Codename Panzers: Phase Two - recenze

Druhá světová válka se v posledních letech stává zvláštním fenoménem. Skrznaskrz hnusná doba plná hrůz a teroru je herním průmyslem zmapována tak podrobně, že hráč, který pečlivě pročítá všechny manuály a je schopen si zapamatovat historické souvislosti uváděné v brífinzích jednotlivých misí, toho pravděpodobně o konfliktu ví víc než běžný středoškolský učitel dějepisu. Proto asi nepřekvapí, že se na nás valí další pokračování áčkového titulu, těžícího ze zajímavé tematiky bojů mezi Osou a Spojenci. Zatímco v prvním díle jsme se podívali do Ruska a západní Evropy, tentokrát si do baťůžku raději přibalte sluneční brýle a opalovací krém, jelikož dvě hlavní kampaně odválčíme v dunách severní Afriky. Do akce se nám opět vrací veterán Hans von Gröbel, který bude hájit společné německo-italské zájmy; druhou kampaň překvapivě povedete za spojence, zajímavou změnu slibuje však až ta třetí, partyzánská. Problém je v tom, že nejdříve musíte projít obě předchozí, což může pro někoho znamenat lehké sebezapření. Proč? Už první pohled na hru totiž dokazuje, že se od minula zase tak moc nezměnilo. Začínám mít dojem, že hlavní motto CDV v poslední době zní - dokud to lidi budou kupovat, měnit to nebudeme. Ostatně potvrzuje to i série Sudden Strike, která sama sebe vyždímala až do poslední kapičky. Autoři sice hrdě uvádějí dvacet nových jednotek, ale po bližším prozkoumání zjišťujeme, že to není zase až tolik - většina z této dvacítky totiž pochopitelně patří do nepříliš atraktivní výzbroje italské armády. V ovládací liště přibylo snad všeho všudy jedno tlačítko, které slouží k rozsvěcení světel. Noční mise jsou tak jedním z mála viditelných vylepšení celé hry, pěkné je, že v případě, že nepřítel v noci zapne světla, tak se vám jeho jednotky částečně odkryjí malou ikonou, pohybující se na „fog of war“. Nicméně viditelnost se za tmy snižuje jen částečně a mně osobně se vždy vyplatilo postupovat bez reflektorů. Ale to jen tak na okraj. Co se týče grafiky, tak zde došlo k úpravám spíše jen kosmetickým. Výbuchy jsou pořád moc pěkné, stejně jako animace postav zůstává stále ještě poněkud kostrbatá, ale když uvážíme, že se obvykle díváte na bitevní pole z co největší výšky, tak se přes ni rozhodně přeneseme. Vynikající jsou cutscény, doplněné atmosferickou hudbou, a přestože je toto srovnání možná trochu násilné, vzpomněl jsem si na podobně skvěle režírované scény z Operation: Flashpoint. Celkově je tedy grafika velmi povedená, ale to se dnes stává již pomalu samozřejmostí, tudíž na tomhle skvělé hodnocení stavět nebudeme. To všechno jsou podružnosti, pravděpodobně vás zajímá jediná věc - jak se to vlastně hraje? Hahá, na to lze totiž odpovědět pouze protiotázkou - a co od toho čekáte? *reklama* Nadšenec vojenské historie totiž v žádném případě nemůže očekávat, že to, co mu bude v Codename Panzers: Phase Two naservírováno, bude skutečná válka. Tahle hra si totiž z druhé světové války hlavně charakteristiku jednotek a fakt, že Němci koukali na Italy v Africe jako na trumbery, kteří dokaží svést vyrovnanou bitvu tak akorát s Habešany. Jinak však přísně zachovává osvědčená a zažitá pravidla RTS, včetně určitého počtu hitpointů (čili jeden panáček s puškou, pokud mu na to dáte dostatek času, v klidu odstřelí Tigera včetně čtyřčlenné posádky a psa) nebo třeba okamžitých oprav na bojišti, kdy z dýmající trosky udělá váš šikovný opravář během dvou minut opět výstavní stroj. Lehký by byl ovšem úděl recenzentův, kdyby mohl šmahem něco odsoudit, proto při bližším pohledu na hru nalezneme i docela „hardcorové“ prvky. Můžu zmínit pancíř tanků, který je vepředu silnější než vzadu, nebo pestré vybavení pěšáků, mezi něž patří nálože, detektory min a v neposlední řadě plamenomety, jimiž můžete ohřívat osazenstvo tanků a tím je donutit vystoupit. Přítomen je jakýsi základní RPG prvek, tedy ono klasické „levelování“ vašich jednotek. Příjemná je i pauza, kterou si lze vynutit prostým úderem mezerníku. I když tyto „vychytávky“ prakticky nemusíte používat, rozhodně nelze autorům upřít snahu je do hry zaimplementovat, byť jsme se s většinou ve větší či menší míře setkali již v minulém díle. Bohužel se také setkáme se stejnou umělou (ne) inteligencí, kdy stále ještě některé jednotky nevzrušuje, že kolem záhadně umírají kamarádi a raději vesele postávají na paloučku, obstaveném vašimi howitzery. V těchto případech si počítač obvykle vypomáhá přesilou, což je sice také způsob, jak si zachovat konkurenceschopnost, ale rozhodně ne ten nejelegantnejší. Přesto přese všechno je zde naděje, že i náročnější hráč si zde najde to své, ačkoliv, jak už bylo řečeno, simulátor války to není. Pokud jste však milovník RTS, těch, které pamatují snad i stařičkého Red Alerta, tak rozhodně nemůžete s Codename Panzers šlápnout vedle. Příjemné (a lety prověřené) ovládání, nijak šílená obtížnost, hratelné a přístupné všem, tyto aspekty napňují základní předpoklady pro kvalitní pařbu. Jediný problém snad může nastat v případě, že jste si od druhého dílu slibovali revoluční změny. Ty se nekonají, ale upřímně - potřebujete je?