Hry jako morální poselství - ostatní

Kdysi dávno, když doma všichni ještě ani neměli svoji první 486 si nikdo nedokázal představit, jaké to asi bude sedět celé odpoledne doma, prsty mít naprosto přibité na tlačítkách myši a kláves W, S, A, D. Koukat do té velké obrazovky, co nám ničí oči, s otevřenou pusou a zcela nehybně (pokud už to po těch šesti hodinách nejde vydržet a nikde kolem vás není prázdná flaška, tak dvěma obřími skoky na toaletu). Žádné pubertální dennodenní výlevy rodičů, proč nejdete radši ven s kamarády, přestat zabíjet svoje mládí u pitomého krámu, který vůbec nic do života nepřinese.

Popravdě se musím přiznat, že až do tohoto okamžiku mi úplně ty momenty i v celku chybí. A proč až do toho okamžiku? Inu, svět se mění, lidí, co hrají videohry rapidně narůstá, vývojáři stále vymýšlejí nové žánry, extravagantní inovace jako spoře oděné nezletilé japonské dívky, či právě den za dnem brutálnější nebo na psychiku jedince náročné tituly. Pak zdůrazňuji NĚKTEŘí si řeknou: „jaké to je vlastně ve skutečnosti, když někoho střelím"? Přinese si z domu otcovu služební pistoli a svého dlouholetého kamaráda prostě popraví, aby zjistil, jestli se ten mozek skutečně tak rozstříkne, jak by tedy podle hry opravdu měl. Jelikož je mladiství, nemůže být souzen. Drzost však jde ještě dál – najme si vychytralého právníka, spolu se dohodnou na jeho neprůstřelné obhajobě. U výpovědi chlapec dodá, že to hrál v jedné videohře, myslel si, že se to normálně dělá i v realitě. „Hej, kámo, chceš vědět, co sem včera dělal lidem v Postalu, vole?." začínající chlapcova slova, končící výstřely. Soud dá obhajobě za pravdu, kluka zbaví obvinění a navíc ještě dostane od vydavatelů Postalu miliony dolarů, jako odškodné za ujmu na zdraví. Smutné.

Za to můžou jen videohry

Tak touto větou se brání, ale zároveň i útočí valná většina rodičů, protože by jejich potomek zločinu normálně nebyl schopen. Blbost. Jedná se o naprostý blábol, kterým se akorát ospravedlňuje vrůstající agresivita a nikdo neví, co si s tím počít. A jak dobře víme, někdo to odnést přece jen musí. Tak jako tak nezáleží, jestli se vina hodí na jednoho nebo druhého – ve výsledku se ani nic nezmění. Neustále prováděné výzkumy velmi zkušených vědců hovoří jasně – hry nesou jen malou část celkového provinění. Já si prostě stojím pevně za svou teorií, říkající, že špatná výchova v rodině, v podstatě žádná nebo malá pozornost rodičů dětem je jeden z těch hlavních důvodů takového radikálního nárůstu vražd, samotných pokusů o ní i jiných trestných činů (například: krádeže, vandalismus). Dospělí neokřiknou dítě, aby nehráli videohry, kde se jenom brutálně, chladnokrevně vraždí, páchá zločin, jenž pak desetiletý jedinec skutečně může chápat jako každodenní rutinu. Nesetkal jsem se s rodičem, jenž by tohle někdy řekl. Je nezajímá, zda-li sedí u míru milovné a roztomilé plošinovky Spyro nebo u Grand Theft Auta, Manhuntu, či již zmiňovaného Postalu (mimo jiné se jeho filmová premiéra nezadržitelně blíží, připravte si kyblíky na zvracení). Je prostě štve, že nejdeme ven a buď neustále melou, že už nám ten zatracený krám vychodí nebo to nechají být, ignorují to. No a právě ta druhá varianta se rovná největší chybě, jakou mohou udělat. Dospívající děti (hlavně tedy v Americe) pak ani nevědí, jestli se jedná o špatnou/dobrou věc.

Natoč to

Víte, která skutečnost mě hodně zaráží? Agresivita se projevuje u chlapců, popřípadě děvčat, jenž ani videohry nehrají. Asi to berou jako normální věc v dnešní společnosti a tak jako jejich vrstevníci s přístupem ke kamerám, mobilním telefonům své hrdinské činy se smíchem na tváři nahrávají, poté dávají na portály YouTube a MySpace, kdy jich šest mlátí jednoho bezbranného, dokud nepadne do bezvědomí. Samozřejmě se tím snaží zařadit do takového „gangu", řekněme. Dnešní mládež by použila výraz: být „cool" a „in". Já se toho naopak zdráhám, jsem Čech. Ne tlustý a mrňavý Američan. Zpět ale k natáčení – tohle rodiče nevidí nebo spíše ani o tom nechtějí slyšet, když už mají svého jasného viníka, že? Hry prostě nebyly vytvořeny jako realistické simulátory na zabíjení lidských jedinců, ale čistě a pouze na odreagování, odpočinek, zábavu. Žádné vznikání neonacistických, rasistických společenství ve World of Warcraft, popř. jiných MMORPG. Strávil jsem přes deset let hraním her, prošel si všechny žánry od plošinovek až po sadistické tituly, kde je zabíjení nutností k jeho dokončení. Ovšem - zdravý jedinec s dobrou výchovou v rodině prostě už ví, že polygony se zabíjet mohou, opravdoví lidé ne. Pak prostě v žádném případě nemůže dojít k událostem, jenž dlouhou dobu provázeli Manhunt, GTA i Postal. Miliony vysouzených dolarů, očernění vydavatelé jen mohli nevěřícně kroutit hlavou. Mladiství vrazi dostali svobodu, další možnosti k chladnokrevných vraždám a především ty nechutné hromady zelených papírků. Teď mě napadá, že asi půjdu žit do Spojených států amerických.

Věkové omezení

Díky stížnostem především ze strany vyděšených matek, kvůli kterým se hlavně v Německu přebarvuje u Resident Evilů krev nazeleno je už totální vrchol kretenizmu. Nechápu pak, k čemu se dělají věková omezení, jenž naprosto zřetelně určí, jaký titul je pro děti, mladistvé nebo dospělé. Kdyby se při koupi zboží jednoduše u pultu prodavače zeptali, zda-li se jedná o vhodnou videohru pro jejich desetileté dítě, valná většina by řekla pravdu. Ostatní buď pokrčí rameny, zbylí s úsměvem na tváři a klidným příjemným tónem řeknou: „nemějte žádné starosti, Manhunt je naprosto vhodný pro všechny věkové skupiny". Myslím si, že má zkušenost s těmito spekulativními, velmi snaživými obchodníky je více než dostačující. Byť se přesto nejedná o něco přímo, čím se zvyšuje agresivita, i tak je to první z mnoha krůčku k oné zvýšené agresivitě. V mém okolí jsme všichni měli výbornou výchovu v rodině, hráli nepřístupné hry, když nám bylo sotva dvanáct let. Každý den jsme sledovali nejbrutálnější filmy všech dob, nikdy nás nenapadlo, abychom to zkusili ve skutečném světě. Zabíjet polygony a lidi tam venku není rozdíl. To se prostě ani nedá nijak srovnat. Opět to ukazuje, že moje teorie ve správné výchově je jednoznačně na prvním místě. Až poté se řadí násilí ve videohrách spolu s porušováním věkových omezení. Když je otec alkoholik, každý večer mlátí svou ženu před zraky dětí, co myslíte, že z něj za pár let bude? Ano, zamindrákovaný mladiství vrah, který akorát u soudu něco vymumlá o Manhuntu. Hry byly, jsou a budou jen o čisté zábavě, možností, kterých se člověku v reálném životě nedostává (např. zběsilé závody v Burnout si nikdo za volantem radši ani nezkusí), zvyšují postřeh pro rychlé rozhodování a především si (nejen) díky MMORPG studenti zlepšují v jazycích, jenž se neradi doma ve svém volnu učí. Takže je to opravdu přínos pro současný svět? Podle mě určitě ano.

Autor: Michal Synek