Devil May Cry - recenze

Dante je napůl člověk a napůl démon, jeho otec, temný rytíř Sparda, který bojoval proti svému vlastnímu plemenu před 2000 lety, porazil zlého kněze podsvětí, který se však chce opět stát svrchovaným vládcem světa. Jediný, kdo může náš svět zachránit je právě Dante. Popravdě řečeno příběh je již stokrát viděné klišé, kdy vy jakožto jediný spasitel můžete zachránit celý svět. Po intru, kdy Dante začne šermovat s mečem a ukáže se, jako že na to má, vás "krásná" (příliš krásy nepobrala) Trish odvede na ostrov Mallet Island, kde započne celé vaše dobrodružství. Ze začátku vás jistě překvapí skvělá grafika, jenž je jako například u série Resident Evil předrenderována, čili klasický styl firmy Capcom. Pozadu není ani hlavní hrdina, jenž je skvěle animován, zvláště jeho dlouhý kabát a vlasy. Kamera je aktivní stejně jako u Resident Evil: Code Veronika-X. Plazí se za postavou a někdy je pro změnu ukotvená na místě. Zde nastává ovšem problém, protože se stane, že postavu vedete proti kameře, která o chvilku později změní úhel a ovládání je najednou úplně obráceně, tudíž najednou se postava obrátí a běží úplně jiným směrem jelikož kamera je zase jinde. Tento problém je ale po čase zvládnutelný a pokud nejste vysloveně troubové za chvilku si na to zvyknete. Kořením celé hry jsou samozřejmě souboje. Proti vám najednou spadnou z nebe jakési třímetrové loutky, které mají místo rukou sekáčky, mačety a kotouče z cirkulárek. Co vám chtějí provést je asi jasné a pokud se nebudete bránit udělají z vás asi čtyřicet malých Dantíků. Jak se říká proti ohni se musí bojovat ohněm a tak i vy dostanete nějaké to nádobíčko. K dispozici máte meč, který se postupem hrou bude dále upgradovat, a také dva páry rychlopalných pistolí. Munice je nekonečno, tak střílejte až se hlavně budou tavit. Samozřejmě narazíte čas od času i na nějaké ty hrůzu nahánějící Bosse. Proti nimž už s vaší stávající taktikou (jdi a všechno co je před tebou rozsekej na maděru) neobstojíte. Proto Dante umí řadu pohybů, které se náramně hodí. Určitě nejpoužívanější jsou klasické výskoky, které se náramně hodí pro výskok do druhého patra ale i na rozseknutí protivníka. Po rozsekání všech možných i nemožných protivníků sbíráte co po nich zůstalo, což jsou nejrůznější emblémy a klíče, které později používáte na řešení občasných rébusů. Ovšem nečekejte, že vaše šedá kůra mozková bude totálně zavařená. Některé rébusy se řeší fyzickou silou, jiné zase klasickým používáním věcí na jiné. Například najdete meč a o místnost dál ho použijete na jedinou sochu, která doslova křičí „ Dej sem ten meč!“. Tak nevím jak po více jak pěti letech ohodnotit tuto hru. Jsem trochu v rozpacích. Na jednu stranu mě to bavilo ale později už unavovalo. Některé boje například s jednou sochou Lva, která se proměnila na jakéhosi Ducho-Lva byla docela zábava. Tato potvora totiž vystřelovala nějaké bodce a tudíž jste museli být neustále v pohybu, abyste uhýbali střelám a zároveň se alespoň pokusili tuto kreaturu seknout mečem. Na druhou stranu boje s loutkami jsou stále opakující se a po chvilce už to unavuje. Například vejdete do jedné místnosti a ze stropu spadnou čtyři loutky a jsou po vás. Prosekáte si cestu do další místnosti a historie se opakuje. Stále dokola a dokola. Pokud upřednostňujete příběh a napětí hra se vám moc líbit nebude. Pokud ale rádi rozsekáváte všechno na kusy jste na správném místě.