Gallop Racer 2 - recenze

Zkusme se nejprve zamyslet nad oblíbeností a rozšířením některých herních žánrů. Na každém kroku narazíte na nějakou FPS, nejlépe ze druhé světové války. O poličku níž naleznete určitě kdejaké městské akce. A vida, naproti je regál plný rozličných závodních her. Originalita je něco, co dnešní hry nachází jen velmi těžko. Možná je to tím, že vývojáři se bojí komerčního neúspěchu - vždyť kolik lidí si koupilo Ico? Nebo skvělý Beyond Good and Evil? A retro střílečka Metal Slug 3 si našla také méně příznivců, než si zaslouží. Zákon trhu je bohužel neúprosný, a tak se cení každá snaha přijít s něčím neotřelým a neokoukaným. Mezi takové žánry jistě patří dostihy, ale kolik her s podobnou tématikou existuje? Alespoň trochu známé jsou asi jen dvě série - G1 Jockey od japonských mistrů z Koei a Gallop Racer, za kterým také stojí tvůrci ze země vycházejícího slunce - nepříliš známá společnost Tecmo. A právě druhému dílu hry Gallop Racer se dnes podíváme na zoubek. *1* *2* Víte, když na přední straně krabičky uvidíte dva realisticky vyvedené koně a po otočení se na vás začnou zubit roztomilé postavičky nakreslené v typicky japonském stylu, člověk neví, co si myslet. První dojmy mohou napovídat, že se jedná o hru pro malé děti. Ale neděste se - v žádném případě tomu tak není. Krátce po začátku vás zahalí přehršel všelijakých statistik a čísel, ze kterých jde jednomu hlava kolem. Gallop Racer 2 totiž rozhodně není hra pro každého - na hráče se klade několik nároků. Kromě akceptování infantilního grafického stylu menu (samotné závody vypadají naštěstí realisticky, ale o tom až za chvíli) a prokousávání se přes množství různých tabulek je to hlavně samotná hratelnost, která mě osobně velmi překvapila svým důrazem na taktiku a nutnost při závodění také trochu myslet. *3* *4* Jak je na tom GR2 s nabídkou herních módů? Vcelku bídně - jednotlivé závody jsou prakticky zbytečné a v multiplayeru titul taktéž nevyniká. O zastarale zpracované akademii, která by vás měla naučit ovládání a základním principům, se raději moc rozepisovat nebudu. Naštěstí vše vynahrazuje výborný režim Season, který pořádně prověří vaše schopnosti. Nejprve dostanete šanci vytvořit svého žokeje, ale možnosti jsou omezeny na výběr z několika předpřipravených charakterů a volbu dresu. Následuje nabídka tří stupňů obtížnosti (ta se dá měnit i v průběhu hry) a nakonec hráče čeká volba trenéra. Ať už si vyberete jakéhokoliv z nich, na hru to má jen minimální vliv, a jedná se tudíž o čistě estetickou záležitost. Hra se nesnaží předstírat nějaký silný příběh - kromě občasných rozhovorů se soupeři nebo trenéry se vše točí okolo závodů. Na začátku jste jen jeden z mnoha neznámých žokejů a vašim úkolem je cesta až na vrchol slávy... bla bla bla. Důležité je, že hned od začátku můžete na své farmě navštívit několik zajimavých míst. Domeček a kancelář slouží převážně ke statistickým a informačním účelům a není třeba je navštěvovat nějak často. Akademii, přístupnou i z hlavního menu, jsem již zmínil a zůstávají stáje, které mají největší význam. Každý domeček lze plněním různých úkolů a podmínek vylepšovat a takové vylepšené stáje vám dávají možnost šlechtit si vlastní koně, čímž se trochu uchráníte od jinak otřesných jmen jako Urban Engine nebo Horror Eye. Chápu, že vymyslet jména pro čtyři tisíce hřebců a klisen není lehký úkol, ale co je moc, to je moc. Ale co, čert vem jména, nikdo vám přeci nebrání říkat koníkům Pepíku nebo Mařenko. Zpočátku se vaše aktivity omezují na účast v závodech, kam vás pozve trenér. Samozřejmě že koně vám jen půjčí, na vlastního si musíte chvíli počkat. *5* *6* Závody se dělí na několik různých druhů podle výkonnostní třídy zúčastněných koní a délky tratě. Jak už bylo zmíněno, ve hře naleznete přes 4000 různých 'závodníků' a s trochou nadsázky se dá říct, že každý je tak trochu unikátní - jsou totiž určeni množstvím rozličných vlastností, včetně délky tratě, na které se nejlépe hodí, výkonostního grafu a zvláštních schopností. Chodit po zadních ani střílet ze samopalů sice neumí, ale i tak vám mohou tyto specialitky pomoct (anebo uškodit). Mezi ty prospěšné patří například obliba dlouhých tratí, mrštnost (ta pomáhá při těsném předbíhání soupeřů) nebo zvýšení rychlosti za podmínky vedení v poslední zatáčce. Mezi negativní může patřit třeba panikaření při běhu v davu a je třeba se pokud možno vyvarovat těmto situacím. Před každým závodem je tedy nutností prostudovat vlastnosti koně, na kterém máte jet, přičemž zde existuje ještě jedna důležitá položka, a to pozice, na které se zvíře běží nejlépe. Setkat se můžete se čtyřmi možnostmi. První z nich je běh v čele, kdy je nesmírně důležitý dobrý start a úspora energie. Pokud má koník rád běh v přední části pole, nejlépe se cítí v pozici kousek za prvním žokejem. Běh v hloučku, spíše na zadních místech, spoléhá na mohutný sprint na konci, no a samotář, kterému je nejlépe samotnému na posledním místě, používá podobnou strategii jako předchozí případ. Právě tento prvek tedy přidává do samotného závodění nejvíce taktiky. Umělá inteligence protivníků je na vysoké úrovni (v tomto žánru se toho na ní moc pokazit nedá) a mnohdy se o vítězi rozhodne až z cílové fotky. *7* *8* Vraťme se nyní zpátky k režimu kariéry. Dříve či později se dostaví první úspěchy a s nimi i možnost spolupráce s více trenéry a hlavně - vlastní kůň. Díky němu se již nebudete muset podřizovat přáním nadřízených, kde můžete jezdit, ale závody si vybíráte sami. Pro vstup do prestižnějších závodů už samozřejmě musíte splnit různé podmínky, jako například předepsaný počet vítězství. Za následek to má obrovskou rozsáhlost hry, vzhledem k nutnosti prokousávat se k úspěchům plněním méně ambiciózních cílu - a vězte, že zpočátku bude za úspěch považováno třeba i předposlední místo. Při hraní se tedy budete muset obrnit trpělivostí a naučit se radovat i z maličkostí, a až časem pomýšlet na zařazení k elitě. Váš žokej má, stejně jako koně, několik vlastností a také vlastní sérii speciálních schopností, které se časem může naučit a zlepšovat, takže se hráči dočkají i drobných prvků RPG. Schopnosti vašeho virtuálního alter ega jsou rozhodující při žádostech o nového koně, kdy je trenéři srovnají s těmi požadovanými, a pokud uspějete, stáváte se hlavním žokejem dalšího koně. Časem si tak můžete vybudovat takřka dostihové impérium. *9* *10* Dostáváme se k tomu nejdůležitějšímu - samotným dostihům. Po nástupu koní do boxů se konečně můžete chopit ovládání. První překážkou je start - zde záleží na vašem postřehu, protože musíte zmáčknout křížek v okamžiku, kdy jsou dvě šipky navzájem co nejblíže. Poté už vše závisí na tom, jakého máte koně. Podle toho byste se měli zařadit a jen lehce ovlivňovat rychlost koně - přílišné přetažení vede k brzké únavě a příliš pomalý běh jim také nesvědčí. Možná si říkáte, co je to za velký modrý ukazatel na screenshotech. Jeho funkci se mi nepodařilo přesně identifikovat, každopádně ke konci závodu začne prudce klesat a ním také rychlost vašeho svěřence, a tak je dobré snažit se ho vyváženou jízdou držet co nejdéle na maximu. Pokud potřebujete nabrat rychlost a nemáte času nazbyt, je zde možnost použít jezdecky bičík a tím koně popohnat, ale pokud to s násilím přeženete, kůň se na vás jednoduše vykašle a přejde do vycházkového tempa, při kterém máte možnost prohlédnout si v klidu ošklivě vyvedené diváky a jen stěží průměrné okolí tratě. Závod je v tu chvíli samozřejmě ztracen. Jak už jsem několikrát řekl, klíčem k úspěchu je precizní jízda vzhledem k možnostem a preferencím koně. Za tu jste ale odměňováni také jakýmsi 'hracím automatem,' na kterém se v průběhu závodu objevují všelijaké značky. Za tři stejné bohužel nedostanete finanční odměnu, ale jednorázové zrychlení. Největším úspěchem jsou ale tři sedmičky - v tomto případě se rozmaže okolí tratě takovým způsobem, že budete chvíli na pochybách, jestli náhodou nehrajete nějakou šílenou modifikaci Burnoutu. Bohužel, výsledný efekt není tak úžasný, jak to vypadá. I tak vám ale toto popohnání může přinést lepší umístění. Navzdory tomu, že se celá hra zpočátku příjemně hraje a špatně se od ní vstává, brzy upadne do stereotypu. Stačilo by ale přidat třeba závody přes překážky, které přinesl už před nějakými dvěmi lety v úvodu zmíněný G1 Jockey 3. Vývojáři z Tecma je ale opomněli, což je určitě velká škoda. Trochu svižnější postup hrou by také neškodil. *11* *12* Vynést nad hrou Gallop Racer 2 konečný rozsudek je poměrně obtížný úkol. Jedná se o hodně originální počin, který dokáže pobavit, ale probdělé noci u něj prosedí pouze největší fanoušci koňských dostihů. Pochválit je třeba také zpracování samotných koní a žokejů, kteří své reálné protějšky v rámci možností věrně napodobují. Nechybí ani sázení na ostatní závody, což je doplněk, kvůli kterému sice nebudete výskat radostí, ale neurazí. Bohužel, hudba je skutečně otřesná. Nevím, jestli mi prostě jen nesedla, ale asi po čtvrthodině jsem ji vypínal. Kdo ví, třeba v ní někdo nalezne zalíbení. Pokud tedy toužíte po něčem jiném, než je tuctová střílečka nebo akční RPG, měli byste Gallop Racer 2 dát šanci. Třeba se mu na nějakou dobu povede zabavit vás svou rozsáhlou kariérou. Nečekejte od něj zázraky a nezklame vás. Doufám, že komerční úspěch bude natolik uspokojivý, že se dočkáme dalšího dílu, kde se tvůrci poučí z předchozích chybiček a nabídnou nám ještě zábavnější provedení dostihového sportu, než se jim to povedlo tentokrát.