Fahrenheit (Indigo Prophecy) - recenze

V dnešní přehršli všech těch tuctových stříleček ze druhé světové války (ne, skutečně jsem si Call of Duty 2 až na několik světlých okamžiků moc neužil) a honbě za co nejkrásnější, nejplynulejší a nejdetailnější grafikou bohužel často ustupuje do pozadí příběh - faktor, na který pravidelně dávají důraz už jen dva žánry - RPG a adventury. Zatímco první jmenované jdou naštěstí stále na dračku, adventury v posledních letech docela skomírají jak na PC, tak i na konzolích. Přestože by bylo chybou označovat Fahrenheit za adventuru, jednalo by se asi o nejpřesnější vyjádření jeho smyslu. Interaktivní film, jakkoliv je toto pojmenování spojeno s katastrofickými herními pokusy o spojení předtočených sekvencí s občasným klikáním, popisuje hru mnohem lépe - a doufejme, že se brzy objeví podobné kousky. Ne, v žádném případě není Fahrenheit (v USA nazývaný Indigo Prophecy) bez chyb - naopak, drobných nedostatků je ve hře spousta, ale drtivou většinu záporů si uvědomíte až s odstupem času - při samotném hraní se k tomu jednoduše nedostanete. *1* *2* V úvodu hry se vám pod kontrolu dostane Lucas Kane - sympatický chlapík s běžnými problémy. Rozešla se s ním dívka, nebaví ho práce, nemluví se svým bratrem a zabil úplně cizího muže. No dobrá, ta vražda asi nepatří do obvyklého repertoáru lidských problémů - jen tak někomu se nestane, že se probere na veřejných záchodcích nad mrtvolou, kterou právě očividně zabil, aniž by chtěl. Co ale způsobilo ztrátu kontroly nad sebou samým? Odpověď by se z vězení hledala dost těžko, takže je na vás, abyste Lucasovi pomohli dostat se z místa činu a zamést za sebou stopy. Jenže ani se nenadějete a už hrajete za druhou stranu - policejní vyšetřovatelku Carlu Valanti a jejího parťáka Tylera Milese. V ten moment přichází dilema - komu budete stranit víc? Budete schválně zanechávat vodítka policistům, nebo z nich naopak dělat lemply? Každá volba má své následky a přestože ve výsledku se příběh nijak zásadně nemění, mnohé scény se na základě vašich rozhodnutí odvíjejí jinak - často docela razantně. *3* *4* Hlavní protagonisté mají jedno společné - a to je jejich lidskost. Nejsou to bezchybní a dokonalí hrdinové - každý má propracovanou psychiku, chová se jinak a řeší vlastní starosti, přičemž vedle toho musí zvládat také své povinnosti a vyrovnávat se s těžkými okamžiky. Hráč si k nim vyvine zvláštní vztah a jejich příběhy bude prožívat více než v drtivé většině filmů či knih. Ani vedlejší postavy ale nezaostávají - ať už se jedná o Lucasova bratra Marcuse (občas hratelný charakter), ex-přítelkyni Tiffany, Carlina homosexuálního kamaráda Tommyho - ti všichni jsou propracovaní a jejich dialogy skvěle napsané. Bohužel, ke konci příběh dostává tvrdou ránu pod pás. To, co bylo do té chvíle geniální a poutavé, se během chvilky mění v nepochopitelné, uspěchané a hloupé. Závěr hry přišel nejen mě, ale i většině lidí, kteří Fahrenheit hráli, zbytečně odfláknutý. To nic nemění na tom, že jako celek je děj skvělý - jen jeho vyvrcholení je docela zklamání a je na něm vidět, že navzdory dlouhým letům vývoje by si Fahrenheit nějaký ten půlrok navíc zasloužil. *5* *6* *reklama* Kromě rozpačitého závěru se průtahy podepsaly také na grafickém zpracování. Ze všech tří verzí (PC, Xbox a PlayStation 2) vypadá Fahrenheit nejhůř na konzoli od Sony. Ačkoliv záměrná zrnitost obrazu přidává na hutné atmosféře, textury prostředí jsou zastaralé a v dnešní době už trochu 'out.' Na druhou stranu si dali tvůrci skutečně záležet na modelech postav. Nejen že až na vyjímky vypadají Lucas, Carla a ostatní fantasticky, ale jejich rozpohybování za pomoci technologie motion-capture je téměř bezchybné a obzvlášť během akčních sekvencí si držte čelist, ať vám úžasem nespadne. Každopádně, tato hra rozhodně není o grafice. Přestože technicky má do dokonalosti hodně daleko, umělecký dojem z ní je výborný. Tomu dopomáhají jak úhly kamer, tak skvěle zrežírované příběhové sekvence. Fahrenheit si mě taktéž získal skvělým použitím rozdělení obrazu na více častí, čímž se proslavil seriál 24 hodin, na který nedám dopustit (a na jehož videoherní zpracování si budeme muset počkat do března). *7* *8* Na jakékoliv grafické nedostatky dává rychle zapomenout hudební doprovod, o který se postaral známý hollywoodský skladatel Angelo Badalamenti a do jeho teskných melodií je snadné se zaposlouchat a ztratit tak pojem o hře. Ani v napjatých situacích hudba nezklame. To vše je podtrženo několika licensovanými songy, včetně čtyř od výborné kapely Theory of a Deadman. A věřte mi, že když si ráno po vraždě pustíte v Lucasově bytě jejich píseň Santa Monica, nebudete mít daleko ke sklouznutí do deprese spolu s Lucasem. Namluvení nezůstává pozadu a marně hledám pozitivum, které by jeho kvalitu bylo schopné dostatečně vyjádřit. Dabéři byli zvoleni skutečně pečlivě a odvádějí po celou dobu hry skvělý výkon - a že nemají textu nijak málo! Ať už se jedná o hlasité přemýšlení nebo rozhovory s ostatními, mluvené slovo vás bude provázet po celou dobu hry - a i ti největší kritici budou jen těžce hledat chyby. *9* *10* Podívejme se konečně i na to, jak se hra vlastně hraje. Pohyb postavy po prostředí za pomoci levého analogu má bohužel do dokonalosti daleko. Jelikož úhly kamer jsou zvoleny tak, aby navozovaly co nejfilmovější dojem, čas od času se přepnou naprosto nečekaně a místo dopředu najednou je vaše postava dozadu, aby se kamera opět přepnula do původní polohy a totálně vás zmátla. Naštěstí se na tento nedostatek dá zvyknout a nezabrání vám v prožitku ze hry. Nezvyklá je rozhodně interakce s předměty okolo vás. Pokud stojíte u objektu, který lze nějak použít, v horní části obrazovky se rozsvítí jeho ikonka spolu s jednoduchým obrazcem. Ten napovídá, jakým směrem musíte pohnout pravou analogovu páčkou, abyste kýženou akci vykonali. Tento neuvěřitelně intuitivní systém vám brzy přejde do krve a na všechny dosavadní způsoby ovládání moderních adventur (například nejnovější Broken Sword) zapomenete. Všechny rozhovory ve hře řídíte na stejném principu - ke každému tématu se váže nějaký směr, a vzhledem k tomu, že na odpověď máte vždy jen omezený časový limit, je třeba myslet a jednat rychle. Pro ty, co obstojně neovládají ani jeden z cizích jazyků, ve kterém je Fahrenheit vydán, by to mohl být docela závažný problém. *11* *12* Mnohdy si ale nevystačíte s obyčejným pobíháním a ve stresových situacích nebo momentech, kdy vaše postava podává fyzický výkon, přichází čas pro jednoduché minihry. Těch jsou dva různé typy. Nejčastěji se před vámi objeví výmluvný nápis 'Get Ready!' a dva barevné kruhy. V tu chvíli musíte pomocí analogových páček kopírovat zobrazené směry. To nejlepší se ale odehrává na pozadí. Zázračným způsobem se tvůrcům povedlo tento systém vypilovat tak, že budete mít pocit, jakobyste ty úžasné scény a akrobatické kousky skutečně naplno ovlivňovali. Pro příklad si vemte situaci, kdy Lucas utíká a vyběhne zpoza rohu. V tu chvíli zmáčknete levou páčku doleva, po chvíli pravou doprava - a Lucas se rozhlédne okolo. Když je pronásledován, přiřítí se k výtahu a začne zběsile mačkat tlačítko pro jeho přivolání, vy budete stejně tak chaoticky kvedlat analogy ve všemožných směrech. Právě v tomto druhu miniher Fahrenheit na konzolích jednoznačně převyšuje svou PC verzi, což se ovšem nedá říct o tom druhém. Zde jde o vyvinutí co největší rychlosti střídavého mačkání L1 a R1. Bušení do šipek na klávesnici je rozhodně příjemnější. Ne vždy ale půjde jen o prudkost - v některých pasážích se naopak snažíte o pravidelnost stisků, čímž hra simuluje kontrolu vašeho dechu ve stresových situacích. *13* *14* Samozřejmě že Fahrenheit může skončit i předčasně, a to pestrou škálou způsobů. Po celou dobu hry je třeba sledovat ukazatel psychického stavu vašich hrdinů. Pokud klesne až na nulovou hodnotu, v závislosti na právě hrané postavě a prostředí, ve kterém se nacházíte, budete svědky její sebevraždy, odchodu od policejního sboru nebo převozu do blázince. Mnohdy ani nemusí psychika padnout na nulu, ale stačí nedávat chvíli pozor, co se děje, a problém je na světě - například pokud si vezmete léky (což Lucas okomentuje přečtením varování před pitím alkoholu, které je na krabičce) a zapijete je flaškou rumu, jistě si dokážete představit, co se stane. Druhým způsobem, jak zemřít, je selhání při některé ze spousty miniher. Ačkoliv máte fyzickou odolnost vyjádřenu ve formě několika 'životů', ty se v průběhu hry obnovují jen výjimečně, takže je třeba dávat si na ně pozor. *15* *16* Bohužel, navzodry nezpochybnitelným kvalitám Fahrenheit komerčně propadl - stejně jako třeba ICO nebo Beyond Good & Evil. Je to veliká škoda - shodou okolností jsem tento titul hrál ve stejné době jako jeden můj kamarád, a už dlouho se mi nestalo, abych s ním nějakou hru tak dlouze a vzrušeně rozebíral. Fahrenheit je výjimečný - a navzdory jeho krátké délce (okolo 10 hodin) by byla chyba ho ignorovat. Pokud vás tato hra zaujala, jděte a kupte si ji, ať se dočkáme i pokračování. Nejnovější dílo studia Quantic Dream (na svědomí mají například i starší, ale výborný a na svou dobu převratný Omikron: The Nomad Soul) za to rozhodně stojí.