (pochopitelně). Hra je sice jen půldruhého roku stará, ale kdybych to nevěděl, hádal bych jí víc. Tím nechci říct, že je vizuálně ošklivá, některé lokace jsou vskutku povedené. Jen mi to celé připadalo nedetailní a rozmazané. Aby taky ne, když je hra uplácaná v rozlišení 640 na 480. Rozlišení poněkud archaické i na rok 2002 Ovšem průšvih nastává ve chvíli, kdy Faust poprvé otevře pusu. Postavy jsou kompletně česky namluvené, nicméně úroveň dabingu mě nijak nenadchla. Faust je toho zářným příkladem. V některých situacích mluví jako Mirek Dušín v hluboké depresi, přítomnost děla v přístavu komentuje, jako by dostal kopačky, a prapor na zdi s modulací učitelky prvního stupně. A co teprve v hospodě. Tam lidé mluví chvíli normálně, chvíli se za jejich hlasem nese výrazná ozvěna - jako v jeskyni. Dojem amatérismu byl dokonán, když jsem se před hospodou na cosi zeptal sedícího dědka a místo odpovědi se mi začal přehrávat rozhovor mezi kapitánem a jeho milou ze začátku hry. Daleko hůř je na tom ale náplň rozhovorů samotných. Opravdu jsem dlouho nezažil tak slaboduché plky, jaké do hry nacpali lidé ze Saturnu. Člověk, který měl dialogy na starosti, evidentně trpěl akutním nedostatkem fantasie či inspirace. A tak ani nepřekvapí, že rozhovor samotný nemůžete vůbec ovlivňovat. Žádná situace, kdy je třeba se rozhodnout jakou odpověď či otázku položit tady neexistuje. Jednoduše klinete na postavu a ta s vaším hrdinou přehraje nezáživný rozhovor. Základním pilířem adventur je ale řešení puzzlů, ale ani tahle stránka hry se přespříliš nepovedla. Nevím, zda to byl pokus autorů o originálnější pojetí, každopádně to nebylo pojetí nejšťastnější. Věc se má totiž tak, že spousta předmětů se ve hře zničehonic objevuje až ve chvíli, kdy je čas je použít. V praxi to znamená, že v lokaci, kterou jste už několikrát proběhli, zčistajasna přibude potřebný předmět, a tak hra chvílemi mutuje do situací, kdy dokola pobíháte lokacemi a hledáte, kde je něco nového. Některé předměty jsou pro jistotu umístěny tak, aby byly těžko k nalezení nebo nejsou vidět vůbec(!). V takové chvíli se hodí návod, který by jinak snad nebyl zapotřebí, neb JaF není příliš těžkou hrou Málem bych zapomněl na inventář, který je řešený vskutku netradičně. Při otevření zabírá více než třetinu obrazovky, ale i přes svou obří rozlohu je vidět vždy jen jeden předmět. Jest tedy třeba kliknout a teprve potom se ukáže váš další majetek, připomíná to film ve foťáku. Z toho plyne jeden důležitý fakt, a to sice, že předměty se nedají ve hře kombinovat. Někdo snad zajásá, ale zarytí milovníci adventur mají důvod lapat po dechu nebo nespokojeně reptat. Námořnické dobrodružství nezachrání ani příběh jako takový. Ten je u adventur většinou silnější a propracovanější než u většiny herních žánrů, ale v případě JaF bych o tom polemizoval. Nemůžu se zbavit dojmu jisté kostrbatosti, se kterou jsou jednotlivé části příběhu pospojovány. Jisté zpestření přinášejí na začátku zmiňované dvě hratelné postavy, ale ani zde nebyl potenciál, který tento nápad nabízí využit plně. Ve chvíli, kdy jsem dorazil hru za Fausta, se objevilo zjevení střežící pracně hledaný poklad a sdělilo mi, že za svou opovážlivost budu potrestán. I byl jsem vrácen v čase na začátek příběhu, byla my vymazána paměť a začal jsem hrát za Jazze. Poutavěji to už opravdu vymyslet nešlo. Přestože s každou postavou odhalíte pár lokací, kam se ta druhá nedostane, obě mají podobný scénář víc, než by se mi líbilo, nemluvě o tom, že konec je v obou případech stejný. Poslední oblast, kterou jsem dosud nezmínil, je zvuk a hudba, nicméně tady konečně nemám nějakých velkých výtek. Ne že by se Saturnu alespoň něco na hře opravdu podařilo, ale jde o všední průměr, který není třeba nějak rozebírat. Komu tedy JaF doporučit? Tuhle otázku jsem si pokládal několikrát. Nejste-li zapřisáhlí adventuristi, je pro vás zbytečné se o tuto hru zajímat. Jste-li adventurně značně pozitivní, třeba se vám bude Jazz and Faust líbit. Předtím, než za něj nějakou korunu vyhodíte, zvažte, jestli jste hráli mnohem lepší kousky za stejnou cenu, které ale nabízejí nesrovnatelně lepší zábavu. Že vás žadný nenapadá? Ale jděte, hezky postupně si odškrtejte: The Longest Journey, Syberia, Run Away, Posel smrti, Post Mortem, Polda 4, ... neříkejte, že jste všechny hráli :).