ICO & Shadow of the Colossus Collection - recenze

Za éry PS2 bylo mnoho her, které dnes řadíme mezi klenoty, ale jenom málokteré z nich zanechali v hráčích takové silné dojmy, jako akční adventury ICO a Shadow of the Colossus. I když nejnovější titul od Teamu ICO - The Last Guardian - byl opět odložen, můžeme si připomenout krásy obou předešlých her v podobě ICO &Shadow of the Colossus Collection (dál už jen ICO Collection).

ICO

Po ty z vás, kteří jednu, případně obě hry nehráli, ICO a Shadow of the Colossus jsou akční adventury, které kombinují zkoumání prostředí, akční scény a logické hádanky. ICO je ze dvou her ta starší, což je tak trochu znát i na jejím technickém zpracování. Příběh pojednává o malém chlapci, kterého skupina ozbrojených mužů odvleče do pevnosti, ve které ho zavřou do jakéhosi obětního sarkofágu. Je tomu tak proto, že kluk má odmalička na hlavě rohy, co si vesničané vysvětlují po svém a v zájmu své vlastní ochrany takto obětují všechny děti, které jsou nositelem této nežádané ozdoby. Naštěstí se náš hrdina dokáže z tohoto vězení dostat pryč, čím se začíná jeho výprava za svobodou. I když hra neobsahuje žádní seriózní tutoriál, ve kterém by vás vysvětlila základní principy hraní tohoto titulu, tak kupodivu se dokážete orientovat od prvního momentu i bez něj. Pohyb a interakce s prostředím je velice intuitivní, i když je potřebné se s ovládáním trochu skamarádit. ICO je totiž japonská hra, což je znát hlavně na tom, jak jsou jednotlivé schopnosti přiřazeny na tlačítka.

Kdo z vás by se snažil X-kem skočit, tak neuspěje, jelikož hra velice netradičně využívá trojúhelník, což je nejenom nezvyklé, ale tak trochu nepraktické. Dá se však na to zvyknout. Taktéž by mnozí nečekali, že interakce s různými objekty a pákami se bude realizovat přes kuličku. Holt Japonci to mají oproti ostatnímu světu (alespoň z našeho pohledu) obráceně. Když si však na tyto novinky zvyknete, nebude s tím mít žádné problémy. Zpočátku bude vaší primární úlohou přecházet z jedné místnosti do druhé a tedy hledat, kudy dál, ale již po chvíli hraní narazíte na tajemnou dívku Yordu, která vám bude dělat společnost během vašeho přechodu hrou. Její přítomnost znamená velké pozitivum pro příběh a přechod do dalších prostředí (otevírá vám totiž různé průchody), ale z pohledu hratelnosti tento spojenec může podniknout nehezkou válečnou výpravu na vaše nervy.

Ptáte se proč? Yorda je bezvadný společník, pokud jde o hloubku a emotivnost příběhu, ale trn v patě, co se týče hraní. Je tomu tak proto, že Yorda sama o sobě vykazuje jen minimální aktivitu, co vás dosti zpomaluje a omezuje. Od jejího počátečního nástupu do hry je tato dívka z času na čas atakována přízraky v podobě stínů, které se jí snaží odvléct kamsi do temnoty. Pokud nepřátelé nejsou nablízku, vaší prioritou číslo jedna je nejenom dostat se z bodu A do bodu B, ale i držet si Yordu co nejblíže, jak to jde. Soupeři se totiž vynořují při mnoha nepředvídatelných příležitostech a jediný způsob, jak jim zabránit, aby vás překvapili, je držet si objekt jejich zájmů v dosahu. Proto ji musíte vodit za ruku kamkoliv jdete (tedy pokud je to možné), což vás hodně zpomaluje. Yorda sice je schopná jít i sama, ale vyžaduje si to mnohé slovní příkazy, po kterých i tak jde k vám tak, jako by umělá inteligence (AI) neuměla zjistit, jestli se před ní nevyskytuje nějaká překážka. Jinými slovy, Yorda na slovní příkazy nereaguje prostým přiběhnutím, namísto toho chvílemi běží k vám, zastaví se, znova se rozhýbe a tak stále dokola. Člověk nemusí být génius, aby pochopil, že časem to může začít lézt alespoň trochu na nervy. Tím se však sada výtek vůči AI zdaleka nekončí.

Jak jsem se již zmínil, Yorda je z nějakého důvodu pro stíny prioritou číslo jeden, protože ty se ji snaží za každou cenu unést. No, a jelikož se sama neumí bránit, musíte soupeře zmlátit vy. Na tento účel si pro vás hra připravila několik zbraní, které se dají získat, bojový systém však nijak zvlášť neobohacují. Po nepřátelích můžete házet sudy nebo je mlátit zbraněmi, to všechno jediným tlačítkem. Žádné komba, blokování, prostě jenom mlácení. Souperů je však většinou více než dost a pokud vás obklíčí a trefí, padnete na zem, čím se Yorda obvykle stane objektem únosu. Pokud stíny uspějí a tedy zavlečou dívku do stínové díry, je game over. Naštěstí hlavní postava nedisponuje ukazovatelem zdraví, takže dostat na budku můžete nespočetně krát. Jediné, co vám hra neodpustí, jsou pády z velkých výšek. Po únosu Yordy se musíte rychle posbírat se země a utíkat, aby jste ji vytrhli ze spárů soupeře, anebo abyste ji rovnou vytáhli z díry, do které byla zavlečena. To se však lehčeji řekne, než udělá.

Velikým a kromě přispané AI Yordy asi i jediným negativem hry ICO, je kamera. Tu zkrátka nelze nastavit, je téměř fixně daná a většinou se nastaví tak blbě, že nevidíte moc daleko od sebe. A teď si představte, že vám stín unese Yordu a vy vůbec netušíte, kde ji hledat. Černé díry totiž vzniknou vždy na minimálně dvou místech a vy nemáte moc času na záchranu vaší kamarádky. Navíc vám její hledání komplikuje AI nepřátel, kteří vás srazí k zemi při každé příležitosti. Boje jsou tedy hlavně zpočátku velmi nepříjemným úkolem, ale časem si vypracujete efektivní strategii, díky které se i tato složka hry stává zábavnou. Abych to tedy shrnul, Yorda se pomalu hýbe, nebrání se útokům a to ještě stále není všechno. Tato dívka nezvládá mnohé základní činnosti, jako jsou větší skoky, šplhání po lanech, nebo řetězech a někdy ji nejde ani sezení na gaučech. Poslední zmíněná činnost slouží na uložení vaší pozice, a dokud si Yorda nesedne, hra vám nedovolí se save-nout. Buďte tedy připraveni, že se budete muset její AI doprošovat v podobě volání, nebo se rovnou budete muset postavit, dovléct ji ke gauči a znova se posadit.

Neschopnost šplhat nebo skákat je sice trochu na nervy, ale hlavně díky tomu se hra stává logickou. Vaší úlohou vždy bude najít cestu přes překážku pro sebe a pak ještě najít způsob, jak na dané místo dopravit i Yordu. Velice oceňuji, že vás hra nutí logicky přemýšlet, i když ne vždy jste si zcela jisti, co v daném prostředí funguje a co ne. Nevím, jestli jsou činnosti popsány v manuálu, jelikož k recenzentským verzím her se nepřikládají, ale pokud ano, tak řešení hádanek je skutečně férovou výzvou, kterou budete ve hře milovat od samotného počátku. Kromě příběhu je to totiž její nejsilnější stránka, a pokud si najdete ideální strategii v boji, pak se vám hra, až na špatnou kameru a slabší AI Yordy, bude hodně líbit. Avšak jako to bohužel u logických her bývá, ani ICO není příliš dlouhé, tedy pokud víte, jak problematické momenty řešit. Vypovídají o tom i samotné trofeje, které nabádají hráče, aby se pokusili hru zdolat pod dvě hodiny….

Shadow of the Colossus

Po několika letech se Team ICO rozhodl vydat další úspěšnou akční adventuru, která je však hodně jiná, než ICO. Vaší úlohou v ní je prohánět se pláněmi otevřeného světa a zabíjet v něm gigantické bossy – kolosy. Hlavní hrdina tak činí, aby se mu podařilo vzkřísit svou milovanou za pomoci starodávného boha, který si zničení kolosů stanovil jako svou podmínku pro navráceni života. Na poměry PS2 byla Shadow of the Colossus velice převratná hra, která svým otevřeným světem a masivními bossy nenechala jediné ústa zavřené a na PS3 tomu není jinak. Ne všechno je však úplně dokonalé. Svět je sice hodně velký a impozantní, ale nemůžu se vyhnout pocitu, že tak trochu zívá prázdnotou. Kromě kolosů se můžete sice popasovat s malými ještěrkami, to ale nic nemění na faktu, že rozměry světa nejsou dostatečně využity. Jakákoliv nespokojenost se však ztratí při první kontaktu s kolosem.

Podobně, jako ICO, i Shadow of the Colossus je mixem logických hádanek a bitev, ale trochu v jiném kontextu. Zatímco v ICO jste si boje užívali, až když jste si našli vhodnou strategii jak nepadat pořád na zadek, Shadow of the Colossus je zábavný od prvního momentu a to i díky podstatně lepší kameře. Bitvy jsou zároveň logickými hádankami sami o sobě, jelikož kolose nemožno jenom tak zmlátit mečem. Vaší úlohou je najít si cestu na jeho hřbet a tam mu zarazit meč do svítícího bodu, který představuje jeho slabé místo. Zní to však jednodušeji, než to v reálu je. Lézt můžete jenom po zarostlém povrchu a tudíž jestli kolos nemá na nohou chlupy, nebo je má příliš vysoko, dostat se na něj může trvat několik minut (musíte totiž přijít na to, jak se mu dostat až ke hlavě). Šplhání je samo o sobě náročné, protože se nedokážete držet donekonečna. V momentě, kdy se ukazatel síly vyprázdní, padnete z kolosu jako pytel brambor. Jedinou možností je tedy šplhat rychle na místo, kde se můžete pohybovat bez držení. Tady bych však vyzdvihl problém, na který jsem narazil. Kolos se vás bude přirozeně snažit zchodit ze sebe dolu, a tudíž se někdy budete muset držet, jestli chcete nebo ne. Tu jsem však narazil na nepříjemnou komplikaci, a sice hlavní hrdina se nemůže hýbat, pokud se kolos klepe. A věřte mi, že hra má velice divné ponímaní toho, co se „klepe“.

Zažil jsem momenty, kdy se kolos nevrtěl a navzdory tomu se hlavní hrdina nedokázal pohnout, což je o to nepříjemnější, že se vám nelítostně ubírá z ukazatele síly. V tomto bodu je tedy potřebné říct, že někdy třeba mít prostě více štěstí než umu. Ale zpět k principu boje. Prvním úkolem je dostat se na kolos. Jestli se to nedá, když stojí, musíte ho donutit padnout a to buď mečem, anebo lukem a šípy. Druhá zmíněná alternativa je velice dobrá, jelikož máte nekonečně vela šípů. Pokud se však nepřítel hýbe na vás moc rychle, je dobré vědět, že se můžete spolehnout na svého věrného oře. Kombinace střelby a jízdy na koni je velice užitečné při rychleji se pohybujících bossech, i když na samotné ježdění je potřebné si zvyknout (opět je to o zvyknutí si na ovládání). Když už lezete po kolosu, základem je samozřejmě nepadnout a pak najít jeho slabé místo. Ne každý kolos má však jenom jednu Achillovu patu a tak pokud vám uprostřed boje jedna slabina zmizí, je to náznak, že kdesi se objevila nějaká jiná. Toto je přesně to, co z této hry dělá unikátní zážitek plný napětí, dobrodružství a zanechá ve vás opravdu nezapomenutelný dojem.

Jako tomu bylo i u ICO, tak i Shadow of the Colossus má netradiční ovládaní. Opět platí, že základem je si zvyknout, ale co je potřebné skutečné docenit, jsou drobné nápovědy. Starodávny bůh, kterého jsem v úvodu zmínil, se vám tu i tam přihovoří, čím vám naznačuje, jak máte dále pokračovat. I když v ICO existoval systém, kdy vám Yorda ukazovala rukou, kam máte jít, ne vždy bylo jasné, co máte dělat. V Shadow of the Colossus je to alespoň o cosi zjevnější. Další novinkou v rámci hratelnosti je ukazovatel zdraví, který se však sám časem obnovuje. Pokud by se vám v boji vyčerpal celý, budete muset jít pasáž komplet znovu. Proto ve světě můžete najít speciální kameny, které obnovují vaše zdraví kdykoliv to potřebujete. O jejich potřebě hovoří samotný počet kolosů, který se šplhá až do výšky šestnácti takovýchto bossů, přičemž každý z nich je logickou hádankou sám o sobě. Kromě nich vás hra motivuje ke sbíraní trofejí, což je jasnou motivací na to, abyste svět přezkoumali blíže.

ICO Collection

Jelikož teď oba tituly běží na silnějším stroji, jejich vizuální zpracování je o poznání hezčí, grafika je dostatečně ostrá, hraní je plynulejší a vůbec se nebojím říct, že právě táto kolekce je ta nejhezčí a technicky nejlepší, jakou si na PS3 můžete zahrát. Navíc je možné si obě hry pustit ve stereoskopickém 3D, čímž se krásy obou her dostávají na ještě vyšší úroveň. Pro nové hráče představuje úplně novou zkušenost, jelikož her jako jsou ICO a Shadow of the Colossus není vůbec mnoho. Pro pamětníky zas jde o velice hezkou připomínku, kterou by mohli zkusit například i kvůli přidaným trofejím, které hraní ještě o něco více osvěžují. Výborným řešením je i ponechání japončiny jako jazyka, kterým si postavy v oboch hrách mezi sebou povídají. Tituly si tak ponechávají svou pravou identitu, přičemž díky anglickým titulkům o nic z příběhu nepřijdete. Nejlepší je však na zvukové stránce hudba, která se vám vypálí hluboko do mozku a zanechá ve vás velice příjemný pocit ještě na hodně dlouho.

Celkově je ICO Collection jednou z nejpovedenějších kolekcí, jakou si můžete na PS3 zahrát. Obě hry vás uchvátí nejenom svým parádním příběhem, nebo atmosférou, ale taky originálními nápady, které vás chytnou za srdce a jenom tak nepustí. I navzdory zmíněným chybám vám kolekci rozhodně doporučuji, protože jestli vyhledáváte netradiční herní zážitky, tak ICO Collection je pro vás ideální volbou.