Combat: Task Force 121 - recenze

Nepřipadá vám drzé oznámit v březnu roku 2005 budgetovou first-person stílečku a navíc ji představovat jako pokořitele Counter-Strike? Mne ano, ovšem udivilo mne, že se pod celou zprávou podepsal tým Direct Action Games, který má na svědomí velice dobrý Spec-Ops, jenž mne jeden čas doslova uchvátil. Začal jsem věřit, že by hra Combat: Task Force 121 mohla být chytlavou zábavou za nízkou cenu s malým potenciálem, ale vysokou hratelností. Ale jak říká přísloví, mýlit se je lidské... [b]Proti teroristům![/b] Asi máte nějakou představu, jak to v protiteroristických jednotkách chodí. Ano správně, asi jako v Counter Strike. Je pravdou, že si jsou tyto hry námětem velice podobné, ovšem takto urážet jednu stranu a protlačovat druhou je nesprávné, a proto se vrhneme rovnou do hodnocení. Po vytvoření vlastního profilu vás autoři vyhodí v jakési továrně, kde se to jen hemží ozbrojenými Araby. Vaším úkolem je zahránit dva zajatce, které teroristi vězní někde v základně. Chtěl bych teď vyzdvihnout pár neurčitostí, protože když uděláte někde v misi chybu, nemůže se stát, že přijde nepřátelský ozbrojenec a odpráskne oba vězně. On vlastně nikam přijít nemůže. Umělá inteligence je totiž na bodu mrazu. Při procházení lokacemi se potkáte se spoustou nepřátel, ale všichni budou stát na jednom místě za stolem a čekat na smrt. Navíc, když do nich z dálky střílíte, mají stále neomylnou mušku, a proto vás trefí do břicha, i když zápolí s vaší nekompromisní dávkou kulek. Je to frustrující. Zvláště když nepřítel stojí za rohem a jen malinko vykouknete, hned je vaše zdraví o něco menší. Musím sice přiznat, že občas je jednoduchým skriptem naprogramovaný klus nepřítele do jiných dveří, ale není to v dnešní době samozřejmostí? Ke každé správné střílečce patří samozřejmě sbírání a používání různých věcí, které najdete na zemi či u mrtvého protivníka. V normálních hrách stačí většinou jen přeběhnout přes předmět a ten se vám automaticky přidá do inventáře, ale Combat na to musí jít svou vlastní metodou. Padlého nepřítele musíte prohledat, což vám zabere kolem osmi vteřin, předmět musíte sbírat, což je další tři vteřiny pryč, a dokonce i každé dveře musíte speciálním tlačítkem otevírat. Combat je tedy starým ručním mixérem oproti automatickým vynálezům pana Horsta Fuchse. Když se vám během hraní naskytne situace, při které nemůžete projít dveřmi bez bezpečnostní karty, a musíte ji tedy jít hledat, hru v mžiku vypnete a zavzpomínáte na časy, kdy jsme hráli první díl Wolfensteina... [b]Modlitba pošpiněného[/b] Mluvit o zbraňovém arsenálu je asi stejně platné jako hovořit o vládní krizi. Pořád stejně nudné. Jako základní položkou vaší kapsy je nůž, naprosto neúčinná zbraň, dále obligátní pistolka, na kterou jste hrdí, ale nikdy ji nepoužijete, a závěrem bychom nemohli opomenout bezvýběrovou dlouhou zbraň a granát či bombu. Nečekejte výběr zbraní před misí, to bychom chtěli opravdu moc. Ale nebuďme skromní a odeberme hře za zbraně pár procent. Kdybych je odpustil jedné hře, ty další by začaly škemrat. Výstřely postrádají jakoukoliv fyziku, a proto pistolí trefíte cíl i na stometrovou vzdálenost. Zkrátka akční hra bez akčních koulí, a tím pádem nenajdeme ani špetku řeže a to je to hlavní, co nás na střílečkách přeci baví, nebo ne? Zbraně tedy nešlapou reálně, ale stále je to zanedbatelnější problém, než když v době dokonalých Havoců hra využívá fyzikálního enginu na úrovni "Spát jako dřevo". Jakýkoliv předmět, se kterým by člověk v normálním situaci pohnul, je staromódně připevněn k podlaze tak, že i kdyby se pan Mirek Topolánek sebevíc snažil, neudělá z malinkaté skříňky veliký projekt. Dokonce budete mít po chvilce pocit, že vaše viditelné ruce se zbraní jsou uměle přioperované do lokací, protože i při sbírání předmětů se nepohnou, ač se autoři snaží o jakousi virtuální realitu. Zkrátka a dobře engine hry je svolný asi do stejné míry, jako vzorné jeptišky.... [b]Žádné rvaní s mladou paní[/b] Hra se vede přesně po předem dané linii, což se nám, hrajícím rozmazlencům, rozhodně nelíbí. Že jde linearita zpracovat dobře jsme se přesvědčili už i z Republic Commanda, ale zde šlo spíše jen o výjimku oproti ostatní společnosti. Combat se řítí jako kufr ve vodě a strmé procházení místnostmi není v dnešní herní konkurenci dostačující. Nuda prohání a od židle vyhání, a proto jde tlačítko Exit do oběhu mnohem časteji, než byste si určitě přáli. Multiplayer rozhodně nemá špatný potenciál, a kdyby hra byla alespoň trochu slušná, dalo by se hovořit i o nějakém druhu zábavy. Takhle je to spíše opruz a to i se svými světlejšími stránkami. Protože vědomě šetřím papír, vrhám se rovnou na grafickou stránku, jež by mohla celkovou šeď alespoň trošku oživit. Nepovedlo se. Grafika odpovídá prvním nákresům nového Duke Nukema, které mají svojí premiéru odbyty pozdější derniérou. Hranaté objekty, zubatí nepřátelé (ani Ronaldíňu by se nestyděl) a hlavně mne udivila některá viditelná drzost autorů k nám hráčům. Pokud zabijete nepřítele, většinou propadne nějakou texturou, takže vidíte jen trčící nohy v pozoci pěšmo. O detailech trávy či velikosti prostředí není radno mluvit a ono na moderní hru jsou jedny otevřené dveře v domě poněkud málo. Klasik by skoro řekl, že na grafice chlapci nepracovali, protože se soustředili na hratelnost, což těm, co se zatím dočetli až sem, vyloudí jen úsměv na tváři. [b]Postapokalyptika[/b] To co zaslouží alespoň trošku pochválit je určitě design levelů, který se rozhodně tolik nevymkl s autorských pařátů a chvílemi by člověk i odpustil nulovou interaktivitu poněkud kulisáckého díla. Je pravdou, že stopy po výstřelech a dalších vašich počínáních se na okolí nijak neprojeví, ale přechody v stereotypním hraní do různých zajímavých míst, mírně oživuje hratelnost. Když po budově sněmovny přejdete do nevěstince a poté se znenadání objevíte v luxusní vile... Tedy když z továrny vylezete do přístavu, indiánské vesnice či pravadávné osady, zbystříte, ale po čase zjistí, že je to trochu jako TV Nova. Svými inovativními nápady vás brzy unudí k smrti... Ze zvukem jsou ovšem problémy ještě větší než s dívkou, kterou nebaví jíst a pít. Nejenže zvuky střel či kroků jsou laciné, ale ony se často zapomenou i načíst. Takže není to až takový nezvyk, že budete hrát a přitom neuslyšíte ani hlásku. Jediným řešením je vypnutí a znovuzapnutí hry, ale komu by se to chtělo dělat, že ano? Granát zní trochu jako vybouchnutí dětské stříkačky na vodu a výstřely jako ťukání prstem do stolu. S hudbou to není tak zlé, i když slouží spíše jako kulisa. Jakž takž zvládá svoji funkci plnění atmosféry, která ze hry sice příliš nesálá, ovšem poznáte, že jste voják Zelených baretů a bojujete proti terorismu, a tak to aspoň průměrně funkci plní. [b]Na padrť![/b] Ač jsem po celou dobu recenze hru spíše hanil, nečekejte silně podprůměrná hodnocení. Hra má občasné záblesky, ve kterých čekáte, že po úvodním buly teprve nyní přijde pravá bitva. Za samotné přízvisko "Levná akční střílečka" si hra zaslouží průměrné hodnocení, které sráží podprůměrné technické zpracování, ale zpátky nad průměr ji ovšem z brindy vytahují nápadité a celkem odlišné mise, které na odreagování slouží opravdu na jedničku. K mému potěšení se ve hře nevyskytují zákysová místa (ač se hra savuje na neoblíbené checkpointy), a proto si můžeme Combat zařadit s klidným srdcem do své poličky s hrami s názvem "Odregovačka při blbé náladě". Odreagovací budget s rozšířeným multiplayerem, ale upadající technikou by zasloužil sedmdesátku, ale tu v dnešní době "Halfíka" a " Důma" dát nemohu. Stojím na hlavě, ale stále to nejde...