Conflict Desert Storm 2 - recenze

Přestože se jí tak říká, první „válka“ v Iráku žádnou válkou nebyla. Byla to jen akce zvláštních jednotek americko-britské koalice (tedy SAS a Delta Force). To jsou taky jediné možnosti výběru stran, buď Britové, nebo Amíci. Vaše jednotka má čtyři členy a každý z nich má jednu specializaci, od toho se také odvíjí trénink, který má čtyři fáze, ve kterých si postupně vyzkoušíte všechny tyto specialitky. Hře určitě hodně pomáhá autentičnost čehokoliv, na co ve hře narazíte, ať už výzbroj nepřátelských vojáků, nebe, jejich bojová technika, totéž i na vaší straně. Tanky potkáte hodně často, možná až moc a není vůbec jednoduché se jich zbavit (dvě rakety z RPG a to po první už máte vysokou pravděpodobnost, že vám to střelec z tanku vrátí). Opravdickou vychytávkou ale zůstává možnost zaměření cíle pro nálet. Pokud uvidíte zátaras nebo tank a nebudete mít zrovna u sebe potřebnou výzbroj na likvidaci, prostě stisknete čudlík, chvíli zaměřujete a pak jen koukáte na ohňostroj, který uspořádají Apache. Ale od reality hodně utíká to, že po výstřelu z tanku do zdi (i mistr tesař se utne) se se zdí nic, ale vůbec nic nestane. Čili když víte, že na vás půjde rána z toho obrovského děla, prostě se schovejte za zeď a jen vás trochu poraní exploze, ale v žádném případě nezabije. Jinak je realističnost hry na velmi vysoké úrovni, a umělá inteligence na tom jistě má svůj díl. Je jedno, jestli mluvíme o AI protivníka nebo dalších členů vašeho týmu. Je krásné vědět, že když dovedete snipera na střechu a půjdete dolů, tak jste v podstatě nesmrtelní (pokud se vám nepovede to co mně a chudák odstřelovač nedostane ránu od RPG, to už jsou jednotky dole potom jako kachna na ráně). Grafika je možná nejslabší stránka celé hry, není špatná, ale že by byla vynikající, se o ní doopravdy říct nedá. Už jenom fakt, že díry, resp. krátery po bombardování jsou vždycky hranaté a mají pokaždé stejný tvar. Grafici si mohli dát více práce i s modely nepřátel, ve hře jsou totiž jen tři a to je sakra málo. Ještě jedna věc je na těch modelech zajímavá, zajímalo by mě, kterého chytráka napadlo obléci vojáky, kteří se budou s naprostou jistotou pohybovat jen a jen po poušti, do khaki uniforem, jako nosí třeba Češi. Jinak grafickému zpracovaní chybí doopravdy jenom ty o trochu kulatější tvary. Zajímavým detailem je dynamické zraňování příslušníků vaší jednotky. Ať bude zasažen voják kamkoliv, na sto procent se tam objeví krev, která ale po ošetření zmizí (co by za to ženy v domácnosti daly, kdyby nemusely prát skvrny od krve :)). Přes všechny před chvílí vyjmenované nedostatky má hra doopravdy vysokou hratelnost, dokáže chytnout a nepustit. Faktem zůstává, že limit počtu savu je pro docela dlouhé mise velmi malý a když k misi sednete napotřetí, prostě ji musíte dohrát, nebo si to dáte od poslední uložené pozice a věřte mi, že to není vůbec žádná slast. Ale pokaždé, když jsem něco zkazil a musel si to projít znova, něco ve mně mi řeklo co bylo špatně a jak by se to dalo příště spravit. Prostě jsem nad tím musel přemýšlet až do chvíle, než mi to konečně jednou vyšlo. Co dokáže fakt naštvat, je nekonečný respawn protivníků. Mít Saddám takhle velkou armádu, bůh ví jak by Pouštní bouře vlastně dopadla. Pravda, jejich příliv se ukončí, až se dostanete na místo kde se množí, ale do té doby schytáte hodně kulek a to je docela únavné. Všechny postavy ve hře se postupně vyvíjejí, jak už jsem napsal, každý má nějakou specialitu, vlastně ne jednu, ale tři. Každá specializace má čtyři úrovně, ta nejlepší začíná na třech bodech, ta nejhorší na jednom a postupně rostou podle toho, jak moc byla ona specializace využita. Hra je čistě vojenská, čili myslím nikoho nepřekvapí, když řeknu, že členové vaší elitní jednotky jsou postupem času ověšení různými vyznamenáními a povýšeními na takové šarže, že se vojínům zvedá žaludek. Za každého zabitého Iráčana přibude vojákovi nějaký ten bodík zkušenosti. V případě vyléčení zraněného kolegy to samozřejmě roste taky. Hra, která je podle skutečné události, má samozřejmě příběh, který mohou jiné gamesy jen tiše závidět. Všechno je podle pravdy (nebo spíše podle americké verze pravdy), ať už to je místní situace, nebo způsob boje. To, jestli jsou podle skutečnosti i mise, se asi nikdy nedozvíme, ale spíše bych tipoval, že ne. Přece jen v reálu asi neexistuje moc jednotek, které by během čtyřiceti minut zlikvidovaly tři tanky bez jakékoliv vzdušné pomoci. Vojáci asi taky nikdy za USA nebo Brity (to už máte fuk) nikdy nebojovali a myslím, že byste byli docela rádi, kdybyste našli alespoň někoho stejného jména, kdo prošel alespoň základní vojenskou službou. Když probíhala druhá válka v Iráku, hodně mě to štvalo, nenávidím George Bushe ml. a nenávidět ho budu, ale CDS2 mi poskytlo i jiný úhel pohledu, pohled vojáka, který by byl souzen, kdyby se vzepřel rozkazu a proto prostě musí jít. Neříkám, že změnila můj názor na ten konflikt, ale rozhodně mě pobavila, jako už dlouho žádná hra. Mít dokonalou grafiku by si zasloužila zcela jistě jen těsně pod stovku. Ale má bugy a ty nejsou malé. Proto není hodnocení až tak dobré.