Final Fantasy XIII - recenze

Dlouho očekávaný titul Final Fantasy XIII konečně dorazil na konzole a je tak prvním next-gen dobrodružstvím z této populární ságy. Vyváží jeho kvalita ten dlouhý čas čekání nebo se propadne do vod průměrnosti? To vám zodpoví následující řádky.

Jak jsem psal, FF XIII byla na hledáčku fanoušků už velmi dlouhou dobu, čili je jisté, že očekávání jsou vysoká a měřítka hodnocení nesmlouvavá. Square Enix do svých RPG her vždycky vkládalo poutavý příběh, který vás emotivně pohltil. Zde je příběh zasazen do světa jménem Cocoon a hlavním tématem hry je osud, či lépe řečeno boj proti němu. Sledujete totiž konání několika postav, které se vzepřely systému a jako odpadlíci musí čelit následkům. Po akčním intru jste rovnou vrženi do děje a samozřejmě nemáte vůbec tušení, o co jde. Hlavní hrdinka, bývalý voják, Lightning, je docela sympaťačka, ačkoliv úsměvu se u ní moc nedočkáte. Snaží se s pomocí přátel zachránit svou sestru Serah, na niž byla uvalena kletba v podobě kouzelného tetování a ona se tak stala L’Cie, vyvolenou. Být vyvoleným spočívá dostat poslání, které pokud splníte, stane se z vás krystal a žijete nesmrtelně. Docela morbidní odměna, že? Pokud selžete, proměníte se ve Cie’th, belhající se monstrum bez života. Z hlediska příběhu hra na vás nemilosrdně chrlí pojmy a souvislosti, z kterých člověk není vůbec moudrý. Až postupem času se začnete pomalu orientovat co se kolem vás děje. Velkou část vyprávění vám zpřístupní renderované sekvence, kterých je tu víc než dost. U některých si mezi hraním stihnete dát i kafe a lehkou svačinku. Víceméně vám bude často připadat, že sledujete film s interaktivním vstupováním do děje. Postavy v něm jsou docela sympatické, každá charakteristická svým způsobem chování. Některé dialogy jsou sice až příliš vágní a směšné, ale dá se to přejít. Problémem je, že ač jsou videosekvence velice poutavé, emotivní zasažení není tak silné jako u jiných FF her. Zkrátka chybí to citové propojení s postavami. Nenechte se klamat, emoce tam jsou, jen vyznívají nějak mělce a neopravdově. Za příběh tedy FF XIII dostává průměrné až mírně nadprůměrné hodnocení.

V hratelnosti se střídají dvě fáze- pohyb a boj. Pohybu využijete prakticky pouze v přesunu od bitvy k bitvě. Hra je velmi lineární, takže dost dlouhou dobu se budete akorát dostávat z bodu A do bodu B. Výhodou je velmi malá šance, že byste se ztratili. Nevýhodou je takřka nulová volnost pohybu a výběru vlastní trasy. Důležitou roli však sehrává bojování, které dostálo oproti minulým dílům určitých změn. Ovládáte vždy pouze jednu postavu (party leader) , i když váš tým může čítat až tři členy. Tenhle styl není vůbec špatný, jelikož jediná postava, která nesmí během bitvy umřít jste vy, zbytek družiny se dá kdykoliv oživit. Během bitvy zadáváte příkazy, které chcete po postavě vykonat. Množství příkazů a rychlost jejich provedení závisí na tzv. ATB liště, která se po každé sérii úkonů plní. Začínáte se dvěma až třemi segmenty a časem je rozšiřujete. Třebaže se tu objevují nejrůznější kouzla, spotřebu many zde nenajdete, což docela usnadňuje hraní. Jediné, co klesá je stav zdraví, jenž se však po každé bitvě zcela doplní. Ušetříte tak na lektvarech, ale odpadá tím taktická stránka věci, kdy si v boji chráníte každičký kus zdraví. Takhle tomu chybí jisté napětí. Jsou zde také speciální příkazy, které vyžadují tzv. TP body a právě díky těmto bodům později ve hře budete přivolávat „ summony“ aka Eidolony, což jsou mocná stvoření pro pomoc v boji. Abyste je mohli používat, musíte je nejprve porazit, jedině pak se k vám připojí. Každá postava má svého Eidolona s různými vlastnostmi. Ti po přivolání zaujmou místo po vašem boku a kosí protivníky hlava nehlava nebo se tlačítkem přepnete do tzv. Gestalt módu, v němž se promění na dopravní prostředek a jejich síla se spojí s vaší. Nicméně jejich působení na bojišti má omezeného trvání, takže je dobré je maximálně využít. Protivníci zpočátku nejsou moc velkou výzvou a k tomu nemáte zatím moc možností výběru útoků, střety jsou tudíž stereotypní a místy i nudné. V mnoha bojích a zvláště u bossů je důležité pomocí útoků vytvořit jakýsi řetězec, který naplní soupeřovu lištu s názvem „Stagger.“ Jakmile se vám to podaří, protivník je na chvíli omráčený a náchylnější k dalším útokům, jež mu mohou způsobit mnohonásobně větší škody. Větší zábava přichází v momentě, kdy se vašim postavám zpřístupní nové role, těch je tu šest- commando (fyzický útok), ravager (magický útok, rychlé naplňování stagger lišty), sentinel (obrana), medic ( léčitel), synergist (podpůrná kouzla), saboteur ( oslabující magie).

Pomocí tlačítek dle potřeby přepínáte mezi paradigmaty aneb kombinacemi rolí a zde je ta pravá síla hratelnosti, kde záleží na vaší osobní taktice a včasném uvažování ke zdolání soupeře. Motivací k rychlému vítězství je hvězdičkové ohodnocení v závěru bitvy měřící vaši časovou úspěšnost. S maximem pěti hvězd máte vyšší šanci na získání extra předmětů. Nehledě na rychlost po boji dostáváte i zkušenosti (CP), za něž si v tzv. Crystariu kupujete nové schopnosti a dovednosti. Platí tu systém spravedlivého rozdělování, takže všechny postavy dostanou stejný počet CP, dokonce i ty, které nezápasily, což značně krátí čas potřebný k vylepšení vašich svěřenců a tím pádem si můžete kdykoliv měnit členy týmu bez obavy, že by ti, co jste dlouho nepoužívali byli slabší. Nevylepšujete pouze postavy samotné, ale dokonce i jejich zbraně a předměty. To je ovšem možné výhradně v místě „save pointu,“ kterých je ve hře požehnaně a zhruba každých 15 minut hraní na jeden narazíte. Když dosáhnete maximální úrovně dané zbraně či předmětu, můžete použít tzv. katalyzátor (pokud ho máte) a vytvořit zcela nový kousek s lepšími vlastnostmi. Toto dodatečné „levelování“ je celkem příjemné, poněvadž je tu z čeho vybírat a posílí to onen oblíbený RPG prvek. Čeho je tu však mizerně málo, jsou peníze (Gily). V minulých hrách jste po boji dostali i určitý finanční obnos, v třináctém dílu to je nic, nada, prostě  nula, proto po nich musíte buď pátrat v létajících orbech, nebo prodáváním odměn vypadlých z příšer. A když vezmete v potaz, že jeden katalyzátor potřebný k finálnímu vylepšení zbraně stojí 2 milióny gilů, je to velmi kruté šizení hráčů.

V rovině volnějšího způsobu hraní se těšte na Gran Pulse, rozlehlý svět plný nejrůznějších monster a hlavně vedlejších misí. Těch je tu přesně 64, odstupňované rozdílnou obtížností. Počet je spíše nedostatečný než dostatečný, především když si vzpomenu na plejádu výzev ve FF: Crisis core. Spoustu z nich však nebudete moci dokončit před završením příběhu, protože pro vás budou zkrátka nereálně obtížné. Ano, po dohrání příběhu máte možnost se vrhnout na zbývající mise a vyřádit se na super-silných soupeřích. Náplní misí je doběhnout na vyznačené místo a porazit bosse. Můžete je po splnění opakovat kolikrát chcete, zejména kvůli vyššímu hodnocení, které snaživcům odemkne trofej. Autoři vytvořili pěkný a malebný svět, jen vás po jisté době strávené cestováním zamrzí, že transport vám zabere půlku hracího času. Zkrátka tu chybí rychlé menu, aby vás přeneslo rovnou k cíli mise. Objevují se zde sice teleportační místa mezi oblastmi, jen jich není tolik a ani hbitý pták chocobo, kterého si později budete moci osedlat, vám od trápení spojeného s pobíháním sem a tam příliš nepomůže. Světlou stránkou je jedině to, že v procesu jízdy lze hledat zakopané poklady roztroušené po okolí. Chocobové na ně holt mají dobrý čich. Abych tedy shrnul herní část- paradigma rolí v bojích osvěžující; hromadné získávání zkušeností vítané; lineárnost spíše na škodu; vylepšování zbraní a předmětů dobré; nedostatek gilů je naopak trestuhodný; otevřený svět fajn, ale po čase se okouká; mise slušné, jen jejich počet mohl být vyšší a přesun k nim snazší a rychlejší. Tady záleží jak moc vám dané věci kazí nebo vylepšují hraní. U mě celkově převážily kladné body nad zápornými.

Ovládání je vcelku jednoduché a po krátkém tutoriálu si na příkazy rychle zvyknete. Bitvy se dají kdykoliv pozastavit a CGI scény libovolně přeskočit. Kamera v bojích je však místy moc hektická a nepřesná, a tak se občas stane, že ztratíte přehled o dění kolem vás.