Hlas smrti - recenze

Komunikace smrtelníků se záhrobím je tématem, které neustále láká jak filmaře, tak diváky. I když se jedná o osvědčený a mnohokrát použitý motiv, přesto stále ještě může v šikovných filmařských ručičkách být právě tím správným impulsem pro vytvoření skutečně děsivé a napínavé podívané. Spiritismus a okultní praktiky jsou sami o sobě děsivé, takže logicky skýtají půdu pro rozvinutí působivé atmosféry a na nervy brnkajícího napětí, ale to bohužel není tak úplně případ tohoto filmového počinu. Nejdříve však nějaké základní info. Hlavnímu hrdinovi, architektu Jonathanu Riversovi (Michael Keaton), zemře při tragické nehodě manželka. Počáteční obraz rodinného štěstí tak pouze umocní hloubku této ztráty a Jonathan se naprosto logicky odmítá se smrtí své milované smířit. Což je i jeden z důvodů, proč je ochoten naslouchat podivínovi, který mu tvrdí, že je schopen komunikovat s jeho zesnulou drahou polovičkou. Přes počáteční skepsi Jonathan uvěří a následně zcela propadne komunikaci s „druhým břehem“. V průběhu filmu jeho zvědavost postupně přerůstá v obsesi. Poselství však postupně začnou dávat určitý smysl… Jak již bylo řečeno, příběh filmu je zcela založen na komunikaci se záhrobím, což je přeci jenom v poslední době již poněkud ohranou písničkou, a právě proto lze snad pochopit snahu tvůrců o vytvoření nové perspektivy, která se otevírá tím, že je komunikace posunuta do roviny, kdy je samotným komunikačním médiem soudobá technologie. Děj filmu je totiž vystavěn na paranormálním jevu, který bývá v odborných kruzích označován jako EVP (Electronic Voice Phenomena - Originální titul filmu zní „White Noise“, což přímo odkazuje na zvukový jev, který vzniká spojením většího počtu zvuků o různých frekvencích). Primárním motivem tohoto jevu je víra (údajně fyzikálně podložená) v to, že po smrti tělesný rozměr lidské existence sice mizí, ale na světě bezprizorně zůstává ještě druhá, nefyzická složka osobnosti, která je schopná navázat spojení s naším světem. Hlavními kanály, skrze něž promlouvají mrtví, se tak stávají televize a rádio, a v neposlední řadě i mobilní telefon. To všechno dává tvůrcům prostor pro vytvoření několika rovinového působivého vyprávění, k čemuž bohužel v případě „Hlasu smrti“ nedojde. Film v celku působí sterilně, ploše, a nemůže se dokonce ani pochlubit výraznými hereckými výkony. Režisér filmu (Geoffrey Sax), dosud známý převážně jako tvůrce televizních počinů, nepřesvědčil, že by měl kvality nezbytné pro nejvyšší metu - pro stříbrné plátno. Film postrádá hloubku, ať už z hlediska psychologického vykreslení postav, které po většinu filmu působí jako loutky, v některých momentech dokonce až jako statisté celé hry, či z hlediska „vtažení do děje“. Určitý emocionální přerod, který by hlavní hrdina měl vzhledem k podmínkám zcela jednoznačně prožívat (od radostného štěstí perfektní rodinky, po ztrátu milované osoby, až po naprosté sklouznutí do osidel high-tech spiritismu) nějak zkrátka chybí. Moment, kdy se z úspěšného architekta a milujícího otce Jonathana stane troska sledující naráz pět obrazovek a hledající v jejich zrnitém obrazu nějaké poselství, zatímco jeho malý syn snídá v kuchyni cornflaky a marně se dožaduje pozornosti svého otce, není prakticky postřehnutelný. Jakoby skutečnost, že se z racionálně uvažujícího a pragmatického člověka stane otrok podivné okultní praktiky, byla naprosto běžná věc. Vnitřní motivy hrdiny, samozřejmě krom toho ústředního, kterým je nepochybně snaha o kontakt se zemřelou, tak na diváka nepůsobí nikterak věrohodně a na několika místech filmu je jeho jednání nepochopitelné a neosvětlené. Film samozřejmě nepostrádá tolik v poslední době oblíbenou „překvapivou“ pointu, která se dá ale spíše čekat. *reklama* Netvrdím, že u mě film nevyvolal husí kůži a že mi neběhal mráz po zádech, ale důvodem byly spíše klasické osvědčené triky jak divákovi brnkat na nervy ve stylu neočekávaně zvonícího mobilu či šikovného využití sugestivní hudby. Přese všechno, co bylo řečeno, se rozhodně nejedná o hloupý film. Hlavní zápletka je svým způsobem logická, není banálně přímočará a více než uspokojí tím, že je na konci naprosto vysvětlena a ve finále dostane vše svůj smysl. Co říct na závěr, film sice usiluje o to, být objevný a překvapivou pointou oslnit, ale příběh je vypravován poněkud překotně a nelogicky a atmosférou je spíše průměrný, postrádá jakoukoli rafinovanost, i když předložené téma po tom úplně volá. Ale i přese všechny chyby svůj hlavní účel bezesporu plní – budete se bát, a to i kdybyste nechtěli. Takže pokud se rádi bojíte a nehledáte na filmech hnidopišsky nedokonalosti, tak vřele doporučuji. A pozor na zrnící obrazovku televize! [b]Hrají:[/b] Michael Keaton, Chandra West, Deborah Kara Unger, Ian McNeice, Sarah Strange.. [b]Režie:[/b] Geoffrey Sax [b]Scénár: [/b]Niall Johnson [b]Délka:[/b] 101 min.