EyeToy: Play 3 - recenze

Zavzpomínejme si na první představení technologie EyeToy pro PlayStation 2. Dvanáct miniher, ve kterých jste krom umývání oken, mixování disco muziky a odpalování barevných ohňostrojů mohli vyvádět téměř vše, co vás v tu dobu jen mohlo napadnout. Nebudu ani moc přehánět, dovolím-li si říct, že to byla taková malá revoluce v oblasti rozšiřování možností PS2 (léta zaprášené USB sloty již konečně našly své uplatnění). Druhý díl, který na sebe nenechal zas tak dlouho čekat, zaplnil všechny díry a mezery, které se během měsíců hraní „jedničky“ objevily. Hraní bylo rázem zábavnější, možností bylo stále víc a multiplayer zaměstnal více lidí než komunistické hutě. Pokusy o vybočení od původní Play série dopadaly všelijak – Taneční variace Groove pobavila milovníky hudby a všechny trpící mírnou nadváhou, Monkey Mania nepobavila nikoho, Operation Spy se zaměřila na mladé agenty a špióny, EyeToy Kinetic, jejíž press disc se mi nepodařilo rozchodit, ocenili zejména atleti a gymnastky... První, víceméně úspěšný, pokus o ztvárnění originální EyeToy hry bez přízviska Play zaznamenal až EyeToy: Antigrav, jenž byl tím pravým ořechovým zejména pro vyznavače snowboardingu. Naklánění se před obrazovkou sice nebylo tak záživné jako jízda po upravených sjezdovkách, ale když zrovna nebyl sníh, nic jiného ani nezbývalo. Ale dost všemu předešlému, současnost můžete mít i vy ve svých rukou. Přichází EyeToy: Play 3! *img1* Základní hry pro jednoho hráče jsou tentokrát rozděleny do tří skupin, z nichž každá obsahuje tři hratelné „skopičiny“. Kategorie jsou Music, Sport a Variety. První skupina obnáší hry DJ (variace na minihru z prvního dílu), Be The Band („simulátor“ populární hudební skupiny, ve které obsluhujete všechny nástroje, zábavné ;)) a Maestro, což je dle mého skromného názoru nejpovedenější minihra z celého třetího dílu. Jak je patrné z názvu, stáváte se dirigentem a ovládáte pomocí správně načasovaných pohybů celý orchestr. Maestro je velmi podobný EyeToy: Groove, ale spolu se skvěle sestříhanou instrumentální hudbou se z hraní stává opravdu zajímavý a zábavný požitek. Sportovní hry (Bowling, Volleyball a Touchdown) jsou tím pravým pro ty, kteří touží zhubnout nějaké to kilíčko navíc a prostředí tělocvičen je nijak neláká. Zde si vyzkoušíte, jak obtížné může být ovládání bowlingové koule, jste li čirou náhodou umístěni přímo v ní, jak jednoduše můžete srazit protihráče dobře mířeným loktem k zemi a jak vyčerpávající může být poskakování při volejbalovém přáteláku. *img2* V sekci Variety naleznete vše, co se jinam zkrátka nehodilo. Jako první to bude Ghost Grab, napodobenina lovce duchů z prvního dílu s prvky kung-fu z her obou předchozích. Druhým v pořadí je Boot Camp, jednoduchý vojenský výcvik, který kombinuje fyzickou přípravu v podobě přespolního běhu a sprostým buzerování seržantem, který vám dává příkazy, které logicky musíte splnit (zvednutí jedné nebo obou paží, salutovaní, skok, dřep...). Hra až s obdivuhodnou přesností všechny vaše pohyby zaznamená, ale i tak se někdy může stát, že nerozpozná některý z vašich ledabyle splněných příkazů a odečte vám cenné bodíky. Poslední minihrou nejen ve třetí kategorii, ale i vůbec, je Beauty Salon. Pokud si pamatujete na obsluhu rychlého občerstvení z druhého dílu, tak vězte, že nyní vás čeká cosi obdobného, ovšem nikoli už tak zábavného... V porovnání s druhým, ba i dokonce prvním dílem, prošel multiplayer v EyeToy: Play 3 obdivuhodným vývojem. Minyhry určené ke hře více hráčů jsou koncipovány tak, aby je mohli hrát dohromady na jedné obrazovce až čtyři hráči najednou, což může mít (a nezřídka mívá) za následek i potrhlé mačkání se před obrazovkou (obzvláště příjemné ve chvíli, kdy hru sdílíte s partou mladých slečen ;)). Multiplayerové hrátky jsou krátké a svižné, co je jedině dobře. *img3* Jak je již zvykem, i třetí díl EyeToy: Play série obsahuje oblíbený Playroom, tentokráte ovšem mírně ošizený. Ve dvou sekcích (Laboratory a Fun) je možno nalézt prográmky, které si přímo dokonale dovedou pohrát s vaším obličejem, simulátory prostředí džungle či pouličních bitek, starou známou MotionCam a spoustu dalších. Úplnou novinkou je tzv. RecogCam, což je drobná aplikace, která reaguje na speciální karty (umístěné v herním manuálu nebo na oficiálních stránkách hry) a po jejich předložení před kameru spustí krátkou animaci. Sice pěkné, ale kvalita „skrytých bonusů“ takto vyvolaných není snad ani taková, aby vám stálo za to, si karty stažené z internetu vůbec tisknout. Nevím, jestli to není pouze moje utkvělá představa, ale mám pocit, že série Play her žije trendem, že spolu s každým dílem sníží kvalitu grafického zpracování. Taková vizuální stránka při skotačení před televizní obrazovkou možná není až tak důležitá, ale když už první zpracování EyeToy: Play nastavilo nějaký standard, měly by ho další pokračování přinejmenším alespoň dodržet. Grafika je laděná do komiksového stylu, což by ani tak nevadilo, kdyby postavičky nebyly tak kostrbaté a herní prostředí tak jednotvárné. Co se týče zvukové stránky, nebylo ani co zkazit. Hudební doprovod je chudý, ale vybrané skladby se k jednotlivým minihrám hodí, nekvalitní a jednoduché zvuky snad jen podtrhují potrhlý styl hry... *img4* Ač jsou hry série EyeToy: Play bez příběhu, bez detailnějšího technického zpracování, jsou i přesto velmi oblíbené. Bohužel na posledním díle je vidět, že autorům mírně začíná docházet inspirace spolu s nápady, a tak se můžeme setkat prakticky jen s trochu vylepšenými či mírně upravenými předělávkami miniher z předchozích dvou dílů. Zřejmě by se nikdo nezlobil, kdyby se autoři rozhodli s vydáním EyeToy: Play 3 nějaký ten půlrok počkat a nabídli by pak hráčům novou hříčku s množstvím inovací a svěžích nápadů. Nedovedu si představit, jak bude vypadat čtvrté pokračování, pokud nedojde k nějakému razantnímu převratu. Takže, jak většinou radím... Jestliže jste duše hravá a oplýváte přebytečným množstvím peněz, není proč nad koupí EyeToy: Play 3 nijak dlouho přemýšlet. Vy ostatní raději věnujte své peníze na charitu. Tento bohulibý čin vás bude hřát u srdce mnohem déle, než by vás dnes recenzovaná hra bavila.