Green Day - American Idiot - novinky

Bylo nebylo. V roce 1994 se jedna kalifornská punková partička dostala do setlistu MTV a započala neo-punkovou revoluci, která trvá s většími či menšími úspěchy až do dneška. Tehdy totiž MTV začala vysílat videoklip k písni Basket Case skupiny Green Day a už to jelo. Nebudu rozebírat, zda je neo-punk upřímný, či ne. Můj osobní názor je, že právě Green Day jsou jedinou kapelou, která z té bandy skupin typu Blink 182, Sum 41 či The Offspring má smysl. Ale to teď není důležité, to by ostatně vydalo na samostatný článek (a kdo říká, že to na ten článek někdy nevydá :-)). Důležitý je teď fakt, že po deseti letech od své třetí (a revoluční) desky Dookie vydávají Billie Joe Armstrong, Mike Drint a Tre Cool svou sedmou řadovou desku (Dookie následoval v roce 95 Insomniac, o dva roky později přichází prozatím vrchol GD, Nimrod, na něhož v roce 2000 navazuje skvělá deska Warning) s dost výmluvným názvem - American Idiot. 1. American Idiot - titulní píseň, první singl. Klip k songu režíroval velezkušený Samuel Bayer, který na režisérské křesílko sedával již za časů Nirvany, kdy režíroval legendární klip Smells Like Teen Spirit. GD patří do oné silné skupiny amerických kapel či umělců, kteří se nebojí odhalit svůj názor a hudebně bojují proti současnému americkému prezidentovi, Georgi Bushovi (ano, hádejte kdo je oním americkým idiotem v názvu), něco podobného v právě probíhající předvolební kampani provádějí například Pearl Jam, Foo Fighters či Bruce Springsteen, takže sestava je to megasilná. Píseň samotná je klasikou ve stylu Green Day - rychlá, úderná, bez zbytečného okecávání míří přímo na věc. Punk jak má být. 2. Jesus of Suburbia - před nějakým časem se po internetu šířily vzkazky, že Green Day pro nás chystají na další desce "punkovou operu". A je to tak, její první část se jmenuje právě Jesus Of Suburbia. Song má devítiminutovou stopáž, což je celkem dost výmluvné. Je to v podstatě mix více songů dohromady, hodně velký důraz se klade na kytary, což je určitě jen a jen dobře. 3. Holiday - řekl bych, že tahle píseň bude asi druhým singlem, protože hned po prvním poslechu se vám dostane do hlavy a jen tak z ní nevyleze. Opět platí to samé co o první písničce, tedy punková rychlost, ovšem Holiday se nese přeci jen v o poznání pomalejším tempu. Ideální píseň k nicnedělání za slunečného dne... na což si holt asi budeme muset chvilku počkat. 4. Boulevard of Broken Dreams - byl jsem celkem překvapený, když jsem song slyšel poprvé - je to jeden z GD vrcholů. Až mě skoro mrazilo v zádech... víc než o punk se jedná o pozůstatky grunge, Billie Joe ví celkem jasně, co tím vším chtěl říct, a vychází mu to na jedničku. 5. Are We The Waiting - další z akustických věcí, kterých Green Day dělají čím dál tím víc. Všemu vévodí refrén, který jako by řval sbor fanoušků na koncertu. Ostatně přesně pro to asi tenhle song byl stvořen - Billie Joe si moc moc rád pohrává s fanoušky a rozezpívá/rozeřvává si je, takže je celkem jasné, co se bude dít při live provedení Are We The Waiting. 6. St. Jimmy - nářez, nářez, nářez. Od začátku do konce. Ostrá písnička, která míří přímo pod kůži. Rozhodně to není klasický veselý Green Day song, na které jsme asi zvyklí. 7. Give Me Novacaine - další z chytlavých melodií, na které má tato kapela prostě cit. Není to o ničem jiném než o problematice vztahů. Dojemné a melancholické, hudebně dokonalé zároveň. Co víc si přát. 8. She´s a Rebel - stopáž songu nedosahuje ani dvou minut, takže je celkem jasné, o čem tenhle song je. Vrací se ke kořenům, které na světlo světa opět vynesli právě hoši z Green Day. 9. Extraordinary Girl - jakýsi hudební pokus, začíná africkými bubny, aby se posléze pořádně rozjel. Ne, rozhodně to není nic, na co bychom byli od Green Day zvyklí. Ovšem to na American Idiot není žádná výjimka. 10. Letterbomb - rychlé bicí, přiostřené kytary, řvoucí Billie Joe. Punkový nářez, o kterém nelze pochybovat. 11.Wake Me Up When September Ends - to je to, na co jsem čekal. Dojemný song, který já osobně řadím po bok Good Riddance (Time Of Your Life) či Macy´s Day Parade, zřejmě nejkrásnějších (tím myslím nejdojemnějších) Green Day písniček. Postupně graduje, začíná pouze kytarou, ke které se přidá posléze tlumeně bubeník Tre Cool. Pak se samosebou nahodí na kytaru overdrive a už to jede. Nechybí ani klavír. Krása. 12. Homecoming - další gigantická píseň, která časově nijak nepokulhává za kompozicí Jesus of Suburbia. Ovšem narozdíl od něj jde o trošku víc důraznější a ostřejší song. Opět se jedná spíše o složení více písniček dohromady. 13. Whatsername - další postupně gradující píseň. Postupně nabírá na intenzitě víc a víc. Vkusné zakončení alba. V roce 2001, kdy kapela vydala The Best Of album s názvem International Superhits, ji už hodně lidí odepisovalo. Ostatně u kapel podobného ražení se nedá počítat s dlouhou životností. Ovšem Green Day bohudík ukázali, že hudebně stále ještě zrají a pořád mají co nabídnout. Rozhodně se má celý svět na co těšit, protože Green Day jsou naživo jedna z nejlepších kapel vůbec. A turné už se rozjíždí... bravo, hoši, bravo!