Devil May Cry 4 (Xbox 360) - recenze

Svět se mění, ale vydavatelská společnost Capcom se stále drží mezi těmi nejlepšími herními producenty, jaké jsem od dob Playstationu 1 vůbec mohl poznat. Pod sebou nemá zase tolik vývojářských studií, přesto se může pyšnit nesmrtelnými ikonami jako Resident Evil, Onimusha, Dino Crisis nebo Devil May Cry. Kromě prvního i posledního titulu ostatní ve finální konečné fázi éry konzole PS2 zanikli, staly se pro nové hráče neznámé. Na jednu stranu je to velká škoda, avšak na tu druhou se zbytek dokázal v nových pokračováních nejen dostat na nové next-gen konzole (konkrétně Resident Evil 5 vyjde do konce tohoto roku, přesto způsobuje obrovské poprasky), ale i PC. Mnohdy se však stává, že vydavatelé nařídí vývojářům celou hratelnost překopat, což může mít i drastické výsledky, ale série Devil May Cry se prostě v podstatě ani nemění. Je pořád o jednom – o masakrování nekonečnému počtu démonů a bojem proti zlu. Někomu se to může sice zdát jako pěkný popcorn zážitek, každopádně tady je to úplně opačně. Ano, nesmazatelnou pravdou zůstává, že jakmile do svých japonských rukou dostala na starost druhé pokračování Capcom Production Studio 1, vše šlo dolů. Dlouhé doby vývoje, neustála odkládání (už jsem si myslel, že píši o Core Designu ohledně fiaska s The angel of the darkness). Tím nejtvrdším kamenem úrazu se stala přeměna vzhledu hlavního hrdiny celé ságy, Danteho, drsného chlapa - napůl démona i napůl člověka. Rozhodl se bojovat proti zlu, snažící se již věky ovládnout lidský svět. Příšerně sepsané dialogy v podobě proslovů Stevena Segala z dob jeho nejhorších filmů, kýčovitá zápletka (bože, ten konec!) a nic říkající příběhové prostřihy daly jasnou červenou pro koupi.

Zklamání tisíců hráčů celý Capcom donutilo rychle jednat – i přes velká zklamání se rozhodlo do vývoje nového dílu opět posadit naprosto stejné studio. Na Devil May Cry tvrdě pracovali dlouhou dobu, každopádně ne všechno se vrátilo k jedničce. Ale i tak se jednalo o velice nadprůměrnou záležitost. A nyní čerstvě vyšla čtyřka. Mraky inovací a hlavně slibovaný návrat ke kořenům byl jako primární cíl celého studia (mimochodem zase stejného). Inu, úvodní sestříhané video z celkové zápletky za doprovodu akčních momentů s vynikající rockovou, romantickou hudbou před spuštěním samotné hry, mě prozatím vedlo k předpokladu, že se přeci vývojáři z Capcom Production Studio 1 poučili, poslechly hráče a vydali se správnou cestou zpět ke kořenům.

Tak jako tak jsem si radši zachovával chladnější i nedůvěřivý přístup. Menu není sice nějak přeplněné (new game, load game, options), ale po vzoru DMC 1 to bohatě stačí. Po zvolení jedné ze dvou obtížností, mě hra rovnou přenesla do úplného začátku. Následuje úchvatné úvodní intro, kde se rovnou seznamujeme s druhou hratelnou postavou Nerem, který porcuje jedno monstrum za druhém. Samozřejmě nesmí chybět ani drsný masakr nevinných lidí v kostele, uznávajících temného rytíře Spardu – jediného, jenž se postavil démonům a zachránil tak lidstvo.

šup do víru akce

Záhadný vrah je právě Dante. Váš první úkol je se s ním utkat. Jedná se víceméně o jakýsi tutorial, v němž se seznamujete s ovládáním i útoky. Po jeho poražení vás nyní čeká už jen zběsilá čistokrevná akce. Prvně samozřejmě následuje spousta vynikajících příběhových animací, kde ještě Nero ochrání svou vyvolenou Kyrie spolu s jejím bratrem Credem. Po nákupu nových, velmi drahých dovedností (je jich opravdu hodně, obsahují několikanásobné mačkání všemožných tlačítek) za získané duše padlých nepřátel, především pak získáním co nejvyššího hodnocení na každém konci úrovně, se nyní ocitáte už jen ve víru nekonečné akce – nic víc od všech levelů ani nečekejte. Jednou za čas se vám postaví mocní bossové, kteří jsou hodně originální a možná i větší než stvůra ze snímku Cloverfield. Pokud ale hledáte hlavolamy, náročné na šedou kůru mozkovou, to musíte hledat bohužel jinde (teda kromě rozbíjení sudů nebo skříní pro získání dalších červených orbů nebo hledání odemknutých dveří po úrovních). Fanoušci zase opačně budou v sedmém nebi, tolik akce nikde na X-Box 360 zatím nebylo. Další dobrou zprávou je, že statické pozadí zmizelo. Nahradilo ho libovolné otáčení kamery jak kolem Nera, tak i Danteho. To znamená, že když už nyní budete chtít v nepřehledných úhlech kamery alespoň něco vidět, popřípadě zabít, máte naprostý přehled o celkovém dění na „pracovišti". Navíc ovládání padne okamžitě skvěle do ruky, takže žádné počáteční zádrhely nebo zvykání si se zde vůbec nekoná.

Co se týká zbraní, nový díl přinesl ty známé (dvě pistole, brokovnice, meč atd.) ze všech předchůdců, ale také nové jako například magickou rukavici u Nera, s níž může buď bez problému tvrdě kosit ještě živá monstra nebo s její pomocí na předem určených místech ji používat jako třeba Spider-man pavučinu a přenést se na jinak nedostupná místa. Opět i nyní platí, jestli chcete jako srab zabít své protivníky z dálky pistolemi, můžete. Ovšem nezískáte tak vysoké hodnocení na každém konci jednotlivé úrovně, jako když se je rozhodnete eliminovat pomocí mečů, či magické rukavice. Navíc za ten pocit, kdy někoho vyhodíte do vzduchu a poté do něj pár metrů nad zemí neustále sázíte nemilosrdné rány, to naprosto stojí. Jinak dále v misích narazíte na speciální mini hry, představující mlácení nekonečného zástupu nových a nových protivníků, kteří nejsou zase tak snadno přemožitelní jako je tomu u klasických úrovní. Pro hardcore hráče jsou tyhle vložené krátké mise naprostou lahůdkou, navíc za každé úspěšné splnění vždy dostanete bonus.

Audiovizuální stránka

Frame Rate je i přes velkou výkonnost konzole X-Box 360 stále noční můrou u titulů s vynikajícím grafickým zpracováním. Vzpomeňme například na střílečku F.E.A.R., u níž konverze z PC byla úděsná – odfláknutá. Takže jsem se tedy dost bál, jak dopadne nový Devil May Cry, když na obrázcích vše vypadalo vskutku dobře. Po prvních dvou levelech se veškeré obavy padly – nejen, že hra se vůbec nezasekává, dokonce vypadá mnohonásobně lépe než na videích ze hry. Pokud vlastníte alespoň HD Ready televizi jako já, budete hltat každičký detail na modelech postav/příšer/bossů. U mimiky hlavních představitelů ani nemluvě. Každopádně to úplně nejlepší jsou příběhové animace, jenž bývají díky bohu skoro na každém kroku (samozřejmě v pozdějších částech již v takové míře nebývají jako ze začátku). Nenarazil jsem za celou dobu hraní ani na jedinou alespoň trochu nudnější. Ba naopak všechny obsahují fenomenální bojové sekvence s hlavními protagonisty DMC 4, drsné masakrování uctívačů Spardy, vtipné průpovídky Nera před utkáním s nějakým tím bossem. Prostě jedna báseň.

To samé platí i o skvělém ztvárnění budov. Pokud jste pokaždé v Gears of War měli otevřenou pusu do kořán, zde to platí minimálně trojnásob. Člověk pak totálně zapomene, že nemá sledovat skvěle nasvětlené monumentální gotické kláštery nebo zničená náměstí s hořícími auty za pochodu vražedných monster, ale právě probíhající souboj. Některé mise obsahují noc či den, ovšem nějakých efektů počasí se ani moc nedočkáte. Další škoda je, že se vývojáři nenamáhali s interaktivitou samotného prostředí – prostě kromě dřevěných sudů, almar či kontejnerů na odpadky nejde prakticky nic rozmlátit. Nevadí. Esem v rukávu se stává druhá část audiovizuálního zpracování - tedy zvuku. Dabing postav je preciznější než ve filmech v televizi (byť ten je popravdě úděsný), žádné chybky se špatným načasováním při dialozích. Drsná rocková, ale i občas pochmurná hudba, a v celku charismatické hlasy Danteho a Nera hře dodávají opět na kvalitě.

Nový dech

Jak jsem již několikrát psal, čtvrté pokračování o lovci démonů, ochránci lidského světa, Danteho, v sobě měl mít onu chytlavou atmosféru, skvělou grafiku i dostačující životnost. Jednoduše návrat ke kořenům, jak neustále slibovali vývojáři. Je vidět, že se z úletu na druhém dílu poučili, poslechli zanícené fanoušky po celém světě a prostě udělali jedničku v novém next-gen audiovizuálním zpracování. DMC 4 je skvěle hraje, ovládání padne okamžitě do ruky, díky neuvěřitelně návykové hratelnosti vydrží až moc dlouho na to, než vyjde další díl (jestli tedy vyjde). Frame Rate je zde kamarád, není nepřítel. Navíc si připočtěte dvě hratelné postavy, spousty vedlejších, jakými jsou povětšinou spoře oděné krásky, tak máte jasný hit roku pro konzole X-Box 360 i PS3. Pokud máte rádi nekonečné řežby loutek v podobě monster na milion možných kombinací, drsný avšak zároveň romantický epický příběh nebo prostě holky, co mají na sobě oblečení méně než v Dead or Alive, není dál o čem přemýšlet. Ovšem jestli hledáte spíše něco na zapojení šedé kůry mozkové, tomuto titulu se raději vyhněte, nic vám na přemýšlení nepřichystá.

Autor: Michal Synek